Květen 2011

Republic of Two

31. května 2011 v 16:00 | Alpa
V podstatě neznámá česká kapela. Až na to, že letos dostali Anděla za objev roku. A jsou prostě rozkošní. Nevím jestli mě víc bere ten jejich kytarovej projev (prý je to indie, folk rock a bůhví co ještě, ale netřeba řešit žánr), medové hlasy, kouzelné tóny violoncella nebo ty dva nádherný kluci. A btw ta cellistka je taky krásná holka. Mohli jste je vidět jako předkapelu Ecstasy of Saint Theresa na jejich tour (a pokud si je vybral J.P. Muchow, tak musí za něco stát), já je tam prvně slyšela taky. A byla to láska na první pohled. Letos se objeví na RfP (teda pokud se náhodou nerozhodnou jít každej svou cestou jako The Like). Zatím jim stihlo vyjít jen jedno album, tak doufám že si pospíší s dalším, než stihnu tohle úplně ohrát...
Moje nejoblíbenější od nich je Move, ale podívejte se určitě i na oficiální videoklip k Pillow (schválně kolik v něm poznáte tváří).


Ani cinknutí rolničkou...

28. května 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Chci popsat jeden můj nedávný zážitek. Šla jsem s kamarádkou k rybníku, hledaly jsme místo, kam bychom si sedly, ale ze všech laviček i schodů se ozýval smích. Došly jsme k molu. Na něm seděli tři lidé, dva kluci a jedna holka. Vedle nich tašky, láhve vína kolovaly... Ale bylo tam něco podivného. Byli zticha. Všude jinde byla spousta hluku. Chvíli jsme nad nimi stály a dívaly se, jak na sebe mávají rukama... Samozřejmě, neslyšící... Ale bylo to úžasné. Trojice seděla v kroužku a zběsile gestikulovala a jediné co se občas ozvalo, byl tichounký smích. Nádhera. Začalo se stmívat. My jsme odcházely do hospody a debatovaly nahlas. O tom, jak pokračuje dorozumívání těch tří, teď, když na sebe přestávají vidět. Bylo to krásné a přitom smutné. Vždyť to stmívání u vody je úžasné. Můžou je sledovat beze slov, ale jak si pak dají najevo, že budou odcházet?
Je to komplikovaný život. Nejen neslyšících, ale všech, co mají nějaká omezení. Nedovedu si to představit. Nevěřím v Boha jako takového, takže nevím komu bych měla děkovat za to, že jsem zdravá. Tedy pokud nepočítám to, že to nemám v hlavě v pořádku. Ale co když mě to taky čeká? Jako malá jsem vytrpěla spoustu zánětů středního ucha (spoustu, tím myslím asi patnáct), tak co když to jednou přijde a já už neuslyším? Nebudu si moc vychutnat hudbu, už nikdy mě nebude moci nikdo okouzlit díky svému magickému hlasu, neuslyším ani zvoneček, který nás doma dodnes svolává k vánočnímu stromečku... A co teprve v noci, můžete se snad v těch tmavých uličkách spolehnout na oči? Kdepak, musíte poslouchat zvuky kolem sebe, kroky za sebou...No prostě nepřipadá v úvahu!
Ale všem těm, co s tím žijí patří můj velký obdiv, vážně... Fandím vám...

Co ví člověk v mých letech o budoucnosti?

26. května 2011 v 22:08 | Alpa |  O mně?

Dneska je mi dvacet. Ošklivé to číslo. Znamená vstup do třetí dekády. A donutilo mě to se nad tím vším zamyslet. Čím jsem starší, tím ty roky plynou rychleji a tím méně mne baví je slavit. Navíc chodím kolem svého obrazu v zrcadle a připadám si ten den tlustší, starší a ošklivější, než obvykle. Vzala jsem si dnes vyšší boty a rudé šaty s tančící sukní. Ne že bych si připadala líp. Jen jsem si říkala, že když už teď nejsem teenager, nejsem lolitka, tak bych aspoň na chvíli mohla předstírat, že jsem femme fatale. Dneska ale nic nefungovalo tak, jak mělo. Chtěla jsem se opít, nešlo to (a to přesto, že jsem dnes prakticky nic nejedla), chtěla jsem se zkouřit, nepovedlo se. A pak se spustil déšť a na mne znou padla ta má tak typická pochmurná nálada.
Víte, to ty zvěsti o konci světa. Ne že bych na to věřila, ale... Co kdyby. Co kdyby příští rok prostě přišel soudný den, nebo kometa nebo cokoliv, prostě by svět skončil? Člověk by měl žít plnohodnotný život, šťastný život. Ale jsem já s tím svým spokojená? Když svět bude na pokraji zkázy, bude jedna z mých posledních myšlenek "No, život byl krátký, ale stál za to." ? Ne...Ta poslední myšlenka bude na to, co jsem nikdy nestihla a nestihnu...
Jak všechna ta moudra praví, žij každý den, jako by byl tvůj poslední... Nežiju podle toho. Nechci umřít s tím, že jsem ničeho nedosáhla, nikde nebyla... Nechci, aby můj život skončil ve chvíli, kdy jediný co znám je škola, škola a škola...
Nechápejte mě špatně... Já jí chci dodělat... Chci mít vysokou. Ale jestli příští rok bude konec světa, tak je to jedno. Jestli mi zbývá jen rok života, tak ho nechci strávit studiem. A i kdyby to byly jen fámy... Až budu mít po škole, pak už na nějaké cestování a objevování nebude čas a později ani chuť... Možná, že bych to vážně měla udělat... Uletět pryč, prohlídnout si svět a teprve pak, až budu mít pocit, že už můžu umřít s pocitem, že mi toho neuniklo (a neunikne) tolik, teprve pak bych se vrátila... Ať už by to byl návrat ke konci světa nebo k nadějným zítřkům...

O jazzu a jiné zvířeně

26. května 2011 v 16:00 | Alpa |  Hudba
Jak už jsem párkrát zmínila, hudba je mou vášní. Nejsem nějak žánrově vyhraněná, prostě poslouchám co se mi líbí. Ale jazz... Jazz není jen hudba, je to něco víc... Ale kdo o něm dneska něco ví. Někdy před pár lety jsme byli se školou na přednášce o jazzu, těšila jsem se, že mi někdo konečně v těch vědomostech, které jsem o tomto žánru měla, někdo udělá pořádek. Nestalo se. Byla jsem z toho vyloženě zklamaná...

For you there is no future...

25. května 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Omlouvám se, že tím jen přidávám další odpad na skládku přihlouplých a zbytečných článků na téma budoucnost, ale od chvíle, co se to téma vyhlásilo, nemůžu dostat z hlavy jednu písničku od Prague Ska Conspiracy. A to No future. Nikde jsem nenašla text, tak jsem si oposlouchala vlastní.
Tak peně doufám, že mi to odpustíte... Ale třeba nejsem jediná, komu se vybavil tenhle song a ten text se vám bude hodit...

No future

You crazy man
You think you got the future in your hands
so you can start
You crazy woman
you don't believe that you can make it
so you don't even try
You crazy man
You think that's just a game so we will see
if you will survive
You crazy woman
you don't believe that you can make it
so you don't even try
For you there is no future
I hope you're gonna die
tell me one more reason why you used to lie
For you there is no future
I hope you're gonna die
tell me one more reason why
One more reason why
One more reason why
You used to lie

No a pak se to opakuje pořád dokola... Já taky nemám žádnou budoucnost...


Být či nebýt vulgární?

24. května 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Mám sestru, která je zrovna na vrcholu puberty. A s prominutím je sprostá jako dlaždič. Nechápu, proč bychom měli nahrazovat normální slova vulgaritami. Jasně, když si potřebujeme zanadávat, tak nic člověku neuleví lépe, než některé z těchto slovíček. Sakra, Kurva, Do prdele. Nebo i všechna najednou. To se stává. Nebo občas narazíte na člověka, se kterým se nedá jednat normálně. Fajn.
Další situací, kdy je možné takto mluvit je postel. Opatrně, ne každého ale věta "Tak už mi to kurva udělej" nažhaví...:D
O co mi jde. Konkrétně o větu "Kurva, promiň, musím se jít vysrat." Ta tedy díky bohu nevylétla z úst nikoho se mnou příbuzného, už si nepamatuji, čí výrok to byl. Tak za prvé, tohle byla informace navíc. Dá se to vyjádřit daleko decentněji, nevím jak vy ostatní, ale já doopravdy nepotřebuji vědět, kam se ten dotyčný chystá, natož aby to řekl tímto způsobem. Ne že by bylo nepřirozené o tom mluvit, jen to nepotřebuji k životu. Pokaždé, když se někdo zvedne od stolu s tím, že "se jde vysrat" popřípadě "vychcat", polije mě horko. Protože to jsou opravdu hnusná slova. A naprosto zbytečná. To první občas používám, ale jen ve významu "Tak se na to vyser, když tě to nebaví" apod. Máme takových krásných slušných českých slov, tak je kurva začněte používat!

Buena Vista Social Club (Film)

22. května 2011 v 16:00 | Alpa |  Filmy, Seriály
Nejsem zrovna fanda dokumentů. Ale na škole jsem si napsala dobrovolný předmět a ta slečna, co to přednáší nosí hodinu od hodiny lepší kousky. Asi na to nakonec fakt začnu koukat. No, tentokrát jsme měli téma Hudební dokument a k němu na výběr dva filmy - Zvuk Istanbulu a Buena Vista Social Club. Já měla volbu hned jasnou. To cdčko prostě miluju (o něm najdete něco tady) a na dokument jsem se už dlouho chystala a dosud to nevyšlo. Přehlasovali jsme a vyrazili na Kubu. Paráda. To jak mi při jejich hudbě běhá mráz po zádech ještě umocnil ten pohled na chudou zničenou Kubu a na ty staré lidi plné života... Dost z nich už nežije. To je smutný, že svět přišel o takový muzikanty.
Ale jinak je to krása, ta hudba v kontrastu s tím světem, a k tomu kubánská španělština, hmm... No, vřele doporučuji...:)

Buena Vista Social Club (CD)

21. května 2011 v 16:00 | Alpa |  Hudba
Tohle album máme doma už léta. Poprvé jsem ho slyšela asi když mi bylo třináct. A od tý doby je to jedno z mála, který můžu poslouchat pořád dokola a neomrzí. Miluju kytary, miluju španělštinu, miluju tu latinskoamerickou muziku... Pro ně jsou to skladby, které jim zpívají maminky, pro mě je to dosud neobjevený svět. A úplně mě z toho mrazí. poslechněte si sami, třeba to nadchne někoho dalšího...


„Slime, já vlastně neposlouchám metal...“

20. května 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Tahle závěrečná věta z filmu Pár Pařmenů by mě docela vystihovala... Většinou. Pohybuju se ve spoustě žánrů, nejčastěji v jazzu a rocku, nepohrdnu v podstatě ničím. Ale nepotrpím si na ty příšerný chraplavý vyřvávky, spoustu bicích, který člověku div neutrhnou hlavu a vůbec, spousta metalových kapel nemá styl a jejich songy nemají vůbec ale vůbec žádnou myšlenku (dobrá momentálně zjišťuji, že stejně jako u popu, rocku i ostatních žánrů si člověk prostě jen musí umět vybírat). Ale tohle vlastně nemá být článek o metalu.
Jde mi spíš o to, jestli o nás skutečně vypovídá to, co posloucháme. Chci říct, na spoustě lidí to jde poznat. Kalhoty u kolen, noční košile, rovné kšilty nebo blyštivé sukýnky, upnutá tílečka s fotkami Justina Biebera nebo černé hábity které chřestí řetězy... Tam téměř není pochyb, co je jejich krevní skupina. Ale co my ostatní? Tuhle jsem se s někým bavila, jak se těším na RfP na Pendulum. A že bych se zbláznila, kdyby přijeli už rok předtím a byli tam tedy současně s mými dalšími miláčky The Prodigy. A ten dotyčný se podivil, že by mě na tenhle žánr vůbec netipoval. Hm, a na co teda jo?
Jak mám vypadat, abych mohla poslouchat všechno bez toho, aby na mě v té či oné skupině koukali divně? Mám ráda jazz, rock, pop, baví mě drum 'n' bass, RnB, techno, občas si poslechnu trance, metal, country, klasiku i hip hop. Nechci být limitována tím, jak vypadám. Ani nechci patřit k nějaké sektě, která vyznává jen určitý druh muziky.
A pak je tu druhá věc - opravdu nás naše hudba determinuje i co se charakteru a inteligence týče?
Jsou posluchači metalu opravdu nadprůměrně inteligentní, jak se píše tady? Jsou všechny vyznavačky popu a disco muziky jen slepičky bez mozku? Jsou hiphopeři opravdu ti praví gangsta's a snaží se vyvolávat rvačky...?
Upřímně, myslím, že to nebude žánrem, ale konkrétními interprety. A taky jejich texty. Nechci se tu do nikoho obouvat, ale pokud konkrétně Justin Bieber zpívá holčičím hláskem přihlouplá slůvka, která se neustále opakují a nemají žádnou myšlenku ani originální melodii, tak to nezachrání ani tanečkem. Prostě jen debil by se na to díval. Ale takhle, vím o pitomcích jak mezi metalisty, tak mezi vyznavači ostatních žánrů. A stejně tak znám i inteligentní lidi z jednotlivých kategorií.
Takže nesuďte člověka podle toho, co poslouchá nebo jak se oblíká, radši ho vemte na pivo a uvidíte... Jo počkat, tak ty nepiješ pivo? Tak to sorry, to si asi nepokecáme...

Sex, ... a rock n' roll

19. května 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Všichni víme, co se má doplnit na místo tří teček. Pod pojmem droga si nemusíme představovat jen chemikálie, halucinogeny, alkohol, tabák a všechno to, co je nám denně předhazováno. Kdepak. Droga může být cokoliv, na čem si vypěstujeme závislost. Práce, posilovna, přítel/kyně, facebook, škola... Ta poslední je ze všech nejškodlivější...:D

Už mlč, miláčku

17. května 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
"...promluvil za celý svůj život, no, abych to nepřeháněl, takových dvě stě slov. A před smrtí se vám taky najednou tak rozpovídal..."
Já mluvím dost odjakživa. Ale poslední dobou už jen tehdy, když si jsem jistá. Stejně tak se nebudu bavit s někým s kým se bavit nechci. Prostě nebudu předstírat, že máme něco společného a místo toho, abych si přisedla v autobuse a strávila patnáct minut klábosením o počasí a o tom jak jde škola, to si radši pustím mp3ku. Není to moje společenská povinnost jít vás poctít předstíraným zájmem...

Zkouška dospělosti?

16. května 2011 v 20:00 | Alpa |  O mně?
Maturitu jsem absolvovala loni. Což není tak dávno, takže si to ještě stále pamatuji. Pamatuji si ten stres v celém posledním ročníku. Maturitní ples, tablo, poslední zvonění, svaťák a pak samotná zkouška - to je dost věcí, které se musí zvládnout. Pamatuju si taky to šílenství, které propuklo v druhém pololetí. Profesoři se mohli přetrhnout se zkoušením a písemkami a spolužáci kolem mne bláznili, že nemají vypracované všechny otázky. Míjelo mě to. Přeci jen, času dost... Jediná práce, co jsem udělala do poloviny května byla ta, že jsem si dala dohromady otázky (týden před maturitou mi pořád ještě asi čtyři chyběly), seznam četby a čtenářský deník - načítala jsem spoustu věcí, co mi přišly důležité a k tématu (bála jsem se, abych toho na seznamu neměla moc málo) a pak...Nechápala jsem, jaký by mělo smysl učit se to už v lednu. Teprve čtyři dny před zahájením maturit mi došlo, co mě čeká - a od toho momentu jsem skoro nespala ani nejedla a doslova jsem ležela v papírech. Pamatuji si velmi dobře, jak se mi po oficiálním zahájení a projevech třídní profesorky, ředitele a předsedkyně komise chtělo zvracet a celé pondělí jsem dostávala hysterické záchvaty z toho, že určitě neodmaturuju. Úterní dopoledne, kdy už to do hlavy vůbec nelezlo, jsem strávila ve vaně ve snaze uklidnit roztřesené ruce a hlas. A tentýž večer už jsem seděla v hospodě a oslavovala maturitu s vyznamenáním. A přidala jsem se najednou na druhou stranu - čili k těm, co se podivují, proč se tomu říká zkouška dospělosti. Není to ani komplikované, přehnané, nic. Jen je to ta maturita (v angličtině bych to zdůraznila velkým "THE", jak totéž udělat v češtině nemám tušení). Nechápu proč je ta zkouška tak zásadní. Ten ročník by se dal ukončit i bez všech ceremonií, nervozity, obleků a podpatků a všichni by byli jistě šťastnější.
A upřímně, jediné, co by se dalo považovat za zkoušku dospělosti, je ta šílená oslavná chlastačka, co vypukne potom. A hlavně ta kocovina, která se dostaví ráno...

Kouzlo antikvariátů

15. května 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Nemůžu si pomoct a nepsat o svojí vášni pro knížky, tentokrát ale nebudu nikomu vyčítat to, že nečte. Nedávno jsem se potkala ve městě s jednou spolužačkou a náhodou jsme měly společnou cestu ke knihkupectví. Jak jsme tak obcházely ty hromady knih a diářů, začaly jsme si povídat. Srdce mi zaplesalo, že jsem zase jednou za uherský rok narazila na někoho, kdo čte s láskou. Ve chvíli kdy jsem ale zasněně pronesla větu "A nejvíc ze všeho miluju knihovny a antikvariáty", spolužačka trochu ohrnula nos a řekla, že je nemá ráda. Že jí ta představa, že tu knihu držel někdo před ní, přijde odporná. Že když si koupí knihu, nechce aby ji četl kdokoliv jiný, chce mít pocit, že je ta kniha jen a jen její. A mně problesklo hlavou "Holka, my dvě asi nebudeme kamarádky..."

Umíte číst a psát?!

14. května 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Sedím si to ve vlaku, laptop na klíně a přemýšlím, kdy jsem se naposledy dychtivě začetla do knihy. A chybí mi to. Což je věc, kterou dneska už málokdo chápe. Vlastně už ve svojí generaci jsem byla za pošuka (nenechte se zmýlit, je mi teprve dvacet). A s knížkami to jde vůbec pěkně do háje. A nejhorší na tom je, že spoustě lidí nedochází, co to znamená. Jaký bude mít dopad na inteligenci populace zvýšení DPH, jaký má dopad už teď to, že nejsme ke knihám vedeni. Spolu s internetem se nám otevřely neomezené možnosti a přístup k informacím, ale díky němu také nečteme. Proč taky, když si můžu obsah jakékoli knihy stáhnout. Těm několika z toho mála, co si tohle možná přečte musí být přeci jasné, jaký je v tom rozdíl. (...)

Money, money, money

12. května 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Je mi dvacet a studuji. Což znamená, že má člověk každou chvíli hluboko do kapsy. Ale vlastně mu to ukáže, jak s nimi správně zacházet. A nebo taky ne.
Nedá se říct, že bych byla zrovna diskotékový maniak. To období už mám za sebou. Daleko raději zajdu s kamarádkou, kamarádem, případně menší skupinkou lidí někam na večeři, na víno, do čajovny... Větší skupinky totiž nejde dlouhodobě udržet, stejně se rozčlení do menších.
Na konci každého takového "dýchánku" vždy dojde na placení. Jsem zásadová ještě v další věci - málokdy za sebe nechávám platit. Mám pár kamarádů, co se snaží udělat gentlemanské gesto a já si toho velmi cením, ale studenti jsme většinou oba dva, tím pádem je nefér, aby platil útratu jen jeden. Připadám si potom hloupě. Na druhou stranu, pokud vám tuto zdvořilost muž nenabídne, nebo vás dokonce nechá útratu opakovaně zaplatit samotnou, pak je to on, kdo by se měl stydět. I takové případy mám mezi známými. A oni se pak diví, proč s nimi nechodím chlastat... Prostě nemám na to financovat svojí opici, která pří mé váze a rychlosti mého metabolismu nedá mé peněžence příliš zabrat a k tomu ještě někoho dalšího, který potřebuje alkoholu třikrát tolik...



Ale pak je tu další věc s penězi. Dýško. Jsem zvyklá je dávat. Ale pochopitelně to závisí na obsluze. Kolikrát se v podniku setkáte s někým nepříjemným, kdo si vás nejdřív nevšímá, pak na vás je neurvalý, zapomene vám něco přinést, musíte se mu připomínat, a tak podobně. Je pro mne hrozně zásadní to, aby číšník byl milý. Nemusí se řídit zrovna heslem "Náš zákazník náš pán", ale ať si na mně nevybíjí své osobní problémy. Já to taky nedělám. Usmívám se. Snažím se být na ně milá a ve většině případů se to vyplácí. Ale nejradši stejně chodím do čajoven. Protože tam se mi zatím nikdy nestalo, že by na mne byl někdo hrubý. Vlastně naopak, padne mnoho úsměvů, zdvořilých slov a pak za tu hloupou deseti nebo dvacetikorunu (není to moc, ale když jsem tam dvakrát do měsíce a průměrná útrata činí 80 - 150 korun...), kterou tam nechám v podstatě "za služby" dostanu ještě čajový bonbon. A člověk má pak důvod se tam vracet. A nechávat tam peníze navíc pokaždé.
Ale je tu jedna věc, která mi nejde na rozum. Kamarádka dělala na brigádě v jedné hospodě a vyprávěla mi, že největší dýška prý stejně dávají studenti, prostě mladí lidé. A že jí to docela překvapilo. Aby taky ne. většinou nevyděláváme a když, tak to není moc. Chcete mi říct, že vy ostatní dospělí (oslovení VY je možná trochu irelevantní, protože pochybuji, že by tohle četla byť jen menšina adresovaných) máte lepší nápad, jak utratit takových patnáct, dvacet korun? Když už v té hospodě sedíte celý večer a dobře se bavíte...?
Nebudu tady nikomu nařizovat, za co má platit. Pokud ta slečna, co mne celý večer (což obvykle znamená nějakých pět hodin) neúnavně obsluhuje, která pracuje za většinou nepříliš velké peníze a dělá dvanáctihodinové směny, stejně jako mnoho dalších smrtelníků, i přes to všechno vyloudí na své tváři úsměv, pak si zaslouží aspoň minimální, symbolické ocenění.

Sin City

10. května 2011 v 16:52 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Není třeba vědět, kde bydlím. Vlastně to není ani moc důležité, je to jen průměrné městečko s průměrným počtem obyvatel. To podstatné je, co se s tím městem (a vlastně s každým městem) stane po setmění. Ve dne totiž potkáváte jen spousty mravenců pachtících se z práce či do práce, školy, na nákup,... Bezduché masky, za kterými jedinec přemítá, co všechno musí udělat a co zapomněl. Ne, hodnotit město podle dne je nesmysl. (...)

VÍNO a víno

10. května 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Předem informuji, že nejsem znalec a ani tohle nemá být článek o degustaci kvalitních vín. Spíš jen postřehy, ke kterým jsem došla v průběhu šesti let ochutnávání tohoto nápoje.
Během té doby člověk udělal značný pokrok. Zejména co se kvality týče. První lok byl trpký a kyselý. Nevím jak u vás, ale já ho prvně ochutnala od rodičů. A moc jsem to nechápala, pivo mi chutnalo víc. Pak přišla ta šílená doba "krabičáků". Nevěřím, že by si tím někdo z vás neprošel. Je to dost zásadní bod ve vývoji. Je to hnusné, ale sladčí, než to co jsme ochutnávali prvně. Ale většinou to neudělalo dobře našim hlavám a žaludkům. Tak jsme to míchali s kolou a spritem.
Když jsem trochu vyrostla (což znamená okolo sedmnáctého roku), začala se mi příčit představa, že piju totéž víno, které si načínají bezdomovci na nádraží. Ale člověk byl (a stále ještě je) limitován financemi. Takže jsme přestoupili na další stupeň, laciná ale lahvová vína - v cenové relaci zhruba okolo čtyřiceti korun, povinně ve skle. A taky jsem začala být vybíravá co se barvy týče. Červené připadalo v úvahu pouze s kolou, zatímco to bílé se dalo s trochou dobré vůle pít i samotné. Pak nastala fáze, kdy si člověk začal objednávat víno v restauracích a v hospodách. Protože mohl. A protože víno vypadá sofistikovaně. To se ale pak občas stalo, že jste propili docela velkou sumu - pro porovnání, dvojka rozlévaného se pohybuje od 28 do 38 korun, zatímco sedmička koupená v supermarketu v odpovídající kvalitě vyšla zhruba na 60 korun.
A jak je to dneska? Konečně jsem objevila kouzlo vinoték. Protože tam zaplatíte běžně od čtyřiceti po šedesát korun za litr a i to nejlevnější stáčené je pořád lepší než to, co koupíte za stejnou sumu ve skleněné lahvi (která má navíc jen sedm deci). A když si přinesete vlastní petku, šetříte i přírodu.

A na závěr tedy těch několik životních mouder.
1) Můžete vypít tři krabice vína, můžete i čtyři, ale bacha ať jsou všechny stejné barvy. Jinak vás čeká ošklivý bolehlav.
2) Když mícháme houbu, vyplatí se investovat do koly/spritu. Protože když koupíte limonádu s příchutí za pět korun v tescu, zkazíte tím sebelepší víno, ale v pravé Coca Cole se schová i ten nejkrabicovější krabičák.
3) To, že je víno ve skleněné lahvi nemusí nutně znamenat kvalitu. Třeba sklepmistr (teď si nejsem jistá, jestli se neprodává náhodou v petkách?)
4) Stáčené víno je dobrý nápad pouze v kavárnách, restauracích a barech. V putykách a na diskotékách pijte radši pivo nebo panákujte, to víno za to nestojí.
5) Jakmile jste dost staří, aby vám prodali víno ve vinotéce, jděte do toho. Protože za ty prachy to nikde jinde neseženete. Dát 75 korun za litr a půl je dobrá cena a moc pěkně se z toho člověk ztříská.

A na závěr, nakupuji stále v rámci určitého obnosu. Který u mne činí zhruba 50 - 120 korun za 0,7l, záleží na příležitosti. Nejčastěji mne tedy živí vinotéky (protože za popíjení u rybníka nebudu utrácet majlant). A už jsem viděla víno snad ve všech možných obalech, dnes dokonce ve 250ml plechovce (mimochodem, až to někde objevíte, nekupujte to, je to pěkně hnusný)...:)

Drobné radosti

8. května 2011 v 16:00 | Alpa
Nedá se říct, že bych byla zrovna vyrovnaná osoba. Snadno podléhám stresu, jsem hysterická, náladová a vztahovačná. A před maturitou se mnou bylo téměř nemožné vyjít, protože jsem propadala panice, byla jsem permanentně nesvá a nejistá,... Teď zpětně, když už má člověk tuhle zkoušku za sebou, vidí, jak byla ta nervozita vlastně zbytečná, ale o tom mluvit nechci. V tomto hektickém období jsem totiž objevila kouzlo rituálů. Ale já tomu říkám "drobné radosti".

1000 things

7. května 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Určitě jste zaregistrovali alespoň jednu, ne-li obě tyto stránky:

A pokud ne, udělejte to teď. Je fajn shodnout se s někým na věcech, které nesnášíte. Je fajn moct si nad každým bodem zanadávat. Ale proč tolik nihilismu? Jasně, mě všechny ty věci taky vytáčí, ale...

Norské dřevo

6. května 2011 v 14:00 | Alpa |  Ke čtení...
První kniha, kterou bych vám chtěla doporučit, je vlastně poměrně novinka. Respektive, není to žádná věc od dávno mrtvého autora, asi tak. Haruki Murakami se teď dost čte a u nás už mu vyšlo mimo jiné Afterdark, Kafka na pobřeží (tu taky můžu doporučit, a ale člověk se v tom občas ztrácí), Po otřesech, O čem mluvím, když mluvím o běhání,... Norské dřevo je kniha, která z něj udělala celosvětově známý fenomén. Už z názvu je vidět, že celou knížku budou provázet Beatles. A s nimi jdou ruku v ruce láska a sebevražda. Nebudu vám plnitt hlavu tím, co si v případě zájmu můžete přečíst kdekoliv jinde. Ale mně ta knížka solidně zamotala hlavu. Kor ta pasáž o lesbičkách a hardcore pornu... No, nejvíce jsem se ztotožnila s postavou Midori - praštěný děvče, co se vymyká konvencím, dělá divný věci a říká divný věci, ale je tak nějak sympatická. Asi proto, že je to jedna z mála postav, ze které tam tolik necítíte zoufalství a depresi... No, zkuste si někde najít kvalitní shrnutí, třeba se vám to zalíbí.





Možná jste zaslechli i o stejnojmenném filmu, ten už tak vřele doporučit nemůžu, trochu zklamal, jako téměř všechny filmové adaptace knih. Ačkoliv jsem ráda, že ho točili Japonci a ne Američani, to by to dopadlo...