O sexuálním obtěžování...

28. června 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich



Něco mi vysvětlete. Slyším spoustu holek, jak si stěžují (já k nim taky patřím), že chlapi už dávno nejsou to, co bývali. Že to nechávají všechno na nás. Balení, první pusu i ostatní "první" kroky. Přitom to dřív bylo nemyslitelné. Ale chtěli jsme tu emancipaci, tak tohle byl prostě bonus. Na druhou stranu tu máme takové slečny, které se veškerým pokusům ze strany opačného pohlaví zuřivě brání... A někdy i soudní cestou. Tak mi řekněte, kde je ta hranice?

Teď nemluvím o skutečných sexuálních deviantech, ani o oplzlých stařících, kteří k nám přistoupí u baru a bez okolků nám sáhnou na zadek. Ne, mám na mysli těch pár posledních skutečných chlapů v normálním věku (čili přiměřeném tomu našemu), kteří se nebojí přijmout svou roli. A my je pak fackujeme, nadáváme jim, používáme i jiné prostředky, abychom si je držely od těla... A pak se divíme, že už třeba další pokus nikdy nepřijde a otravuje nás, že zase musíme jít a "ulovit" si toho kluka samy.
Jakkoliv jsem pokroková ostatních oblastech, co se týče namlouvání, jsem pořád docela staromódní (člověk by řekl, že když je mi teprve dvacet, tak mi to bude fuk, není). A hlavně o tom mám trochu romantické představy. Nemyslím květiny a zpívání serenád pod okny a večeře při svíčkách (ačkoliv růžemi ani jídlem bych nepohrdla), ne, mám na mysli něco daleko banálnějšího. Pozvání na drink. Prostě už se to dneska zjevně nenosí. Tady si dovolím vsuvku - myslím, že nepůsobím nedostupně ani odmítavě. Zároveň nejsem ošklivá (mám jen asi o sedm kilo víc, než je současný trend) ale ani nijak extrémně krásná, aby ze mne mohl mít někdo komplexy. Tak nevím, osobně nemám pocit, že bych vysílala špatné signály. Ale zpátky. Za posledních pár let jsem potkala jen málo lidí, co mne pozvali na pití - zpěváci z mojí kapely, asi tři mí kamarádi to občas udělají, jeden můj bývalý a jeden můj "maturákový úlet". To je vše, přátelé. Nechápejte mě špatně. Já za sebe nechávám platit nerada. Kor kamarády studentíky. Protože to přece není fér, oběma nám to leze do peněz stejně, takže většinou jdeme napůl. Ale člověka (dámu) to potěší, když jí nabídnete pozvání na panáka, víno...
A už se dostáváme k fyzickému kontaktu. Jasně, že na nás musíte opatrně, protože každá jsme ochotná postupovat jiným tempem (uznávám, že to s námi fakt není jednoduché). Já osobně mám ráda, když chlap ví co chce a nebojí se toho. V nejhorším mu nenechavé ruce prostě jemně posunu jinam ne? Daleko horší je kluk, který se tak bojí se mě dotknout, že už se v duchu vztekám a říkám si, že jestli to tak půjde dál, tak ho budu muset asi na tu postel hodit já. A to mě nebere. Navíc se to pak negativně odráží v mojí pověsti - tohle se třeba nezměnilo. Jakto, že po nás chcete pánové, abychom to za vás všechno "oddřely" ale potom jsme za děvky, zatímco ti z vás, jejichž počet partnerek často mnohonásobně převyšuje počet sexuálních partnerů těch z nás, které si okolí dovoluje nazývat děvkami, dostanou titul Cassanovy a navzájem se poplácávají po zádech a můžou veřejně chodit se zářezy na pásku???
Ale to trochu odbočuji od tématu. Chi tím říct, že my zástupkyně něžného pohlaví bychom neměly být tak kruté a neměly bychom v těch ubohých kloučcích ubíjet tu "dominantní" část. Pak si na to totiž vzpomeneme, jak jsme tehdy natáhly jednu tomu, co se nám v osmé třídě neobratně pokusit sáhnout na prsa. Stačilo mu to prostě jen říct... Vzpomeneme si na to, až budeme stát samy na baru, kde vidíme všechny ty signály okolo, ty pohledy které se stáčejí na naše přední či zadní partie, ale ani jediný se pak neodváží přiblížit...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama