Červen 2011

Nakřivo...

30. června 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Žiju tu už skoro 18 let a pořád mi to tu nedává smysl...Proč lidi zabíjí, kradou, mlátí...?
Proč je v Africe tolik bídy, na východě tolik utrpení, v islámských zemích taková nerovnoprávnost pohlaví, zatímco my se máme tak skvěle, že moji kamarádi jsou schopni vyhodit čerstvý kus chleba do odpadkového koše nebo jet autem pětset metrů, s tím že klidně zničí tuhle planetu, halvně když si pro svačinu nebudou muset pěšky...? Proč ubližujeme sami sobě a proč ubližujeme i těm, které milujeme?

O sexuálním obtěžování...

28. června 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich



Něco mi vysvětlete. Slyším spoustu holek, jak si stěžují (já k nim taky patřím), že chlapi už dávno nejsou to, co bývali. Že to nechávají všechno na nás. Balení, první pusu i ostatní "první" kroky. Přitom to dřív bylo nemyslitelné. Ale chtěli jsme tu emancipaci, tak tohle byl prostě bonus. Na druhou stranu tu máme takové slečny, které se veškerým pokusům ze strany opačného pohlaví zuřivě brání... A někdy i soudní cestou. Tak mi řekněte, kde je ta hranice?

Nestíhám, nestačím...

27. června 2011 v 20:00 | Alpa |  Filmy, Seriály
Víte, vznik seriálů má dva důvody. Ten starší byl vlastně úplně prostý. Chtěli vás napínat a napínat, tak, abyste se prostě určitě podívali/ stáhli/ koupili další díl, i kdyby měl být sebehorší, prostě jen proto, že chcete vědět jak to končí. Na některé z nich koukám vlastně už jen ze setrvačnosti. Co na tom, že od čtvrté série byla SG-1 naprostá kravina a pořád se to opakovalo (no dobrá, možná už dřív), ale člověk si zvykl na to koukat, tak přetrpěl dalších šest sérií, kde se dělo prakticky to samé. Je to jen marketingový tah. Ať už pro zvýšení sledovanosti nebo aby se kniha četla - proč myslíte, že třeba Zelená míle vyšla v USA na sedm částí? No abyste ji dočetli. Ke všemu za ní v seriálu zaplatíte víc než kdyby to byl jen jeden svazek. A ONI navíc mají jistotu, že si ho koupíte. A vy to uděláte, protože je to Zelená míle! A co teprve ta volná pokračování, to jsou vlastně taky svým způsobem seriály - a pardon, co to jako je Vřískot 5, Prci prci prcičky 8 ?!
Jenže je tu druhý důvod, ten pro který jim tuhle habaďůru pořád tolerujeme. A to je čas. Upřímně, kolik máte času na to, abyste si pustili film? A ty dneska obvykle netrvají méně než dvě hodiny. A mně kupříkladu se tolik času povede ukořistit jen občas. A to většinou večer, takže je velká pravděpodobnost, že se mi u toho povede usnout. Tak koukám na seriály. A kvůli nedostatku času se taky moc nedělají epizody, které by byly delší než 45 minut. Protože kdyby taková Kriminálka Las Vegas měla třeba hodinu, asi bych se dost často nedověděla, kdo byl vrah...

Pendulum

26. června 2011 v 16:00 | Alpa |  Hudba
Rock for People se blíží a já se těším, jak malá holka. Protože Pendulum. Prvně jsem je slyšela na Planet Festivalu v Táboře (zabijte mě za to, že jsem je neznala dřív), ale že bych z toho koncertu moc měla, to se říct nedá, protože jsem byla unavená, zkouřená a byl tam šílenej kotel. No a pak jsem si za to dost nadávala, protože když jsem to poslouchala pak doma, tak to bylo naprosto výborný. Žánrově by to odpovídalo . Pro mě, jakožto fanynku The Prodigy ideální. A letos budou! Jedno z mála jmen, které mě mezi letošními headlinery festivalu skutečně potěšilo. Jen jsme se s kamarádkou shodly, že by bývala byla pecka, kdyby se objevili už loni a společně s The Prodigy si dali remixovanou Voodoo People...Ach, to by teprve byla extáze...

Mám na krku pověšenou opičku...

25. června 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich


Večírky jsou fajn. Pití je fajn. Ale proč po těch nejlepších mejdanech vždycky následuje to nejhorší ráno?

Nevidím, neslyším...

23. června 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Postupem času zjišťuji, že začínám mít na ulicích dost vážný problém. Mám na každým oku třičtvrtě dioptrie a nenosím brýle. Tedy, nosím, ale jen do školy, do kina a tak podobně, na pořád je ještě mít nemusím. Stejně, blbě vidím jen proto, že trávím spoustu času u počítače (ať už psaním poznámek, zpracováváním fotek a ano, psaním na blog a kecáním s lidmi, které jsem před hodinou viděla na živo). V běžném "provozu" mi to nijak zvlášť nevadí. Prostě nepoznávám tváře na víc než deset metrů, no. Jen ti druzí to trošku špatně snáší, když je zdravím na poslední chvíli, nebo je na ulici nepoznám vůbec a nechápavě se za nimi dívám, kdo že to na mě mával.
No, ten zrak by sám o sobě nebyl takový problém. Kdybych nechodila s mp3kou v uších. Takže si to hezky štráduju po ulici svým celkem rychlým tempem, v uších The Prodigy, Metallicu, Nightwish, Editors, The Subways, prostě něco z toho, co ráda poslouchám při chůzi a do toho nevidím. Jsem úplně pohroužená do svých myšlenek, do muziky, občas můžete vidět jak nehlasně pohybuji rty - větší gesta dělám, jen když se v pokročilém stavu vracím ve tři ráno domů - a má jediná starost je to, abych do někoho nevrazila. Takže mé zorné pole je zúženo jen na několik málo metrů přímo přede mnou. A to se pak stane, že někoho úplně přehlédnu a vzápětí (tj asi o patnáct, dvacet vteřin později, kdy si ten dotyčný, který mě evidentně hrozně rád viděl, uvědomí, že jsem ho vůbec nezaregistrovala a rozhodne se mne dohnat) mi někdo klepe na rameno, v horším případě dostanu lehkou ránu do zad. Což samozřejmě způsobí to, že nadskočím, vyškubnu si sluchátka z uší (a pak se divím, že se mi věčně rozbíjí a musím kupovat nové skoro každý měsíc) a pak dostanu vynadáno... Tímto se tedy chci omluvit všem těm, které jsem kdy přehlédla, ale prostě můj svět, moje hudba a vidím jiný věci, než mávající obličeje...:)


Jen co noha nohu mine

21. června 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Od mala jsem musela držet doslova krok s ostatními. Děda byl tramp a brával mě na výlety a tam se na nikoho nikdy nečekalo. A rodiče chodili rychle snad odjakživa. Takže jsem si vypěstovala dalo by se říct až návyk na rychlou chůzi. Vlastně to jinak skoro neumím. Má to svoje výhody i nevýhody. Výhoda je, že skoro nikdy nepřijdu pozdě. Protože si nechávám vždycky normální množství času, ale stíhám všude být dřív (pokud nejsem závislá na proměnlivých jízdních řádech našich dopravních podniků). Jsem docela malá a ty mé skoro dvoumetrové kamarády vždycky fascinuje, jak nejen že s nimi dovedu držet krok, ale většinou je předejdu. Na druhou stranu, málokdo je ochoten se mnou vyrazit na procházku. Protože já chodím pomalu jen když mám v ruce foťák. A to jen někdy. Neumím chodit pomalu. Neumím nechodit - ani na jezdících schodech, to musím být úplně vyčerpaná. Vlastně jsem si navykla na chůzi natolik, že se vůbec nechci dočkat chvíle, kdy budu muset řídit. Chtěla bych aby se člověk mohl pořád pohybovat jen po svých, případně na kole.
Tohle s sebou ale taky přináší některá úskalí. A to největší z nich je to, že vy všichni ostatní chodíte strašně pomalu. Téměř bez výjimky všichni. A ještě máte ten hloupý zvyk chodit na špatné straně chodníku nebo hůř, chodit ve skupinkách po pěti roztažení přes celou šířku. A jak vás má potom člověk obejít? Vaše neochota uhýbat je neskutečná, takže většinou vyčkávám na to, až se budete muset stáhnout kvůli někomu v "protisměru". A vy pak ještě nadáváte, když vám při tom, jak se kolem vás prosmýkám, zavadím náhodou o tašku nebo rameno. Na silnici auta taky jezdí za sebou a ne vedle sebe (výjimkou jsou dálnice a pokud vím, tak tam je předjíždění docela dobře možné, protože pomalejší auta automaticky uhýbají vpravo těm rychlejším. Myslím, že na chodnících by se měly "jízdní" pruhy zavést taky...

Dan Bárta

19. června 2011 v 16:00 | Alpa |  Hudba
Je trochu smutné, že spousta teenagerů (těch současných i těch před několika lety "odrostlých") zná tohle jméno jen v souvislosti s filmem Snowboarďáci, respektive se skladbou "On My Head". Kterážto sice byla z těch nejlepších z toho soundtracku, ale ani zdaleka nevypovídá o potenciálu tohohle zpěváka. Byl skvělej v Alici, s JAR i sólo. Náramně se vyvedl i projekt Illustratosphere a Sexy Dancers (třeba se budete divit, že znáte Slim Jim). Když si pročtete jeho stránku, má toho na svědomí opravdu hodně, ať už pěvecky, autorsky, herecky, nebo je libo fotografie? Prostě takový renesanční muž. A dámy, řekněte, nebyl naprosto dokonalým vodníkem v Kytici? Prostě dokonalost sama. A ten hlas k tomu, hmm... No prostě můj idol, jak po stránce hlasové, tak co se vizáže týče.



No řekněte, nevypadá na tý fotce jako Johny Depp?

Mistr a Markétka

18. června 2011 v 16:00 | Alpa |  Ke čtení...
Jednou větou? Příběh o Mistrovi, Markétce, ďáblovi a Pilátu Pontském. Dává to takhle vůbec smysl?
K téhle knížce mě lákala několikrát naše třídní na gymplu a pak taky pár přátel (těch pár, kteří přečetli víc než jen Neználka na měsíci - díky bohu za ně). Nesnáším, když mi někdo vypráví děj předem, takže jsem vždycky kývla, že se k tomu časem dostanu a taky že jo. Konečně. Upřímně, představovala jsem si pod tím názvem nějakou pohádku o nějakém Mistru kouzelníkovi a jeho milé. Nebyla jsem si jistá, jak na tom chce někdo postavit nějakých 300 stran, které ta moje verze měla, ale budiž. No, takhle, kouzelník tam je. Ale jinak, i kdybych vám chtěla převyprávět děj (jakože nechci), tak nevím jak bych to udělal, protože je ta knížka hrozně zvláštní. Hrozně mě baví to prolínání skutečného života v Moskvě a toho snového světa magie a nadpřirozena. Takže pokud máte rádi složitější četbu, tak je tohle správná volba...

Epica

16. června 2011 v 16:00 | Alpa |  Hudba
Říkala jsem si, že když už teda neposlouchám ten metal...
Tuhle kapelu mi doporučil jeden kamarád. Já sama nový metalový skupiny nevyhledávám, v podstatě si držím ty asi dvě nebo tři, které mě baví, ale tohle... No, už při prvním poslechu je evidentní inspirace Nightwish, což byli mí oblíbenci až do doby, než vyhodili Tarju. Dokonce se po přečtení zápisu na Wikipedii dovíte, že se zpěvačka dala kvůli Nightwish na hodiny klasického zpěvu (pořád mě baví to spojení klasiky a metalu). A popravdě, ona zpěvačka je právě to, co je dělá zajímavými. Simone Simons je prostě nádherná holka s nádherným hlasem. A ani tolik nevadí, že není přírodní zrzka (teda těžko říct, občas jsem dost na pochybách)... A ty modrý oči, achjo. Myslím, že ta holka musí uhranout úplně každýho... Co se skladby týče, nějak se neustále nemůžu rozhodnout, kterou mám nejradši, protože poslouchám všechny alba pořád dokola. Tak sem hodím odkaz rovnou na dvě, a to Unleashed a The Haunting (ta je vlastně od Kamelotu, ale Simone jim tam hostuje a ten song je fakt moc pěknej).


Muži, kteří nenávidí ženy

14. června 2011 v 16:00 | Alpa |  Ke čtení...
Tohle není knížka pro každýho. Jednak díky rozsahu (má něco přes pět set stran) a pak... No, je to místy trochu nechutná záležitost. Já mám docela silnej žaludek, co se týče kontroverzních filmů a vůbec, ale asi padesát stran před koncem jsem to prostě musela utnout a dva dny nechat tu knížku ležet, abych rozdejchala to, co se tam zatím stalo. Ale vlastně je to dost dobrý. Po dlouhé době knížka, kterou jsem zhltla za dva dny (plus dva dny pauza, takže vlastně za čtyři). A nutně potřebuju další díly.
A hrozně mě baví hlavní ženská postava Lisbeth. Nedá se říct, že bych se s ní ztotožňovala, na to jsem moc málo rebel a moc málo inteligentní. Ale obdivuju jí. Slečna, která sice nedodělala ani základní školu, zato je neuvěřitelně chytrá, výborná hackerka a nebojí se nakopat zadek těm co se jí nelíbí. A asi to neměla v životě zrovna jednoduchý...Navíc mi trochu připomíná někoho z mého okolí...

A myslím, že mě ve finále nezklamal ani film, který podle toho Švédi natočili, ačkoliv jsem ho musela nechat trochu uležet. Ze začátku mě trochu naštval, protože nejen vynechali ale i trochu překopali části děje. Ale jako celek, dobrý.
Takže pro ty z vás, kteří snesou čtení a filmy o mučení, znásilnění a podobně, jen směle do toho...

Na konci vesmíru je gorila...

13. června 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
"Space, it seems to go on and on forever. But when you get to the end to the end and a gorilla starts throwing barrels at you. And that's how you play the game." (překlad: Vesmír. Zdá se být nekonečný. Ale když se dostaneš na konec, začne na tebe gorila házet sudy. A takhle se ta hra hraje.") Kdo pozná, ten ví, že tohle je úvodní věta seriálu Futurama.

Into The Wild

12. června 2011 v 16:00 | Alpa |  Filmy, Seriály
Jen na vysvětlenou - nejsem tu od psaní recenzí, od toho tu jsou celkem kvalitní stránky jako www.csfd.cz nebo www.imdb.com . Já budu psát o tom, co mne osobně oslovilo, vy se tím můžete jednak inspirovat a jednak si díky tomu můžete udělat obrázek o mně. Tak.
Into The Wild (česky Útěk do divočiny) je film, díky kterému jsem si (již podruhé) zamilovala Emila Hirshe. A taky mi to připomíná Volání Divočiny (mimo jiné je tam ta knížka zmíněna). Strašně mě fascinuje představa, že bych se prostě jednou sebrala, opustila civilizaci a všechen konzumní život a vrátila se zpátky ke kořenům, musela se spolehnout jen sama na sebe. Neustále se vymlouvám na to, že jsem holka a tím pádem by to nešlo, přeci jen mi je od puberty vymýván mozek řečmi o znásilnění, obchodnících s bílým masem, únosech, vraždách a o tom, že holka nemá sama nikam chodit. Ale fakt je ten, že kdybych nebyla srab, tak už jsem dávno utekla. Pravda, asi bych si nevybrala zrovna Aljašku, ale... Tenhle film je skvělá volba pro ty, kteří sní o něčem podobném. O tom splynutí s přírodou.
Moc mě bavila ta atmosféra filmu a soundtrack jsem slyšela asi milionkrát. Doporučuji shlédnout v angličtině (nedá se říct, že bych byla odpůrce českého dabingu, myslím, že v téhle oblasti jsme docela pašáci, ale originál je originál a ve většině případů se to nedá ani srovnávat).
Jo a zmínila jsem, že to režíroval Sean Penn?

Redheads

11. června 2011 v 20:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
This is going to be the first article in English, so enjoy it, it might also be the last one.
When I decided to create a blog, I thought of a name, that would be typical for me but had nothing in common with my usual nicknames. That's how the redhead.blog.cz was founded. But now as I rethink it...
I must admit I'm not completely redhead. I'm sort of ginger-blonde-brunette kind of mash. We'll try a little game. Try to google up "redhead", seriously. You'll find probably something like this:

See, nothing natural (well, number three might be, but who knows). All dyed. And all beautiful. Look, I understand, that having red/ orange hair is in now but it isn't fair that you steal all the glory. What am I talking about. You know, for those who were blessed with natural red hair , we now have another expression. Gingers. Again, google it. You'll find this:


No beautiful women. Moreover the South Park series told us, that gingers have no soul (picture 3). And I was wondering whether my soul is or is not immortal. Well, obviously I don't have any.
My point is that it's not fair. We were born this way, most of us had been through various jokes and pranks concerning our colour and now, when we finally grew up into the world obsessed with redheads, some chicks that decided to get rid of their boring colour and switch it to the red one, they suddenly get all the attention and compliments! I disagree!
However, I am not going to change the colour. I like it the way it is. But I don't want to be called ginger.

Kulturní týden

11. června 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Né že by mi docházely nápady na filozofování, ale spíš jsem si říkala, aby mi tu ty rubriky nezely prázdnotou, tak si uděláme kulturní týden. Což znamená, že budou publikovány jen články o knížkách, filmech a hudbě.
Jen na vysvětlenou - nejsem tu od psaní recenzí, od toho tu jsou celkem kvalitní stránky jako www.csfd.cz nebo www.imdb.com (na které budu odkazovat). Já budu psát o tom, co mne osobně oslovilo, čím mne to zaujalo, vy se tím můžete jednak inspirovat a jednak si díky tomu můžete udělat obrázek o mně.
A taky nebudu dělat spoilery, nebudu psát výtahy z knížek. Pochopitelně, že bych vám mohla dát do ruky docela slušně vedený čtenářský deník. Ale proč bych to dělala, že. Máte přeci vlastní hlavu. Doufám.

Neviditelný nepřítel

9. června 2011 v 16:00 | Alpa
Všimli jste si, jak se nám to teď rozmohlo, ty deprese, sebevraždy a tak? Posledních pár let je to in, řezat do sebe, každej už má svýho psychiatra (už jsem taky měla tu čest), vytipovaný prášky na nervy, psychiatrické léčebny praskají ve švech, vzrůstá počet nervových zhroucení... Bla bla bla. A proč? Mám jednu teorii...
Žijeme si v prima době. Patříme k vyspělejším zemím světa, máme všeho dostatek a nejen to - máme vše, na co si vzpomeneme ze všech koutů světa, jídlo, káva, umění, medicína, technika,... Máme možnost vzdělávání, cestování, práce v zahraničí,... Ale pořád se tu dějí věci, které by se dít neměly. Pomineme globální oteplování a vyčerpávání přírodních zdrojů. Mluvím o problémech jako je kriminalita, korupce, protekce, zpronevěry, zvyšující se státní dluh,... A my ubozí jedinci narození do demokratické republiky (předpokládám, že starších čtenářů moc nemám) nemáme koho z toho vinit. Víte, minulý režim byla hrozná věc. Pro mne, která jsem se stihla narodit až po revoluci, je to všechno jak z 1984 od Orwella. Všichni jsme viděli bezpočet filmů, slyšeli mnoho přednášek a strávili spousty hodin nad učením se událostí po roce 1968. A děsili jsme se. Ale všechno to zavírání, nepouštění na školy, fronty na zboží, bony, čekací lhůty na dovolenou, atd atd. To všechno mělo jednu, jedinou výhodu. Lidi, co byli nuceni v tomhle žít, za to měli koho nenávidět. Stranu. Vládu. A spojovalo je to. Ale dneska? Copak můžeme nenávidět vládu, když je naše? Když jsme si jí vybrali, to je naše slavná nádherná demokracie?! Náš nepřítel není vidět. A hlavně jsme tolik přehlcováni informacemi, že ve finále nevíme čemu máme věřit. Nemáme vůbec nic, čeho bychom se mohli chytit. A tak padáme. Dolů, do propastí temnoty a deprese. Super. Jak říkal Olin v knížce Jana Pelce: Kurva svět.

Upíři vs. Vlkodlaci

7. června 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Tak jo, nechápu co je to kolem za cirkus. Začalo to už s Buffy, největší zlom nastal se Stmíváním. A pak na nás najednou odněkud vyskákaly další, ať už nové či staré: Moonlight, Vampire Diaries, True Blood, Angel, … A bůhví co ještě. Já vím, že existovaly už dřív a vybraná společnost lidí o nich dávno věděla a sledovala je, ale valná většina se svezla až z tou první vlnou Stmívání. A fakt vás lidi nechápu. Všichni jste se úplně s klidem přidali na stranu upírů...!
Viděla jsem Stmívání. A Nový měsíc. A Zatmění. A půjdu i na ty další. Nic proti. Ale proč je většina z vás tak zblázněná do Edwarda? Jen si to shrneme. Postavte vedle sebe jeho a Jacoba. Upír je takový nanicovatý stvoření, svaly to nemá, je to bílý jak sejra a nesnáší to sluníčko (pravda, to já taky) a vypadá to, jako by to furt bylo nějaký nemocný. A aby ne, vždyť upíři jsou přece nemrtví/ neživí, jak chcete. A k tomu ten způsob útoku. Vrhnou se někomu na záda a urvou mu hlavu. A v těch starších filmech se ty sralbotky ještě schovávaly v šeru a překvapovaly svojí oběť. A k tomu ty vůně, kterou svou kořist vábí, tss. Tomu říkáte fér boj?
Naproti tomu si postavte vlkodlaka. Všichni jsou vždycky dobře udělaný. Pěkný silný ruce, ramena, nohy... Pevný hrudníky porostlý chloupkama... Mmm, jen se opřít. Co na tom, že se o úplňku promění (jasně, někdy o půlnoci, jindy podle libosti, záleží na interpretaci)? Celej zbytek času je to nijak neomezuje, jsou to prostě jen fakt pěkný chlapi. A navíc, nechodíte s hnijící mrtvolou.
Podtrženo sečteno, upíři jsou monstra, vlkodlaci jen zvířata, takže já si vybrala ten druhej tým... Vždyť se podívejte na Van Helsinga, sice to není úplně nejlepší film co jsem kdy viděla, ale Hugh Jackman je prostě k sežrání. Navíc, takhle si nevybírám jen mezi příšerami ale i mezi normálními smrtelníky. Nejsem moc na ty třasořitky s nagelovanými vlásky, blýskavými naušnicemi a vystajlovaným outfitem, do kterých trochu šťouchnete a rozsypou se, nemluvě o tom, že by měli lepší manikůru než já, která mám pořád krátký nehty kvůli kytaře, flétně a prostě proto, že mě ty dlouhý neskutečně štvou. Naproti tomu tím "vlkodlakem" jsou ti, ze kterých září nespoutanost, mužné ruce, fousy a ostré rysy a je úplně jedno, jestli má nějaké to kilo navíc na bříšku... Vrr...pejsku, ke mně...! :D

Devět z deseti zákazníků doporučuje...

5. června 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Jak dobří jste v posteli? Na tohle téma jsme si mohli přečíst mnohé a mnohé více či méně objektivní studie. Ženské časopisy jsou přeplněné radami, jak dopřát partnerovi co největší potěšení, bezpočet triků i věciček pro lepší milostný akt a podobně... Jsou vznášeny stále tytéž otázky a proč? Myslíte si, že tím, že se někoho zeptáte, tak vám poradí něco zaručeného??
Měla jsem kamarádku, která měla tendenci neustále diskutovat o tom, jak je dobrá v posteli. Dneska už to nedělá, naštěstí, myslím, že jsem jí to jednou vytmavila, tak s tím přestala. Protože já tyhle kecy nesnáším. Kdo má pořád poslouchat to, jak tenhle kluk říkal tohle a tenhle zase tohle (musím podotknout že její zkušenosti tehdy neumožňovaly více příkladů, jen dva), podtrženo sečteno jsem fakt dobrá. Hezká? To ano. Štíhlá? Taky. Hlasitá? To taky, děkuji pěkně, příště si přesunu stan na druhý konec kempu. Ale dobrá? Jak to můžeš vědět holka? Podle mě je to dost objektivní záležitost, stejně jako jsou různé naše preference v povahových vlastnostech, vzhledu a dalších faktorech, stejně tak se lišíme v požadavcích co se sexu týče. Takže můžete od jedné dostat pět hvězdiček, zatímco druhá by vás šoupla do odpadu. A co jako...? Stejně s tím nic neuděláte.
Tak kamarádce už jsem vyspílala, teď se pustím do vás, pánové. Myslíte si, že když slečně mezi řečí oznámíte, že umíte vážně skvělej orální sex, tak vám spíš dá? Omyl! Mám i konkrétní příklad z druhé planety - mám kamaráda. Mimochodem je to moc pěknej kluk, doopravdy jsem ho chtěla...! A ani by mě nemusel moc přemlouvat. A věděl to moc dobře, že bych si dala říct, ale většinou tu byla nějaká přítelkyně (vlastně vůbec nevím, jestli jsem ho kdy zažila nezadaného), takže to zůstalo jen u svádění. A pak to prostě podělal. Začal mi vyprávět (naštěstí většinou jen přes icq), jak je prostě výbornej, detailně mi popisoval co zvládne s jazykem i s jinými částmi těla, v podstatě mi vyložil na stůl všechno o svém milostném životě, velikost, rychlost, výdrž, včetně recenzí, jak kdybych si měla vybírat auto. A zjevně čekal že se mu vrhnu do náruče. A mně se chtělo zvracet. No vážně, co by mě na tomhle mělo přitahovat? A myslím že nejsem jediná. Chápu, že se tím potřebujete někomu pochlubit, ale prosím nesnažte se na to sbalit holku, je to nechutné. Když budu chtít, zjistím si sama, jak moc dobře to děláte.
Nepíšu recenze, není to fér. Když se kamarádka zeptá, jaký ten dotyčný byl, nasadím jen tajuplný pohled (no, aspoň si to myslím, ale spíš vypadám trochu přiblble) a odpovím, ať si to zjistí sama.
A ještě něco na závěr: Všichni bez výjimky se máme co učit. Ale vyčíst si rady z časopisů je hloupost, protože lidi nejsou identické kopie. Není to tak že zvládneš jeden, zvládneš všechny...


Jak se máš?

2. června 2011 v 19:19 | Alpa |  O mně?
U nás doma je to občas docela divoký. Teprve teď, když jsou sourozenci na výletě, si uvědomuji jaký je tu klid. Nikdo na nikoho neřve, paráda. A taky se konečně jednou za čas dostanu u stolu ke slovu. Odjakživa jsme totiž měli takový zvyk jíst večer společně. A i dneska se nám to celkem daří. Problém je, že se sestry buď hádají spolu, se mnou nebo s některým s rodičů, takže to nebývá zrovna pohoda. A když náhodou je, tak mě nikdo nenechá domluvit. Začnu větu, hned mě někdo přeruší a zapomene se, že jsem něco říkala. A já se nepřipomenu, jen sklopím hlavu a koukám do talíře. Protože takhle je to pořád. Pokud vím, tak řečnická pravidla velí, že ten hovořící předává slovo očním kontaktem a dokud ho nenaváže, tak nedává prostor k diskuzi. Rodiče se pak diví, že jim nic neříkám, ale jak taky, když mě nikdo nenechá mluvit?
A pak je tu ta druhá věc. Teď, když jíme jen tři, tak se ptají. Ale jen na školu. Vlastně je vůbec nezajímá jak mi je. Zase nechci poslouchat otázky typu "Jsi už v pohodě? Co ty prášky, zabírají? A co říkal psychiatr?", takhle ne. Jen jak se máš. Prostě jen občas by je mohlo zajímat i něco jiného, než to, jak si vedu ve škole... Jenže na to není čas. Naši chodí z práce unavení, navíc se předpokládá že jsem dospělá, takže je zajímá jen škola, protože si tím chrání své investice. A sestry jsou navíc obě na vrcholu puberty, takže se neustále řeší jejich problémy a na dvacetiletou ne příliš vyrovnanou osůbku prostě není v harmonogramu místo. I když možná, že by se našel, kdyby ona svoje trable nedokázala tak zatraceně dobře skrývat...