Ani cinknutí rolničkou...

28. května 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Chci popsat jeden můj nedávný zážitek. Šla jsem s kamarádkou k rybníku, hledaly jsme místo, kam bychom si sedly, ale ze všech laviček i schodů se ozýval smích. Došly jsme k molu. Na něm seděli tři lidé, dva kluci a jedna holka. Vedle nich tašky, láhve vína kolovaly... Ale bylo tam něco podivného. Byli zticha. Všude jinde byla spousta hluku. Chvíli jsme nad nimi stály a dívaly se, jak na sebe mávají rukama... Samozřejmě, neslyšící... Ale bylo to úžasné. Trojice seděla v kroužku a zběsile gestikulovala a jediné co se občas ozvalo, byl tichounký smích. Nádhera. Začalo se stmívat. My jsme odcházely do hospody a debatovaly nahlas. O tom, jak pokračuje dorozumívání těch tří, teď, když na sebe přestávají vidět. Bylo to krásné a přitom smutné. Vždyť to stmívání u vody je úžasné. Můžou je sledovat beze slov, ale jak si pak dají najevo, že budou odcházet?
Je to komplikovaný život. Nejen neslyšících, ale všech, co mají nějaká omezení. Nedovedu si to představit. Nevěřím v Boha jako takového, takže nevím komu bych měla děkovat za to, že jsem zdravá. Tedy pokud nepočítám to, že to nemám v hlavě v pořádku. Ale co když mě to taky čeká? Jako malá jsem vytrpěla spoustu zánětů středního ucha (spoustu, tím myslím asi patnáct), tak co když to jednou přijde a já už neuslyším? Nebudu si moc vychutnat hudbu, už nikdy mě nebude moci nikdo okouzlit díky svému magickému hlasu, neuslyším ani zvoneček, který nás doma dodnes svolává k vánočnímu stromečku... A co teprve v noci, můžete se snad v těch tmavých uličkách spolehnout na oči? Kdepak, musíte poslouchat zvuky kolem sebe, kroky za sebou...No prostě nepřipadá v úvahu!
Ale všem těm, co s tím žijí patří můj velký obdiv, vážně... Fandím vám...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama