Červenec 2011

Au, to bolí!

31. července 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Tak mi teda vysvětlete, kdo má nižší a kdo vyšší práh bolesti. Jasně, že je to individuální, ale myslím tak obecně. Holky nebo kluci?
Vždycky, když se o tom dohaduju s nějakým chlapem, tak říkám, ztráta panenství a porod, něco takovýho si neumíte představit. A on opáčí, že já taky nevím, jaký to je dostat kopanec do koulí. Pravda, nevím, dovedu si to jen matně představit. Ale obecně,chlapi jsou hrozní hrdinové. Vydrží hodně. A myslím, že co se odřenin a bolístek týče, tak jsme my dámy daleko citlivější a děláme z každého škrábance vědu. Dovolím si tvrdit, že mezi tento typ žen nepatřím, léta strávená vandry s dědou a na pionýrských táborech člověka naučí leccos snášet. Ovšem pánové, vaše hrdinství má své meze. Respektive jednu drobnou výjimku. A té se říká dezinfekce. Víte, děláte hrozný machry i s otevřenou a krvácející ránou, ale jakmile se vám nad ní zablýskne lahvička peroxidu, úsměv vám ztuhne na rtech. V pohodě, nepojedu na šití, nejsem máslo... Heh, dezinfekce, to né, neměl bych jet k doktorovi?
No není to legrační? Přitom je to taková hloupost, neštípe to o moc víc, než ten štěrk, co v té ráně už máte. Nebo než samotná bolístka. Přesto se toho bojíte jako čert kříže.
Takže podtrženo sečteno, chlapi jsou vlastně srabi. Namlít si tlamu umí každý, i ženská. Ale když už se to stane, tak mám aspoň dostatek rozumu, abych si to vytrpěla a neodnesla to nějakou infekcí, to tak.

Pod vodou se špatně dýchá

30. července 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Když s někým jste a máte se rádi, nic vám nemůže stát v cestě. Je ale jedna okolnost, která to může všechno zhatit. Když totiž už v zárodku zavřete ty dva na nějakou dobu do jedné místnosti, a to bez možnosti od sebe utéct, dřív nebo později se navzájem pozabíjí. Proto, když s někým chcete být, tak s ním nejedete hned na dovolenou. Ono tomu románku zrovna dvakrát nepřidá, když se tak brzy seznámíte s některými návyky a zlozvyky vaší drahé polovičky. Nepotřebujete vědět, kdy chodí na záchod, to že ráno potřebuje kafe, to že krká po každém jídle, to že... To je jedno, ze začátku vám to možná připadá roztomilé, ale pak vám to začne lézt krkem.

The Crow

28. července 2011 v 16:00 | Alpa |  Ke čtení...


Jinými slovy komiksová Bible. Tedy aspoň ta moje. The Crow (tedy Vrána) je podle mě jeden z nejkrásnějších příběhů o lásce, jaký kdy byl napsán. Ta myšlenka, že opravdová láska smrtí nekončí a že pokud se stane něco tak hrozného, že duše nedojde klidu, vrána jí může přivést zpět do světa živých, aby uvedla vše do pořádku... A k tomu je to vážně báječně namalováno. Ale ten důvod, proč mi z toho běhá mráz po zádech není jen samotná zápletka. Ale příběh, který celou tu knížku obestírá. Mrtvá přítelkyně Jamese O'Barra a nenaplněná touha po pomstě, ze které vlastně Vrána vznikla, ale hlavně tragédie, která se váže k natáčení stejnojmenného filmu. Ten si mimochodem taky pusťte, od komiksu se to v některých pasážích sice dost liší, ale přesto si u konce náramně popláčete. Představitel Erika Dravena, tedy hlavní postavy - té, kterou vrána přivedla zpět zemřel během natáčení. Jasně, to se děje často, že herci nedokončí film. Ale u něj to bylo doslova. Brandona Lee totiž zastřelili přímo při natáčení jedné ze scén, nikdo neví, zda úmyslně nebo nešťastnou náhodou, každopádně ve zbrani byly ostré náboje a neměly tam být a kvůli tomu umřel člověk, kterýmu nebylo ani třicet. Ale ten film ho proslavil post mortem. Nové vydání komiksu Vrána bylo věnováno jeho památce. A mě a spoustě dalším z toho filmu nabíhá husí kůže i díky tomu.

Sebevědomí je křehká věc...

26. července 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Když vám o někom řeknou, že o sobě nemá zrovna vysoké mínění, představíte si uťápnutého človíčka, který věčně vysedává někde v rohu. A to je chyba. Za těch několik celkem málo let, co běhám po světě, jsem poznala dost lidí a dost způsobů skrývání vnitřní nejistoty.

  1. Ostýchavec - To je právě ten výše popsaný. Člověk, který se nevyjadřuje, nekomunikuje s okolím a vůbec, bývá velmi odtažitý.
  2. Agresor - To jsou ti, co si za každou cenou stojí za svou pravdou. Protože přiznáním chyby ukazují také to, že nejsou perfektní. Takže na vás raději budou protivní. Ve finále můžou skončit v koutě spolu s ostýchavcem, protože si s nimi nikdo nebude chtít hrát.
  3. Bavič - Člověk, který je vždycky slyšet. Hodně mluví, hodně se směje. A všem okolo z něj puká hlava. Ti co ho neznají dost dobře, utíkají pryč, ti co ho znají, ho jen tiše litují. Protože občas ta touha po pozornosti a uznání působí až komicky.
  4. Had - Nejistotu zabaluje do jedovatých nebo sarkastických poznámek. Většinou se dočká více pozornosti, než bavič, ale nakonec okolí omrzí to, že je někdo neustále stírá.
  5. Maska - Navenek vyrovnaný jedinec. Vážně, za normálních okolností nepoznáte, že se v tom pohodáři skrývá rozklepaný uzlíček. Ten se obvykle ukáže až v soukromí, protože na veřejnosti odmítá odhalit tvář.
  6. Coura - Většinou to bývají holky, co si potřebují něco dokazovat. Tak si dělají zářez - pozor, to není totéž, jako když to dělají chlapi. Tedy aspoň myslím. Nebo to děláte taky jen, abyste si zvedli sbevědomí?

No a pak jsem tu já. Málokdo mě zná takovou, jaká jsem. Když jsem ve škole, bývám odtažitá a většinou začtená do knih. Ve společnosti se snažím projevovat se tak, abych nepůsobila hloupě nebo uboze. Bývám i vtipná. Nic mě nemůže rozházet. Jednou jsem se zařekla, že se nenechám rozhodit nebo dokonce rozbrečet, tak to nedělám. Umím být jedovatá, když se někdo dotkne citlivého místa. Když nejdřív mluvím a pak postupně ubírám a ubírám, až ve finále skončím jen u toho, že poslouchám, tak je něco špatně. Znamená to, že mám pocit, že mi není věnována pozornost a že mě stejně nikdo neposlouchá (obvykle tím první podnětem k mlčení bývá to, že mě někdo přeruší uprostřed vyprávění, pak už prostě nemluvím).
Ovšem krize pak přijde, když se vrátím domů do "bezpečí". Protože pak přijdu do stadia číslo jedna. Tedy, jsem odtažitá a nemluvná. A odmítám komukoli cokoli vysvětlovat. Nebo, když je hodně zle, tak pláču a odmítám komukoli vysvětlovat, co se stalo. Tak. Nedá se říct, že bych byla zrovna nad věcí...

Seznamte se, Joe Black

24. července 2011 v 16:00 | Alpa
Znáte ten film. Brad Pitt hraje kluka, do kterýho se převtělila smrt, aby poznala, co je to láska. A Anthony Hopkins, coby hlava velkého podniku ho přijme do svého domu, aby získal pár dní navíc na urovnání svých záležitostí. Ale ta část, která je teď klíčová je ta, že Brad Pitt (tedy Joe Black) se jen tak, z ničeho nic objeví v Hopkinsově domě a prostě mu oznámí, ať ho představí rodině. Mělo by se to jmenovat "Já jsem Joe Black a budu u vás bydlet".
Ale teď k věci. K nám předevčírem totiž taky jeden takový přišel. Prostě se uvedl a my ho přijali. A to s nadšením. Takže Joe Black teď bydlí s námi. Pelíšek i misku má vedle židle, ačkoliv nejradši si stejně chodí lehnout k nám do postele. To malé černé klubíčko se vždycky schoulí na polštář a spokojeně přede. Až vyroste, bude z něj pěkný kocour. A možná, že řeknete, že Joe Black není zrovna jméno pro kočku, ale nám se líbí. A divili byste se, kolik takové malé kotě dovede v člověku vzbudit něhy... Jediná nevýhoda je, že ta něha je pak adresována kotěti na úkor partnera /partnerky...

Travička zelená...

21. července 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Hulíte? Já jo. Občas. Ale v mým okolí je spousta lidí, co si nedá. Dřív jsem se snažila je přemlouvat, nechápala jsem proč si někdo nedá, když mně to dělá tak dobře, ale pak, časem jsem se začala pídit. A nechám si patentovat svůj seznam druhů trávy a jejich účinků (a nebudu vám to tu zbytečně rozdělovat podle jmen jednotlivých odrůd, které stejně polovině z vás nic neřeknou).

  1. Špatná tráva - Většinou to bývá doma pěstovaná, kterou ale dotyčný špatně skladoval. Prostě nepovedená sklizeň. Může se ale klidně stát, že vám to udělá něco, co vám prodali jako skank. Jde ale o to, že po tom, co si dvakrát šluknete, se vám zamotá šiška a udělá špatně od žaludku. V lepším případě to ustojíte, v tom horším (zejména pokud jde o kombinaci s alkoholem) to nevyvolá zrovna žádoucí reakci. Pokud máte prostě prvních pár pokusů smůlu, stane se, že už si nebudete chtít zahulit, prostě proto, že se vám z toho dělá zle. Pochopitelné. Mě bylo zatím jen jednou...
  2. Apatická tráva - Spousta lidí si myslí, že když se člověk zhulí, musí mít rozšířené zorničky a je mu všechno jedno. Omyl, tohle nedělají všechny modely. Ale občas prostě narazíte a pak máte dvě hodiny zásek. Můžou na vás mluvit a vy nejste s to normálně přemýšlet.
  3. Spící tráva - Už z názvu vyplývá, že tahle vás zaručeně uloží do postele. Je dobré takovou mít při ruce, když člověk trpí nespavostí, na akci to ovšem není účinek, který bychom vítali.
  4. Sexy tráva - Aneb taková, která vám zvedá libido. Jo, může to fungovat i jako přírodní viagra. Ačkoliv, asi ne na každého, některým pánům to může trochu tlumit krevní oběh a tím pádem způsobit nedostatek tlaku v požadovaných partiích.
  5. Filozofující tráva - Po ní vám zbystří smysly a máte na dlani celý vesmír. Před sebou najednou vidíte odpovědi na všechny otázky a vytváříte si vlastní světy a teorie. Navenek se může zdá, že působí stejně jako apatická, protože toho moc nenamluvíte.
  6. Halucinogenní tráva - Prostě vidíte věci. A ty můžou být jak příjemné, jako třeba to že letíte vesmírem, spousta barevný kol vířících kolem vás, lední medvěd na silnici, nebo i dost děsivé, jako třeba že máte pocit, že se vám zastavilo srdce nebo vás rozežírají mravenci. A právě ty nepříjemné představy vás můžou od hulení odradit nadobro.
  7. Chechtavá tráva - Narazili jste na tuhle? Tak si honem sežeňte víc takové. Protože jakkoliv hloupé nebo podivné to připadá okolí, na chechtavé trávě bývají nejlepší stavy. To je jedno, že si pak nebudete pamatovat, proč jste se smáli tak, že máte od slz mokré tričko a ještě pořád vás od křečí bolí břicho.

Tohle rozdělení má jedinou nevýhodu - předem nikdy nevíte, co kouříte. A když se dostaví účinky, je už pozdě.

O vnitřnostech

19. července 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Vysvětlete mi někdo, proč se říká, že má někdo "básnické střevo"? To přece nedává smysl... Ale hlavně, co to znamená?
Chci říct, pitomou rýmovačku dá dohromady každý. A navíc ve světě moderní poezie už se na rýmy moc nehraje, jde jen o to, že to prostě dobře rozdělíte tak, aby to pěkně znělo. Občas básničky píšu. Když mi bylo šestnáct, psala jsem vlastně docela dost, ale to bylo všechno strašně přihlouplé, naivní a bez myšlenky. Dneska... No je to tak jako s mým psaním jako takovým. Nenadchne, neurazí, řekla bych. Nejsem člověk s nějakými závratnými schopnostmi v tomhle ohledu. Na druhou stranu bych řekla, že se to aspoň ve většině případů dá číst a někteří z vás se s mými názory třeba ztotožní nebo se zasmějí, co já vím. Co se poezie týče, napadlo mne, že si to zkusím otestovat, jestli si to vůbec někdo přečte. Když ano, občas to tu nějakou vlastní tvorbou třeba oživím. A pokud ne, tak se nic nestane...

Nač být básníkem?
Tak jak na pitevním stole kdysi
leželo jeho tělo
a lékař je rozebíral na části
ty k něčemu, ty k ničemu,
ty spalte, radil učeně
Tak jednou, bude-li svět krutý
objeví se další takový,
další řezník, co se svým náčiním
si vezme do parády duši básníkovu
a tupým nožem, tím nejvíce to bolí
začne kuchat střeva jeho děl
bez milosti a slitování
Myslí, že když před sebe
rozloží střípky, porozumí celku.
A s pocitem dobře vykonané práce
pak hledí na tu spoušť
vezme dva prsty, oko a ledvinu,
ty předhodí psům
kteří je nenasytně spořádají
a zbytek umění pak dál tleje v márnici
Co jsme to za lidi...

Začínat stále znovu...

18. července 2011 v 18:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Hrozně ráda hraju The Sims (konkrétně jse se zasekla u dvojky s většinou datadisků, protože na trojku můj počítač už jaksi nemá kapacity, ale to jen tak pro pořádek). Jde mi o to, že je to svým způsobem hrozně úžasná hra. Postavím si celé město, tak jak ho chci mít, hezky kousek po kousku. V tu chvíli si tak trochu hraju na boha. Pak si vytvořím své alternativní ego, prostě postavičku, která je mi většinou podobná, jen je daleko hezčí a hubenější a vůbec. A pak jí vypustím do toho nejpěknějšího domečku a začnu žít její život. Seznamovat se s lidmi, učit se věci, pracovat, vařit, vyrábět, jezdit na dovolenou (ach, kdyby byla skutečnost tak snadná - alespoň co se toho seznamování týče),... Díky různým drobným podvodům můžu i přimět svého človíčka, aby nestárnul... A když mě přestane bavit, vyberu si jinou a začnu znovu. Nebo se mi znelíbí celé město, tak ho smažu a vytvořím nové, od nuly.
Jenže aplikujte si to na skutečný svět. Proto tu hru zas tak často nesnesu, mívám z ní totiž deprese. Občas totiž můj život nevypadá tak, jak bych chtěla. A tak si říkám, jaké by to bylo skvělé, kdyby to člověk prostě mohl zabalit a začít znovu. Nevěřím, na reinkarnaci, takže tahle možnost nepřipadá v úvahu. A i kdybych věřila, tak pokud myslím, že sebevražda pro hinduisty znamená to, že se dostanou na samotný začátek, takže by ze mne byla nějaká bakterie a kdo by o to stál.
No, taky bych mohla utéct. Pryč, daleko a začít znovu někde jinde, bez jakékoliv minulosti. Úplně se odříznout od společnosti a světa, který znám a najít si nový na druhém konci zeměkoule. To by bylo hezké. Jenže jsou tu hned dva problémy. Za prvé, nemůžu. Nemůžu od sebe jen tak odtrhnout některé lidi a vzít si je s sebou by znamenalo pohyboat se pořád v tom samém jen jinde. A za druhé, začít znova není nic jednoduchýho.
Takže chtě nechtě se musím každou chvíli vracet zpátky a řešit ty kraviny, co dělám, abych měla tu cestu životem aspoň trochu snazší. Musím napravovat chyby a křivdy, srovnávat se s minulostí, protože to nejde dělat tak, že se nebudete ohlížet na následky toho, co děláte. To by se taky mohlo stát, že se najednou octnete na kraji a budete donuceni k tomu začít někde jinde znovu. A to nebude procházka růžovým sadem - a o tuhle cestu nám přece v životě jde, ne?

Tentokrát o lásce...

17. července 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Uvědomila jsem si, že mám plnou hubu keců o sexu a podobně, ale když jde o city, tak nemluvím. Nedávné události ale zapříčinily, že se zas jednou potřebuji vypovídat ze svého splínu. A koho bych k tomu mohla zneužít snadněji, než vás, své vesměs anonymní a nepočetné čtenáře...
Vlastně jsem na lásku dost dlouho nevěřila. Po období dívčích románů ze mne totiž vyrostl tak trochu cynik. Prostě jsem si říkala, že jestli je láska takhle plná patosu, tak to jí asi nechci. Tehdy jsem chtěla někoho, na koho nebudu vázaná a kdo si odpustí spoustu sladkejch řečí a gest. A dneska je to od všeho trochu.


Během těch let jsem si vytvořila několik teorií o tom, co je a co není láska. Dokonce jsem i řešila, jestli ta pravá je jen jedna. Asi je to dost individuální záležitost.
Podle mne je láska hrozně vysilující. Milovat někoho je až druh posedlosti, chcete být s ním a být mu neustále co nejblíž. Milovat někoho znamená oddat se mu, naprosto a bezhlavě. Znamená to, že naše největší přání je činit ho šťastným za každou cenu, protože jeho štěstí je i tím naším. Odpouštíme mu to, co bychom jindy netolerovali. Protože nám dává pocit jistoty, bezpečí, celistvosti... A kromě něj pro nás neexistuje nikdo jiný a od něj samozřejmě očekáváme totéž. Pokud někoho milujete, musí to být naplno, musíte do toho dát celé své srdce...
Ale potom to zatraceně bolí, když je naše srdce odhozeno jako prošlý kus masa...
A jak je to s tou jedinou láskou? Já jsem ještě pořád neztratila naději, že se člověk může bouřlivě zamilovat víckrát. Protože jestli ne, tak jsem svoje srdce nechala rozbít až příliš brzy... A kurevsky špatně se teď skládá dohromady...

Děti ne, děkuji...

16. července 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Tak jsem na konci RfP vyhodnotila, že asi nechci děti. Respektive ne dokud nebudu připravená. Protože strávit šest dní s jedním přerostlým dá docela zabrat.
Totiž, mám kamarádku. Skvělou mimochodem, ona je úžasná, když spolu jdeme na kafe, nesoudí lidi a je vůbec velmi vstřícná. Problém nastává teprve ve skupině. Slečna má totiž tendence být středem pozornosti a to za každou cenu. To byl taky důvod, proč bych jí s sebou nebrala, kdyby jí nepřizvala jiná moje kamarádka. Ale prostě se stalo a ona (říkejme jí třeba Jana pro lepší orientaci) jela s námi. Jak už jsem říkala, potřebuje být vidět a slyšet. Všechno opakuje nejméně pětkrát, dokud jí na to někdo něco neřekne. A pak to pro jistotu povídá o hodinu později znovu. K tomu je ale dost hlasitá a tím pádem prakticky nepřerušitelná. A mluví pořád. Takže po dvou dnech, kdy si člověk neužil jediný koncert bez poznámek mimo mísu, popřípadě ke koncertu, jen opakovaných po každé písničce, vás z toho začne slušně brnět hlava (ne, nebylo to z chlastu). Takže pak se naučíte odfiltrovat její frekvenci a vnímat to jen jako šum, na který čas od času jen kývnete. Jenže i šum vám při koncertě oblíbené kapely překáží, takže si nic neužijete. Takže jsem byla docela zpruzená. Slečna Jana k tomu působí velmi sebevědomě. Má pocit, že dostane každýho kluka, kterýho bude chtít. A taky to dost často dělá. Nechci říct, že by se vyspala s každým. Ale čas od času si dokazuje, že se může na akci na někoho vrhnou a dostat se mu do stanu, když si zamane. A na chlapy to zabírá. Myslím, že v nich totiž probouzí ochranitelský komplex. Problém je, že na holky to nezabírá - ty totiž většinou otravuje fakt, že se o Janu musí pořád někdo starat. Protože je taky dost nezodpovědná. Jasně, všichni se občas opijeme nebo zkouříme, tak že o sobě nevíme. Taky se stane, že se prostě zdejchnem a nějakou chvíli o nás nikdo neví. Problém je, když si to zkombinujete ještě s předchozími vlastnostmi. Vyjde vám Jana - holka, která si neumí absolutně ohlídat svojí hladinku, protože toho musí vypít víc než ostatní, aby dokázala, že je lepší. A pak se prostě vypaří. A člověk celou noc neví, nemůže se jí dovolat a hlavou se mu honí jen to, co ta holka zase udělala a jestli někde neleží. Víte co, je přece hloupé nechat někde kamarádku, přesto že se chová takhle. V lepším případě se vám nakonec ozve a dopoledne se pak ukáže s dalším zářezem na pásku (nebo kam si je dělá). V tom horším jí někde najdete neschopnou pohybu ani artikulace a musíte se o ní starat, protože jinak by jí odvezli na záchytku. A ona se ráno probudí bez kocoviny a nic si nepamatuje. Takže to s klidem udělá příště znovu a přidá si k tomu ještě vyhozený kotník, takže jí člověk musí tahat věci. Šest dní jsem měla Janu na starost. A došla jsem ke dvěma závěrům. Nechci mít dítě, dokud nebudu připravená na tohle (pravda, kamarádka podotkla, že vlastní dítě můžu aspoň čas od času odložit, zatímco Jana se vždycky přidá a táhne se s námi, ať jdeme na cokoliv, i na něco, na co vlastně jít nechce a člověk jí nedokáže říct ne). A za druhé, pokud Jana příští rok zase zavolá, že chce jet s námi, budu potřebovat vypracovanou nějakou slušně a přitom jasně znějící větu, protože už nechci aby s námi jela.

Míň keců, víc obrázků...

14. července 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Miluji literaturu. A miluji umění a fotografii. Proto je docela pochopitelné, že jsem fanda komiksů. A ne, nemluvím teď o Kačeru Donaldovi, i když tím to samozřejmě začalo. Mluvím o opravdických pořádných komiksových knížkách. O těch, za které musíte v knihkupectví dát celé jmění.
První jsem vlastně četla Rychlé Šípy. Protože je to klasika a je to vážně super. A myslím si, že by to měly číst všechny děti, kluci i holky. Protože se tam dovíte spoustu užitečných věcí. Jako třeba že nemáte pít na třešně nebo skákat uhřátí do vody, ukáží vám co dělat, když někoho uštkne zmije, jak udělat ze čtyř rukou sedátko raněnému a podobně. Mám doma jak to velké svázané vydání, tak některé jednotlivé sešity, dost staré a potrhané.
Pak tedy přišel ten již zmíněný Kačer Donald. A v takových třinácti jsem ho postupně opouštěla a vyrazila vstříc novým knížkám a to konkrétně Sin City, kterou tehdy táta koupil a nechal mě, abych si ji přečetla. A tehdy ta má posedlost vlastně začala. Když se podíváte na zadní stranu kterékoliv knížky z města hříchu, dovíte se, že jsou doporučeny až od šestnácti let. Asi to mělo trochu vliv na to, že jsem téměř imunní vůči násilí ve filmech.
Dneska má sbírka čítá asi 40 komiksových knih, mezi nimi je i právě kompletní Sin City. Pak se tu válí bezpočet Crewí, sešitů Thorgala, Asterixe a Obelixe, Komiksová historie světa a podobně. A neptejte se kolik se do toho už nasypalo peněz, dost. Ale stojí to za to. Myslím, že si dám i práci vám některé konkrétní doporučit. To je tak, když nemáte dost energie na pořádnou knížku,...

Pózor!

12. července 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Jestli v něco věřím, tak ve spravedlnost. Alespoň se snažím, v tomhle státě je to občas dost složité. Věřím, že nemá smysl se s lidmi hádat, když se to dá vyřešit klidu. A když nedá, tak vždy můžu zavolat policii. A strážci zákona se už postarají...
Byla jsem však vyvedena z omylu. Byla jsem přítomna jedné takové sešlosti, byla už trochu pokročilá doba a účastníci podle toho vypadali. Problém je, že byli dost hluční. O půlnoci v místě, kde by se hlučet nemělo. Když jsem se však byla slušně zeptat, jestli by nebylo možné mejdan utnout (jednak proto, že jejich setkání mělo trvat ještě dva dny), aby mohli ostatní spát, bylo mi řečeno, že "na ostatní tady každej sere" a že "upřímně, většina z nás jsou buď vojáci, fízlové, hasiči nebo doktoři, takže nám nemůže nikdo nic". A mě sklaplo.
A stejně tak jako jsem se zeptala toho pitomce, co mi tohle pověděl, ptám se teď sama sebe i vás: Opravdu, když jste nějaký uniformovaný pako, tak vám obyčejný člověk nic nemůže...? Když jste fízl, tak si můžete porušovat zákon?" Tohle má být nějaká demokracie? Kdy policajti a vojáci a doktoři a hasiči svorně popíjejí a pak se dívají, jak se kolem nich jezdí pod vlivem alkoholu (v horším případě tuto činnost sami provozují), kdy ve finále jednoho z nich vezou na pohotovost? A podle nich je to v pořádku. Že prý se to stává pořád. A tohle jsou lidi, kteří ve službě odchytávají podnapilé řidiče na silnicích, podnikají zátahy do hospod a léčí naše rány? Tohle je přeci moralizování. Jak může někdo, kdo prosazuje zákony, takto bezohledně tytéž porušovat?
Do háje, přestávám mít důvěru v tuhle demokracii... Myslím, že uniformu už nesnesu, tak maximálně na sobě a v dost lascivním provedení...

Řev motorů a vůně spálený gumy

10. července 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Nejsem zrovna udělaná do silnejch strojů. Tedy, není mi to úplně lhostejné, samozřejmě si všimnu krásnýho sporťáku nebo parádní motorky. Ale nevyznám se v nich. Značky aut rozeznám až podle symbolu a to jen některé, o typu ani nemluvě, nemám páru, co to kolem projede za motorku. Ale vidím. A stejně jako všechny slečny i já mám ráda hezké věci a tím pádem i hezké dopravní prostředky.
Aby bylo jasno, nedám se sbalit na pěkný fáro. Ale když je kluk prima a k tomu má fajn auto, tak to beru jako bonus. Měla jsem tu čest být přítomna srazu motorkářů. Kolem mne se rozplývali nad značkami a typy a já si prostě užívala ty silné stroje. Tedy, jejich majitelé nestáli za to, ten pohled mi kompenzoval můj doprovod a jeho obnažená hruď. K tomu trocha alkoholu a dohromady to vytvářelo dokonalou kombinaci.
Co na tom, že jsem se v noci nevyspala. Pánové v pokročilém stavu tůrovali motory až do brzkých ranních hodin a všude byla cítit spálená guma. Když se člověk koukal z okna, dokonce viděl plameny. A ráno našel na asfaltu vygumovaná kola a spoustu prázdných lahví. A druhý den hlavně přišlo finále. Svezla jsem se. Pravda, neseděla jsem na motorce poprvé. Ale nic z toho se nedalo srovnávat s tím... Jak se ten stroj nakláněl v zatáčkách, ten zvuk...Pánové asi vědí, do čeho investují. Klepala se mi kolena...
Co na tom, že motorkáři všichni nevypadají jako Odpadlík nebo tak někdo. Co na tom, že spousta z nich jsou ženatí pupkáči co se jednou za rok pobaví tím, že si vypijí pár piv a rumů a pak pokukují po dvacítkách. Já měla fajn podívanou jak na motorky tak na muže. A to přeci stačí.

Důležitá výročí

9. července 2011 v 9:00 | Alpa
Přemýšlela jsem, jak se postupem času proměňuje náš přístup k oslavám. Tedy těm pravidelným. No jen si to vemte. Když jsme byli malí, narozeniny pro nás znamenaly dort, dárky, zábavu, rodinu, prostě den, který se celý točí kolem nás. Dneska je to tak, že mám přednarozeninovou depresi, že jsem hrozně stará, když se mě někdo ptá co chci k narozeninám, nemám ponětí, protože mě nenapadá nic, co bych potřebovala a po oslavě mám většinou kocovinu a prázdnou peněženku, protože oslavenec přeci platí. A co se dortu týče, musím s ním přinejmenším pomáhat, už žádná překvapení, svíčky na něm ani radši mít nechci. Aspoň že ta zábava zůstavá.
A co teprve Vánoce! To úžasné očekávání spolu s psaním dopisů Ježíškovi a samozřejmě to, že se poslední měsíc člověk snaží být hodný, aby vynahradil těch jedenáct plných zlobení a byl poté odměněn. K tomu ujídání krému a syrového těsta mámě pod rukama, zdobení stromku,... Dneska kolikrát ještě den před Vánoci sháním dárky, spoustu z nich kupuji náhodně a doufám, že příjemce nenaštvou, do toho na mě už od začátku listopadu koukají z výloh umělí Santové a vyřvávají stále dokola ty samé české koledy. To množství cukroví (a obecně jídla), co jsem zbaštila kdysi už do sebe nedostanu ani omylem, naopak, po Štědrém dni mi to přestává chutnat úplně.Nedělám si iluze o svátcích míru.
Chtěla bych být zase dítě, s tou jejich naivitou a bezelstností... Říká se, že nám končí dětství ve chvíli, kdy si uvědomíme, že umřeme. Já myslím, že skončí tehdy, když zjistíme, že Ježíšek neexistuje a spousta dalších věcí, co nám říkali rodiče vlastně vůbec není pravda...

A to to původně měl být článek k narozeninám...

Po druhé...

6. července 2011 v 18:00 | Alpa |  O mně?
Vrátila jsem se z Rock for People. Shodly jsme se s kamarádkou, že ačkoliv tohle je teprve její třetí a můj druhý ročník, budeme tam jezdit i jako padesátileté dámy a budem hrozně tančit na elektro. Pak přišlo středeční ráno po Pendulum a Digitalism (obojí docela pařící záležitost) a pytle pod očima, nepřítomný výraz a zatuhlá krční páteř od toho mého zběsilého pohazování hlavou nám připomněly, že to možná zas tak jednoduché nebude... Cesta domů proběhla hladce díky snídani, kávě, jednomu brusinkovému Friscu a jedné Djarum Special. Teď už jsem umytá, vlasy mi hezky voní a mají normální tvar, za nehty už se mi nedrží špína a vůbec jsem zase kultivovaný člen společnosti. Začala jsem poslušně stahovat všechno, co mě zaujalo a ještě se to nenachází na mém harddisku. Takže začínám November 2nd (ne tou metalovou, ale tou českou indie rockovou), přes Tomáše Kluse, Molotov, druhé album Kate Nash, Keleho a dalších a dalších... K tomu sčítám škody v podobě trochu přismahlých zad, několika škrábanců na nohou, třepících se nehtů a dvou kil navíc. Tomu poslednímu se vážně nedalo vyhnout, lákadla byla příliš velká, ať už šlo o standardní festivalové pochutiny, jako jsou klobásy, kukuřice nebo čínské nudle nebo i náročnější a nákladnější dobrůtky jako francouzské palačinky, grilované hermelíny, indické cosi, pizza nebo langoš ve velikosti pizzy... Také jsem došla k několika zajímavým poznatkům. Spolu s dalšími nápady z jiné akce, které jsem se nedávno zúčastnila, je sem budu postupně vkládat... Pro teď dobrou...zzz...

Rock for People

1. července 2011 v 9:00 | Alpa |  Hudba
Tak jo děcka, mizím na týden pryč. A to na jeden z nejlepších festivalů v Čechách. Budu poslouchat muziku a budu při tom v naprosté extázi... No dobrá, budu pít a při tom poslouchat muziku a tančit jak šílená... Fajn, budu chlastat a trochu hulit a poslouchat hudbu a bude to príma...
Na rovinu? Jestli to bude jako loni, tak strávím šest dní v kuse v lihu obklopená zeleným kouřem a celé mi to bude připadat jako zvláštní sen se spoustou nadupaný muziky. A bude to bomba. A všichni mi to budete závidět. Jen jsem zvědavá, co zase zapomenu.
A na co se nejvíc těším? Na Pendulum, Digitalism, Kate Nash, John Butlers Trio, White Lies, Nightwork, Prago Union, Asian Dub Foundation, The Wombats, Tokio Ska Paradise Orchestra,... a vůbec, skělý to bude...Takže teď týden nic nebude. Tak pápá...