Přesun pozornosti

17. října 2014 v 14:17 | Alpa |  O mně?
Tohle bude jen krátká zpráva. Nedávno nám jeden učitel řekl, že když studujeme angličtinu a chceme se zlepšovat, mělo by odteď být všechno, co děláme, v angličtině. A taky máme odjet na dva roky do anglicky mluvící země, protože budeme fakt skvělí. No, je to dost pokrytec, on u nás bydlí sedm let a umí tak akorát pozdravit. Nehledě na to, že přehání. Chápu kam tím míří, ale odjet na dva roky někam, není jediné řešení. Nehledě na to, že pro mnohé z nás (rozuměj mě) je to nemožný nápad. Ať už z finančního či osobního hlediska. A ta část o tom dělat všechno anglicky, no... Myslím, že úplně stačí dělat denně něco anglického. Snažím se to léta vysvětlit mámě, která skuhrá, že nemluví, že by měla aspoň jednou za týden koukat na film v angličtině (s titulky). A ona na to, že u toho se musí soustředit a neodpočine si, takže uvízneme na mrtvém bodě. No nic. No, já nedávno založila blog v angličtině. Není to nic moc. A hlavně je to místy dost odlišné od toho co řeším tady. Je tam dost fotek, nějaká ta pouliční móda a věci. A celý je anglicky. Každopádně kdyby náhodou někdo, kdo sleduje tento blog (jako že vás asi bude faakt hodně!!), chtěl zkoumat i mou další stránku, tak tady můžete. Sem se totiž nějakou dobu asi přispívat nebude. Neříkám, že končím, jen se momentálně zaměřím jinam....

*edit: Vlastně mám dva blogy, oba na blogspotu, jeden český, jeden anglický. Na oba jsem kašlala a teď se vracím k tomu českému, ovšem jinde. Kdybyste náhodou chtěli vědět, co zrovna vařím, šiju, nebo na koho nadávám, tak můžete. Tady.
 

When a man beats a woman

9. srpna 2014 v 9:48 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Tenhle týden jsem byla s kamarádkou na pivu. Vypily jsme každá tři desítky (já velké, ona malé), spoustu jsme toho vyřešily, jenže šly jsme obě rovnou z práce a druhý den jsme vstávaly, takže bylo krátce před desátou, kdy jsme to zabalily. Ale pořád jsme si toho chtěly spoustu říct, tak jsme ještě zastavily nahoře na hrázi pod lampou, kde jsme se pak každá měla vydat jiným směrem. A jak si tak povídáme, kamarádka upozorňuje, že tam někdo uklouzl na schodech. Než konečně zaostřím tam kam ukazuje, vidím, jak se dotyčný hýbe a snaží zvednout a u něj je kdosi se psem a pomáhá mu na nohy. Pokrčím rameny a pomyslím si, že být opilý v úterý před desátou je dost hustý. Povídáme si dál, když najednou odpadlík stojí kousek od nás. První co mě napadá je jestli nepotřebuje připálit, tak přerušuji hovor a ptám se co se děje. Chlápek má evidentně vypito a začíná nám nadávat, že si tady pindáme a nešly jsme mu pomoct. Na to jsem měla sotva náladu, po tom co se musím celý den usmívat na podobně se utrhující zákazníky, tak jsem mu řekla, že nevím co řeší, že je v pořádku, normálně stojí a chodí, tak že by nás mohl nechat být. Nenechal. Tak jsem to zopakovala, že by se měl jít domů vyspat. A on na to, že máme jediný štěstí, že nebije lidi a že nebije ženy. Nestihla jsem říct ani hm, když jsem dostala pěstí pod pravé oko. Kamarádka chytla druhou, naštěstí se stihla aspoň natočit, takže jí ten člověk nerozbil brýle. Pak to mám trochu otřesené, držel nás za vlasy a něco křičel. Naštěstí si vybral úplně debilní místo, nemohlo to trvat ani pár vteřin, když u nás zastavilo auto, z něj začal vystupovat kluk, zeshora z hradeb pak někdo křičel, ať toho ten č***k nechá. Pustil nás a odešel.
Kamarádky táta nás odvezl domů, můj táta volal policii a já měla jeden ze svých hysterických záchvatů. Nejde ani tak o to, že mám zarudlou tvář, měla jsem lehký otřes mozku nebo mi chybí skoro centimetr řas na pravém oku, jak se o ně něčím zachytl. Ne, pořád jsem prostě v šoku. Víte že se tyhle věci dějí ale přijdou vám vzdálené. Možná si dáváte pozor, takže nechodíte nikde samy, nezdržujete se na tmavých místech, kde nikdo nechodí. Nejspíš máte pepřák v kabelce. Já taky. A přesto nás napadl v deset večer ve všední den na frekventovaném místě člověk, jako by se nechumelilo. Nevzpomněla jsem si v tu chvíli vůbec na nic. Jediné co, tak jsem křičela (což je dobré znamení, hlasivky mi fungují i v šoku).
Druhý den jsem šla do práce. Protože vím, že kdybych nešla hned po tom, měla bych s tím pak čím dál větší problém vyjít ven. Protože jsem hrdý Budžes a vytrvám. Ačkoliv na pivo jen tak nepůjdu. A odpoledne jsme to všechno byly uvést s kamarádkou do hlášení na policii. Ne proto, že bychom si naivně myslely, že toho člověka dopadnou a on si za to odpyká trest. Ale proto, že muži, kteří mlátí ženy to nikdy neudělají jen jednou. Teď je to možná jen přestupek, ale pak už nebude. Mají jeho popis, nejspíš je i na kamerách. A až ho dojde nahlásit další holka, už z toho nebude jen hlášení.
Ale hlavně proto, že pořád slýcháme o ženách, které z toho či onoho důvodu napadení (nebo dokonce znásilnění!) hlásit nejdou. Ty pak ale nejen že nemají ani zlomek naděje, že dotyčný bude potrestaný ale hlavně tím umožňují, aby to ten člověk dělal jiným dál. A my nejsme tyhle ženské. Byly jsme otřesené a vyděšené ještě druhý den. A vlastně ještě pořád. Ale šly jsme to nahlásit, což by měla opravdu udělat každá žena. Vy, kdo máte takovou zkušenost, nesnažím se vás soudit, že jste to třeba nahlásit nešly. Taky jsem nechtěla. A necítím se po tom bezpečněji. Ale vím, že to bylo správně. A řasy mi dorostou, modřina se zahojí a duše se s tím taky časem srovná...

O toleranci a rovnoprávnosti

16. června 2014 v 15:39 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Několikrát jsem o sobě řekla / napsala, že jsem optimista a idealista. To, o čem chci psát dnes, s tím dost souvisí. Obecně se v dnešní době dost rozmáhá boj menšin. Ať už jste černý, gay, muslim nebo žena, snažíte se urvat si místečko v našem navenek tolerantním, ve skutečnosti však stále ještě tápajícím světě. Chápu, že to v mnohém není jednoduché. Ale mám pocit, že se to zvrhává v boj o pozornost a o moc, místo abyste bojovali o rovné šance. Měla bych k tomu pár poznámek.
V první řadě, nic jako rovné šance neexistuje. Můžeme si tvrdit, že vrstvy společnosti jsou propustné a závisí jen na výkonu jednotlivce, kam to dopracuje. To je ale pravda jen z části. Pokud pocházíte ze zázemí, kde vzdělání nic neznamená, protože ho ve vašem okolí nikdo nemá, těždo po něm budete bažit, protože o něm nebudete moc vědět. Nechledě na to, že jako příslušník vyšší třídy máte k dispozici úplně jiné možnosti než ti co jsou závislí na bezplatném školství. Dá se jakž takž říct, že střední třída je nejpropustnější. Dá se z ní propadnout a občas i vyšplhat nahoru. Ale zezdola se na vrchol vyšplháte těžko.
Teď něco k národnostním menšinám. U nás jsou dvě největší Cikáni a Vietnamci. Jaký je mezi nimi rozdíl? Vietnamci mají všechny ty čupr večerky, rychlá Asijská občerstvení, asia markety s levnýma serepetičkama a nemají se špatně. Nevidíte je bojovat za rovnoprávnost. Jejich děti chodí do škol, vyhrávají češtinářské olympiády a vůbec, zapojují se docela schopně do chodu západní společnosti. Zlé jazyky mohou tvrdit, že "asiati berou práci ostatním (podobně jako ukrajinci a další přistěhovalci bůhvíodkud" ale jednou jsem četla krásnou větu - pokud vám práci "sebere" člověk, který nemluví vaším jazykem a nemá žádnou kvalifikaci, tak stojíte za pěkný houby. Druhá menšina jeko kočovný národ se dodneška potýká s problémy. Pro mnohé z nás se slovo cikán stalo synonymem pro příživníka. K tomu chci říct jedno - je mi fuk, jako máš barvu, pokud makáš. Pokud budu jednou někde ředitel a budu mít dva zájemce o práci a jeden bude cikán, vezmu toho kdo bude schopnější. Apropos, "příživničí" dneska i dost bílých, takže tak. Průšvih je, že se cítí diskriminováni. Podle mě to ale doopravdy není kvůli barvě pleti, ale kvůli přístupu k životu tady.
Cítím se být velkou sympatizantkou s bojovníky za práva homosexuálů, transvestitů a transsexuálů. Doufám, že jednou přijde den, kdy na vás nikdo nebude koukat skrz prsty jen proto, že máte rádi něco jiného (já taky nejím houby a nikdo mě za to nesoudí). Ale neskutečně mě serou ty Queer Prides. Doopravdy je tohle váš cíl? Já myslela, že chcete rovnoprávnost. Chcete se vodit po městě za ruce a políbit drahou polovičku bez toho, aby vás někdo zmlátil. A ne prezentovat se, jako růžová vlna přehnané gestikulace, kostýmů a frází. Nedávno jsme měli debatu ve škole a náš přednášející vyjádřil lítost nad tím, že zatím se mu z řad studentů žádný gay nepřihlásil aby mluvil v jeho předmětu (principy multikulturní tolerance). Proč by měl? Věřím tomu, že většina z vás chce žít život stejný jako my ostatní, bez přetvářek. Ale s tím, že intimita zůstává stejně jako u heteráků za zavřenými dveřmi! A povídat o tom, jak vám to dávali na střední sežrat? To tady ale zažívá každý druhý. Já byla docela chytrá a taky si mě vychutnali. Prosím, nebuďte queer pride, buďte lidé. Snažte se získat rovnoprávnost ale ne výhody.
Totéž platí pro skupinu, kterou jsem si nechala na konec. Ach ty ženy, u nich mě to mrzí asi nejvíc. Bojovaly jsme za volební právo a právo studovat, pracovat, cestovat a nebýt ve všem závislé na mužích. Mnohé z žen si ale vůbec neuvědomily cenu, kterou jsme za to musely zaplatit. Vzdaly jsme se života v domácnosti, který by znamenal naprostou oddanost dětem i muži, který by nás zaopatřoval. Za jeho peníze bychom byly každý den krásné a díky vymoženostem internetu bychom se mohly vzdělávat doma. Samozřejmě to dost idealizuji, ale tohle jsme daly v sázku, celkem nekomplikovaný život zasvěcený rodině. A výsledek? Nemáme právo pracovat, v tuhle chvíli většině z nás nic jiného nezbývá, pokud chceme uživit rodinu. Ale původní povinnosti spojené s domácností a dětmi nám zůstaly. Pokud dnes chceme být oddané muži kterého milujeme, zvelebování domova a dětem, je to daleko komplikovanější, než dříve. Nehledě na to, že v České republice jsou stále největší rozdíly mezi platy žen a mužů na stejných pozicích v celé Evropě. Je v pořádku chtít stejné hodnocení. Pochybné jsou ale způsoby, jakých toho chcete dosáhnout. Kvóty pro ženy? To není rovnoprávnost, to je zvýhodňování. Pokud jste ambiciózní a fakt dobrá, dostanete se na vrchol sama. A nikdo vám nebrání mít pak firmu, kam žádného chlapa nepustíte. Jasně, je možné, že jako ženu vás to bude stát více úsilí, než by stálo muže, ale jde to. Ženy na vysokých pozicích jsou. A povinná rodičovská pro muže (oba dva nápady vypustila z úst naše ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová - Tominová - ach, jak je to svobodomyslné, že si nechala vlastní jméno!)? Prostě proč? Máme v Čechách snad nejvýhodnější podmínky pro rodičovskou dovolenou. Můžeme ji mít fakt dlouhou a dostáváme za ni peníze, což v mnoha zemích není. Navíc je možné si vybrat, zda na ni půjde matka nebo otec nebo se prostřídají. Tak proč by se měla dělit povinně? Já vím, že vy, ctěné feministky tomu neuvěříte, ale jsou ženy, které chtějí být u každého nového pokroku svého potomka. A dělit se o dovolenou nechtějí. Tak proč je k tomu chcete donutit? Myslím, že mnoho těch, které se dnes hlásí k feminismu, nechtějí ani tak rovnoprávnost. Chtějí se pomstít mužům za léta útlaku. Chtějí výhodami získat moc nad "mužským" světem a vrátit jim to. Je mi líto, že jste asi narazily na špatnýho chlapa. Protože když potkáte toho správnýho, tak se většina konfliktů (až na ten platový samozřejmě) dá řešit dohodou. Nepotřebuju se nad někoho povyšovat nebo někomu dělat služku. Jsem v rovnocenném vztahu, aspoň tolik můžu ovlivnit. A tedy nepotřebuji získávat výhody na úkor někoho jiného.
Zamyslete se nad tím. Protože tu pořád ještě platí, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Dost z vás se tím neřídí. Kdyby totiž ano, byli bychom všichni o moc šťastnější.
 


Neznám tě, nekřič na mě!

14. června 2014 v 8:43 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Tuhle jsme se na kolech vraceli z výletu a ke konci cesty je katovej kopec dolů a hned za ním nahoru, takže když se člověk pořádně rozjede, tak se dostane nahoru bez námahy. Trochu problém je, že uprostřed je křižovatka, taková malá, málokdy tam natrefíte na auto, ale prostě jí musíte profrčet rychle, což je trochu riskantní. no a dole v té křižovatce stojí auto, otevřené dveře na obou stranách, čumák do křižovatky a řidič se vesele s někým vybavuje. Tak si to svištím dolů a když už jsem v půlce kopečka vzhůru, ozve se za mnou "jsi mohla bejt mrtvá, ani se nerozhlídnout!"
Tak za prvé, pane řidiči nebo kdo vlastně jste, vy jste stál v křižovatce dost nešikovně, tak mi nevykládejte, co já dělám špatně a zameťte si před vlastním prahem. Za druhé, ty zmetku, netykej mi! Neznáš mě a není mi 13. Ani 15. Ale 23. A na to, že je mi přes 20 vypadám. Je mi fuk, kolik je tobě, ale jsem holka, což znamená, že tykání nabízím já. A je mi fuk, jestli jste si v mé závratné rychlosti myslel, že jsem nějaký spratek, nejsem. Což platí i pro vás ostatní, co jste o něco starší než já a máte pocit že mi můžete tykat. Je pravda, že starší paní mi tykání může nabídnout ale - v tom to je, dokud ho nenabídne, tak ať mi netyká. Úplně nejlepší je, když mi takhle nějaká panička "tykne" v antikvariátu a když jí najdu knížku, kterou sháněla, tak k tomu přidá "Děkuju, hodná!". Sorry, to je jako kdyby mi bylo 5 a přinesla jsem babičce ze sklepa okurky. Nebo jako kdybych byla pes. Vážně, nedělejte to. Nejsem hodná.
A poslední a nejdůležitější - nekřič na mě! Po pravdě, nemám zrovna valné mínění o lidech, co pokřikují na ulici. Ještě to chápu u kamarádů v náladě co na sebe halekají, ale co je vám křiklounům do cizích lidí?! Je mi jasné, že vás naštve, když vám člověk vběhne do přechodu (ač je chyba na vaší straně, pokud někdo u přechodu stojí, tak ho musíte pustit, je na to zákon), ale co je vám do toho, jestli někdo jezdí na kole po chodníku, kouří na lavičce před školou, nenechá vás sednout v autobuse (protože je tam ještě spousta jiných volných míst!) nebo nosí brutálně krátkou sukni? Nic! Vám to možná trhá žíly, ale co takhle si ten názor nechat pro sebe? Protože pokřikováním na veřejnosti neuděláte nic. Jen ze sebe idiota. Protože tak to je. Pokud máte potřebu vykřikovat něco na cizí lidi na ulici, automaticky předpokládám, že jste debil. Takže pane řidiči stojící v křižovatce, myslete si o mě co chcete, klidně to pak rozhořčeně vykládejte manželce, ale nekřičte na mě. Já jsme vesměs zodpovědná ke všem ostatním, většinou i k sobě a taky jsem na vás nezařvala "drž hubu" nebo "trhni si" protože hej, tohle slušný lidi nedělaj. Díky.

Závislostmi ke zdraví

1. května 2014 v 19:41 | Alpa |  O mně?
Vím o závislostech svoje. Nemohla bych žít bez hudby. Nikam se nehnu, aniž bych u sebe neměla knížku (nebo stovky knih ve čtečce). Ujíždím na marshmallow a karamelové zmrzlině. A před čtyřmi měsíci (téměř na chlup přesně) jsem přestala kouřit.
Většina mých závislostí se dala regulovat a byla vesměs neškodná pro mne i moje okolí. To se ovšem o tabáku říct nedalo. Začala jsem ve dvaceti. Ne proto, že bych si připadala jako frajer, ale jako ventil. Uklidňovalo mě to. A jako vedlejší účinek jsem zhubla asi deset kilo. Supr. Na druhou stranu, to bylo zřejmě i kombinací s tím, že jsem byla docela nešťastná a moc jsem nejedla. Ve chvíli, kdy se psychika srovnala, kila šla zpátky. No nic. Změnila jsem hřebíčková cigára a začala kouřit lehký. A pak slimky. A pak mentolky. Každopádně teď jsem si občas jako frajer připadala. Prostě proto, že ve filmech to těm ženským vždycky tak sekne, když si tak svůdně připalují cigaretu! Bohuže, realita vypadá spíš tak, že si trochu oslintáte filtr, zapalovač chytí až na podesátý a pak se ještě zadusíte vlastním kouřem, když proti vám foukne vítr - no nic. Každopádně nad těmi "cool" momenty začaly převažovat výčitky. No a když si každou cigaretu nepřejete... Pak už je to jen kousek. Chce to trochu odhodlání a píle a ... Co to kecám, napadlo mě to přiopilou na silvestra, když jsem vytrousila někde plnou krabičku. A náhoda tomu chtěla, že mi to připadalo jako dobrej nápad i ráno.
Prolezla jsem pak mraky diskuzí, příspěvků a rad, jak na odvykání, vyplnila jsem testy o tom, jak jsem na tom. Teda, neměli na mě tabulky. Poněváč jsem se držela mezi 5-12ti za den a kouřila jsem míň jak 3 roky, byla jsem většinou testů shledána víceméně nezávislou. No, zas tak to nebylo. Chci říct, fyzický absťák žádný. V hospodě se mi kouřit nechce. Problém mi dělají prodlevy mezi odjezdy vlaku a autobusu a sluníčko a pohodička s otevřeným lahváčem na louce. Ale to taky kousnu. Horší je to, že bych taky nejradši něco zakousla. Mám teď neuvěřitelnou chuť k jídlu. Až prasečí. Takže největší problém, se kterým se teď potýkám je ten, abych nějak brutálně nenabrala. Už teď mi svítí BMI kontrolka lehké nadváhy. A víc rozhodně nemůžu potřebovat, co by tomu řekly moje klouby? A samozřejmě taky moje skříň plná šatiček?
A tak se stalo něco, co jsem nikdy nečekala. Běhám. Kámo, já, která jsem se běhům na gymplu bránila, podváděla jak se dalo a neuběhla pořádně anni pětistovku, teď běhám 2-3 krát týdně (podle času) - s přítelem, který jsa v daleko lepší kondici než já, rozverně pobíhá kolem mě a vtipkuje - asi 1300 metrů. Není to moc, ale pro neběhače je to zázrak. Pomaloučku přidávám a držím se. A připadám si cool. Víc než s cigaretou v tlamě. A netloustnu - ačkoliv se o to maršmelky, čokolády, zmrzlina a jiné...no, jídlo, docela urputně snaží.
Možná by z toho měla vyplývat nějaká rada, něco jako "nekuřte, běhejte" nebo "nezačínejte kouřit" nebo tak, ale to dělat nebudu. Jednak proto, že mě taky nepomohlo, že mi každý v rodině (mimochodem má rodina čítá dva odnaučené kuřáky, dva stávající kuřáky a dva kuřáky dýmky) vždycky říkal - nezačínej, je pak těžký přestat. Jako všechno ostatní, tohle si každý musí zjistit sám. A za druhé, proč byste poslouchali rady od někoho, kdo ví houby co je válka.
Tohle je jen další z mých příběhů. Příští epizodu očekávejte příští týden. Bude zřejmě o tom, jak mě doučování angličtiny naučilo něco o českém školství. Nebo o čokoládových muffinech a nové Dara Bagsce, co já vím...

Mimozemšťani

11. dubna 2014 v 16:15 | Alpa |  Výmysly
To, že existují mimozemské rasy, které unášejí lidi a zkoumají je, už víme. Ale nikde není psáno, proč to vlastně dělají. Já to vím. Na jejich planetě byl kontaminován zdroj tekutin a hrozilo, že celý druh vyhyne. A tak jejich nejlepší vědci vysílali sondy na vzdálené světy aby nalezli nový. Zároveň pracovali na vyčištění svého zdroje. Novou zásobárnu jim sondy neposkytly, řešení problému však ano. Na jedné planetě se vyskytoval tvor, jehož systém přesně odpovídal způsobu filtrace, který potřebovali. Odvezli několik tvorů na pozorování. Bezvýsledně. Po mnoha a mnoha pokusech a simulacích se ukázalo, že způsob filtrace není možné zreprodukovat natolik věrně, aby byl stejně účinný. Zbývala tedy jediná možnost. Využívat filtrační systém přímo v živých tvorech. Ovšem těch pár exemplářů, které měli v laboratořích, by nestačilo pro celou jejich planetu, a nebyli s to naklonovat je, a tak tedy každou noc přiletí s vesmírnými cisternami na zemi a prohání vodu naším systémem aby výsledný produkt mohli odvést zpátky. Často se stane, že člověka tento proces probudí. Mimozemšťané už si zvykli při nejmenším pohybu tvora urychleně sbalit a zmizet. Ovšem v tu chvíli ještě nefiltrovaná tekutina zůstává v lidských útrobách.
* * * * * * * * * * * * * *
Tak a proto se vám chce kolikrá uprostřed noci čůrat i přesto, že jste před spaním nepili.

Poznámka: Nejedná se o konspirační ani jinou teorii, napadlo mě to v polospánku a přišlo mi to vtipné, tak mě neberte vážně, díky.

Od víry k nevíře a zase zpátky

10. dubna 2014 v 16:54 | Alpa |  O mně?
Pamatuji si, jak jsme se s rodiči vraceli z návštěvy příbuzných. Bylo zrovna po dešti a nebe bylo zatažené, jen místy prosvítalo slunce. V oblacích se pak udělala docela velká díra, kterou se paprsky dostaly skrz. A tam, v té mezeře jsem viděla stromy. A květiny, ptáky a zvířata, ale taky domy a lidi a k tomu všemu lákal jediný paprsek světla. A pak přišla zatáčka do lesa. Když jsme z něj vyjeli, už na obloze nic nebylo.
Bylo mi asi osm. Tehdy jsem s vírou žádné problémy neměla. Hlavně jsem ani moc nevěděla, co to ten víra je. Zato jsem četla dětskou Bibli, takže všechny ty věci o Bohu, Kristu, nebi a pekle jsem znala. A tohle bylo poprvé, kdy jsem věřila že nebe je. A vypadalo zajímavěji, než andělíčci s harfami. Opravdověji.
Později, asi jako kdekdo, jsem se považovala za nevěřící. Co byste čekali od tápající puberťačky. Ale dneska, kdy bych řekla, že tohle tápání už zdaleka není tak divoké, vlastně nevím. Protože nemůžu prohlásit, že by nějaká víra byla správná nebo špatná. Nemůžu říct, zda-li je lepší věřit v nebe a peklo nebo v reinkarnaci. Myslím si, že není důležité, jestli ten, který má prsty v našem stvoření byl Bůh, Krišna, Jehova nebo Alláh. Co důležité je a na co mnoho věřicích i nevěřících rádo zapomíná, že že by se člověk měl snažit být dobrý. Že svoboda jednoho končí tam kde začíná svoboda druhého. Že kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem. A chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě. Je úplně jedno v co věříte (teď jsem se asi mnohých z vás dotkla). Ale spousta věřících svou vírou pouze ospravedlňuje a smetá ze stolu všechno to, co dělají špatně. Spapám sušenku, napiju se vína a odpuštěno. Takhle to nefunguje.
O to se aspoň snažím já. A to město v oblacích muselo být na místě jako je Brazílie, protože tolik cizokrajných zvířat a rostlin jsem jinde neviděla. Tam se mi asi bude líbit.

Jak zničit celý seriál jednou epizodou

5. dubna 2014 v 15:35 | Alpa |  Filmy, Seriály
Stejně jako mnoho dalších jsem sledovala Jak jsem poznal vaši matku a stejně jako mnoho dalších jsem se těšila, až to skončí. Kvalita seriálu trochu klesala a poslední série, která byla celá o svatbě, se dala přežít jenom díky naprosto rozkošné Tracy (Cristin Milioti). Té se nakonec povedlo to, že jsem vidinu úplně poslední epizody brala trochu s lítostí, protože ta holka by mě nějakou chvíli hrozně bavila. Podobně jako Zooey Deschanel. No prostě, dala jsem si popcorn a udělala jsi z toho trochu důležitější okamžik, než si to zasloužilo a sledovala jsem. *SPOILER ALERT*

Lightning Bolt

3. dubna 2014 v 19:31 | Alpa |  Hudba
Poslední album od Pearl Jam (vyšlo teda už v říjnu loňského roku) jsem objevila díky seriálu Jak jsem poznal vaši matku (který díky poslednímu dílu z duše nenávidím a už ho asi nebudu chtít vidět), kde na konci hraje super písnička.
Teda, to, že jde o Pearl Jam se prostě pozná. Né, že bych je měla nějak zvlášť naposlouchaný, ale hlas Eddieho Veddera je prakticky nezaměnitelný. Navíc, co mám naposlouchaný, je soundtrack k Into the Wild (který, překvapivě, je celý jeho), takže prostě vím. Stačilo pak už jen dohledat, ze které je to desky a bylo. A musím říct, že jejich diskografii zas budu muset oprášit. Protože mě moc baví. Ta tvorba vůbec. Ale z nějakého důvodu, podobně jako donedávna Foo Fighters, jsem si vždycky řekla "ježiš to je dobrý, to si musim natahat do mp3ky" a vzápětí to vypustila z hlavy. Druhá kapela už má stálé místo na playlistu (byť, když tak o tom uvažuju, už jsem je nějakou chvíli neslyšela), Pearl Jam se tam teď musí probojovat a udržet místo v mojí poměrně bohaté škále žánrů ( - co je to škála? - To je takové období...v životě chlapce...už musím jít - kdo ví z čeho to je, dostane bludišťáka).
Vím, že to není nejlepší strategie, začínat od posledního alba k prvnímu ale aspoň něco. Každopádně kdo jste se s Pearl Jam ještě neseznámil, udělejte to, kdo ještě neslyšel to album, tak taky (protože je fakt moc hezký) a kdo už to má všechno na playlistu, dobře vám tak. Jo a na poslední díl HIMYM se nedívejte. Fakticky.


Proměnamě, pro mě za mě...

2. dubna 2014 v 20:07 | Alpa |  Hudba
Už jsem dlouho nehodnotila žádnou kultůru, a konec minulého měsíce zaznamenal v Čechách hned 2 křty CD, oba mnou velmi očekávané. Dneska tedy o novém Tomáši Klusovi.
Musím konstatovat, že fanoušky jeho prvních dvou alb, případně písničky "Pánu Bohu do oken" asi do noty úplně nepadne. Z Tomáše je totiž trochu hipík. Půlka textů je vesměs pozitivní, Tomáš zpívá o lásce a víře... Prostě to není něco, co by jeho posluchači (tedy až do rozhovorů o albu které byly zveřejněny někdy po létě nebo kdy) asi úplně ocenili, nevím. Každopádně mně se do vkusu trefil báječně. Hrozně si užívám optimistickou náladu některých písniček, pravdivé texty jiných a taky některé neotřelé melodie. Jedna skladba zní v cikánském rytmu, další vyvolá myšlenky o Japonsku, jedna mi zase trochu připomíná The Cranberries. Celkově ale mám pocit, že jde o skladby vyspělejší než na předchozích albech.
Ovšem abyste hned nebyli uzklamaní, přesto, že Klus trochu "zalternativněl", neznamená to, že ho nepoznáte. Hříčky se slovy jsou stále stejně milé a u mnohých textů se člověk musí usmát nebo i zasmát (když to uděláte na ulici, vypadá to divně, aspoň soudě podle výrazů kolemjdoucích) . U mě dobrý. Jsem s deskou naprosto spokojena a napojena (Jo, je to nejvíc pozitivní song ze všech a můj oblíbený, ale ten vám sem dávat nebudu).

Kam dál