Srpen 2011

Well done, well drunk!

31. srpna 2011 v 23:15 | Alpa |  O mně?
You know, sometimes drinking makes you feel really bad. You say stuff you don't wanna say, do things you don't wanna do and in the morning you are pissed at yourself for what you've done. But there are some rare moments when alcohol makes you happy. There are not many of them but they are worth of drinking.
Yeah, you guessed right, today I had one of those days, when you don't need that much but you're pretty drunk after few glasses / shots. This night was great. Actually I've been to the concert of a local band and it was awesome. I mean, I go see their concert every year for like four years (I know it seems like short time, but it is not for a twenty-year-old) and it is always great. You know, regular music, nice sound, the frontman knows english... But, the most important thing - the last song they play every concert is Cocaine, song written by J.J.Cale, most famous cover is by Eric Clapton...And one of the best covers I've ever heard is by those guys. Oh and did I mention that I really love that song?
And as always I enjoyed the concert. I got hammered and sung along with them. And then I went home. In a good mood after a good concert. You know, sometimes, just sometimes, you need such a night. Because most of the time you feel disappointed and sad, sometimes even desparate (doesn't matter that the others don't know about that), so you need a night, when you can have a rest. I mean it, do it sometimes, take a break from all your worries. And get drunk or smoked or whatever makes you feel better, just do it. Because you need it and you deserve it.

Malý princ třikrát jinak

31. srpna 2011 v 16:00 | Alpa |  Výmysly
Nejsem grafik. Jen ráda blbnu. Tak jsem si tentokrát "oblíkla" Malého Prince. Tady máte původní kresbičku z knížky Saint-Exupéryho :

Stará ve dvaceti?

29. srpna 2011 v 21:30 | Alpa |  O mně?
Dneska jsem se rozhodla zavzpomínat si na starý dobrý časy dospívání (čili dobu, kdy mi bylo asi čtrnáct) a pustila jsem si The Rasmus, který jsem v tý době žrala. Po zběžném poslechnutí celého CD Into (nechala jsem každou skladbu hrát asi minutu) jse shledala, že to zní... No, nevím... Trochu jako Backstreet Boys nebo tak něco. Tedy tento poznatek ve mně nejvíc utvrdila skladba začinající slovy "I gotta make a phone call to my best friends..." (ano vím, že dál už to docela jde, ale ta věta mě rozsekla). A je mi trochu smutno...
Jak stárneme, naše hudební preference se mění. Málokdo zůstane u toho, co poslouchal, když byl mladší. Tedy aspoň nezůstanete u všeho, filtrujete. Když mi bylo deset, měla jsem ráda Kelly Family. Ale taky Jaromíra Nohavicu, kterýho si dodneška pouštím. Když mi bylo dvanáct, poslouchala jsem... No, možná ještě stále Kelly Family, nejsem si jistá. Ale každopádně taky Dana Landu, na kterýho mám občas taky náladu. Později jsem poslouchala třeba již zmíněné The Rasmus, Avril Lavigne (tu DOBROU Avril, první dvě alba byly ok), Jamese Blunta, Shakiru, Juanese, Bullet for My Valentine (nechce se mi věřit, že jsem to vážně poslouchala, ale našla jsem u sebe cdčko popsaný mou rukou), Gaia Mesiah (ty jsem poslouchala, dokud od nich neodešla zpěvačka a nezničila tak dvě dobrý kapely -Gaiu a Skyline),... Určitě by se našli i další interpreti, které dneska považuji za... No, jednak za chyby a jednak za důležité kroky v mém vývoji. Ale tehdy se také na mém seznamu oblíbených objevily první stálice (čili kapely /jednotlivci, které si nejen občas pustím, ale doteď mě baví je přehrávat, jednu skladbu...dokonce i pětkrát dokola - víckrát nepouštím, pokud se to tedy nemusím naučit nazpaměť), jako Apocalyptica, Metallica, Nightwish, Lenny Kravitz, Michael Jackson, Seal, Nirvana, pak se k nim přidali tací jako Guns 'n' Roses, The Prodigy, Morcheeba, Queen, The Beatles... A spousta dalších...!
Ovšem nejhorší na tom, že dospívá váš hudební vkus, je, že se za boha nemůžete shodnout s mladší generací. Kdo máte mladší sourozence, víte o čem mluvím. Jenže i oni si musí projít tím vývojem, než se dostanou k tomu "nejlepšímu". U nás doma taky někde mezi Ewou Farnou, Avril Lavigne (tou novou, DĚSNOU Avril), Lady Gaga, Paramore a bůhví čím co dneska letí a vůbec mě nebaví, zazní věci jako třeba Pendulum. Nebo Axis of Awesome :D
Prostě asi budu muset být trochu trpělivější... A budu si muset zvyknout na to, že dokud bydlím tady, musím si svou muziku pouštět do sluchátek, achjo...

Lolita

28. srpna 2011 v 16:00 | Alpa |  Ke čtení...
Moc věcí od ruských autorů jsem nepřečetla. Lolita od Vladimira Nabokova je jedna z mála výjimek. Ačkoliv se to nedá moc počítat, protože originál je anglicky a autor sám v Rusku moc dlouho nepobyl.
Všichni víme, komu se říká lolitky. Holkám, kterým může být sedmnáct, dvacet, pětadvacet, ale nějakým způsobem vypadají na čtrnáct. Může se zdát, že to jsou trošičku pedofilní představy, ale je to spíš tak, že ty holky prostě nestárnou tak rychle. A my ostatní jim to tiše závidíme.
Lolita je báječná knížka o lásce, posedlosti, zradě, dokonce tam dojde i na jednu nehodu a jednu vraždu, prostě má všechno, co je třeba, včetně erotických scén. Podle této knižní předlohy byly natočeny dva filmy, jeden v roce 1962, druhý v roce 1997. Každý z nich má něco do sebe. Kubrickova Lolita (ta starší) je věrnější předloze a je taková... Střídmější, veškerá erotika je tam jen v náznacích...Prostě jiná. Osobně mám radši ten nový remake. Jeremy Irons je frajer , Lolita je hezká, a drzá a je tam přinejmenším jedna scéna, ze které vám bude běhat mráz po zádech (kdo to viděl, určitě ví, kterou mám na mysli), a přitom se tam to děvče "jen" směje...
Knížka má každopádně tu výhodu, že je moc pěkně napsaná a dá se poměrně snadno číst i v anglickém originále. Takže doporučuji, jak knihu, tak film.
Lolita

Souhvězdí Velký Větrák

27. srpna 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Někdy se člověk vážně topí v depresích, neštěstí a hlavně sebelítosti. A jindy mu stačí ke štěstí strašně málo. Jasně, alkohol a tráva vyvolávají podobné pocity, když jsou použity ve správný čas a ve správném množství. Ale o tom teď mluvit nechci. Protože světe div se (a zejména mladší generace, div se - soudě podle mé sestry), dobře bavit se dá i bez těchto nezdravých lákadel.
Třeba nedávno jsme se se sestřenicí vydaly do bazénu v jejich "městě". Bazén měl po celé své délce hloubku 1,50 m, takže i já při své trpasličí výšce 163 centimetrů jsem mohla celkem pohodlně chodit po dně. Zaplatily jsme si hodinu a ve finále jsme místo plavání celou tu dobu běhaly. A ne jen tak obyčejně. Zvedaly jsme kolena, běhaly po zadu, skákaly po jedné noze, snožmo, bez rukou... A do toho jsme se dusily smíchy. A trochu rušily ostatní návštěvníky sportovního zařízení.
Nejlepší to ale bylo včera. S kamarádkou jsme si večer na zahradě zapálily vodní dýmku. Trochu pokuřovaly, foukaly bubliny a vůbec, vypadalo to na báječný pohodový večer. Pak, když dýmka zhasla, sbalily jsme se, že půjdeme dovnitř, když jsem se koukla na nebe. A páni tolik hvězd! Tak jsme se rozhodly, že si nalijeme trochu vína a půjdeme se koukat na hvězdy. První zábava nastala, když jsme přišly na to, že víno, které jsem kvůli tomu šílenému horku dala do mrazáku, tam bylo příliš dlouho a je z něj nyní moc príma nanuk. Trochu jsme ho rozehřály a tadá, měly jsme vínovou ledovou tříšť. Venku jsme si pak rozložily deku a koukaly na nebe. Víno se nám na té trávě podařilo díky nepozornosti rozlít během prvních pěti minut. Tak jsme jen ležely a koukaly na oblohu. A mně se chtělo umřít. Ale tentokrát trochu jinak. Ne že bych chtěla odejít z tohohle světa, zatím to tu ještě nějakou dobu vydržím, ale... Ten moment byl naprosto bezchybný. Odejít s hvězdnou oblohou nad hlavou při teplém letním večeru... Neumím si představit nic romantičtějšího. Chvíli jsme diskutovaly o tom, že by bylo krásné mít takový výhled z hrobu, kdybychom se chtěly nechat pohřbít a ne rozprášit po rozkvetlých loukách, do řek nebo oceánů. Byla to taková pěkná, dalo by se říct poetická konverzace. Dokud tedy kamarádka neukázala na nebe se slovy, že vidí větrák. Takže jsme došly k závěru, že jsme právě našly nové souhvězdí a to Souhvězdí Velký Větrák, které je součástí většího uskupení s názvem Větrný mlýn. A ta tečka uprostřed Velkého Větráku, která svítí tak slabě, je malá planetka, na které bydlí Malý princ. Nakonec jsme se shodly, že až vyrosteme, stanou se z nás hvězdy. Na obloze. Ale ne jen tak nějaké. Budeme cestující hvězdy. Protože koho by bavilo být pořád jen s jednou partou. Chci říct, po té spoustě let už se hvězdy Velkého Vozu musí hrozně nudit.
Ale byl to krásný večer. Tak až náhodou uvidíte na obloze naše souhvězdí, zamávejte Malému princi, uděláte mu radost.

Maso je vražda

25. srpna 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Dělala jsem tuhle s jednou kamarádkou rozhovor o vegetariánství. Jedna z otázek, které jsem položila bylo to, jestli kdyby se ocitla v krizové situaci (pustý ostrov by byl zrovna nevhodný příklad, protože by na něm daleko s větší pravděpodobností rostla nějaká zeleň než běhala zvířátka), tak jestli by maso snědla. Slečna opáčila, že to je stejné, jako by se mě ona zeptala, jestli bych jedla lidské maso, kdyby to bylo nutné... A vůbec, s tím masem je to takové prapodivné. Proč má naše západní kultura problém jíst psy, morčata a podobně, když děláme z koní salámy a vesele baštíme v Indii posvátné krávy? Tak snad všechno nebo nic, ne? Co se masa týče, nejsem vybíravá, pokud mi to chutná, tak to zbaštím. Tím pádem nejím koninu a krom kuřete veškerou drůbež. Ráda si pochutnám ve tři ráno na gyrosu a je mi srdečně jedno, co je v tom za zvířátko. Tedy pokud to není moje zvířátko. Asi bych neměla problém sníst něco roztomilého, pokud by to nemělo jméno. Jakmile má zvíře jméno, dávám mu identitu, tudíž ho nemůžu přece spořádat k obědu. Když mi ale něco chutná, nebudu řešit, jestli to byl pes nebo prase. Stejně tak bych si dala broučky i červy (tedy pokud by to bylo tepelně upravené a nehýbalo se to). Snad jediné co bych skutečně odmítla je tarantule. To bych nejedla, pokud by mě k tomu vážně nedonutilo zoufalství. Ale jsem trochu pokrytecká, kdybych byla odsouzená k životu v divočině a konzumaci pouze toho, co si ulovím, asi bych žila hlavně o rybím mase. S tím bych totiž asi měla nejmenší problém. Nevadí mi jíst zvířata, ale nelíbí se mi je zabíjet. Ale kdybych musela, udělám to. A pak je tu ta teorie pustého ostrova. Lynčujte mě, střílejte mě, ale jedla bych lidské maso. Pokud by to znamenalo přežití, tak ano. Druhá věc je, že bych toho druhého nebyla schopná zabít, jen abych se zachránila. Jsem možná pokrytec, ale nejsem zvíře. Ale ještě k tomu lidskému masu, podle seriálu Futurama jediný důvod, proč nejíme lidi je, že chutnají divně.

UTFG a UTFB

22. srpna 2011 v 19:30 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Dříve než se dostanu k tématu samotnému, měla bych dvě poznámky, obsažené již v titulku.
Když už se dámy a pánové rozhodnete psát k tématu týdne, a náhodou nevíte, co to znamená, buď to prostě nepište a nebo použijte ten zkurvenej Google (neboli Use The Fucking Google). A poznámka číslo dvě: Když už si to slovo "vygooglíte" a vyhodí vám to stránku z Wikipedie, tak do prdele použijte mozek (čili Use The Fucking Brain) a nezkopírujte si celou tu stránku do článku, a už vůbec to nezakončujte slovy "toť ode mně vše k tomuto trapnému tématu". Když vám přijde trapné, tak na něj nepište, tečka (jak jsem zjistila po zběžném shlédnutí několika dalších článků k tématu, přidávám se tímto prohlášením k řadě dalších, které tyhle vaše "vejšplechty" nehorázně točí).
Ti z vás, kteří jste tedy použili google a víte, co to slovo znamená, můžete pokračovat.
Je spousta věcí, které považuji za zbytečné nebo nedůležité. Například úklid mého pokoje. Nechápejte mě špatně, nejsem vyloženě nepořádná. Mám ráda, když je v bytě čisto a jsem ochotná podílet se na úklidu. Ale na můj pokoj mi nešahejte. Časem to bude moje pracovna, kde si budu udržovat stálý umělecký bordel. A to prostě proto, že se v něm vyznám. Mám přehled o tom, kde jsou moje věci (mimo jiné proto, že se dají rozdělit jen do tří oblastí - někde na stole, někde na zemi a někde jinde). S tím se ještě nesmířila moje máma. Jenže jakmile uklidím, už nevím kam jsem ty věci dala. Protože vždycky chci, aby to bylo někde po ruce, na nějakém logickém místě. Problém je, že logická místa jsou podle mě každou chvíli jiná.
Když se nad tím tak zamyslíte, tak pití alkoholu je vlastně úplně zbytečná věc. Člověk za to utratí spousty peněz, někdy zažije pár chvil deliria a pak se probudí s něčím ohavným přisátým k hlavě, snažíce se vymlátit vám mozek z hlavy. Přesto se kupodivu tolik z nás tak často oddává alkoholu. A neskutečně nás to baví.
Co takové lepení cenovek na předměty? Myslím v obchodě. Je sice hezké, že každá věc má na sobě napsáno, kolik stojí, ale na to by úplně stačila cedulka někde mimo, na regále. Nebo například do knih se to dá vepsat tužkou. Ale jinak, je to ohromné plýtvání papírem, protože kdo z nás si tam tu cedulku nechá, co? Vydrží tam maximálně den (když je to dárek pro někoho k vánocům a vy na něm tu blbou cenovku prostě zapomenete, tak je to dýl)...
Znáte takové ty obchody, kde mají od všeho trochu? Spousta vonných svíček, dekoračních předmětů, sezónních dekoračních předmětů, krabiček, váziček, květin v plechovkách, olejíčků, skleniček, rámečků,, hrníčků, pak i bonboniér, ozdobných slánek a dávkovačů na mýdlo a podobných úžasně rozkošných věciček? Říkám takovým obchodům Zbytečné věci (komu je trochu známá tvorba Stephena Kinga, třeba pozná parafrázi na jeden z jeho románů). Prostě to tam všechno hezky voní a barevně ladí a vy si musíte koupit něco... Prostě proto. Ideální místo pro nakupování dárků někomu, komu nemáte páru co, nebo ho vlastně nemáte moc rádi. Tak mu kupte něco, co vůbec nepotřebuje, jen mu to bude hrozně dlouho stát někde v koutě, dokud to nedá někomu jinému.
Na závěr tu mám jednu spornou záležitost - a to jsou knížky. Setkala jsem se se spoustou názorů, že čtení je vlastně zbytečné a dneska už přeci nikdo nečte, když všechno je zfilmované a to co není, to si najdu na internetu ve výtahu. Osobně si stojím a vždycky budu stát za tím, že čtení podporuje rozvoj představivosti víc, než cokoliv jiného, pomáhá k rozšiřování slovní zásoby, a vůbec, knížky voní líp než filmy. Tak co, kdo si myslí, že číst je dneska nadbytečné?

Rozpadající se hlava

20. srpna 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich

Před nějakou dobou jsem byla na loutkovém divadle (představení pro děti jednoho malého divadelního souboru). Bylo to o tom, jak do kouzelného lesa chodívala holčička hrát na píšťalku, a když hrála, tak se slétávali ptáci a jakmile dosedli na zem, měnili se v anděly. Nebo tak nějak. Ovšem hned na začátku nám byla sdělena klíčová informace a to, že holčička je němá. Tím pádem si nejsem úplně jistá, co se v té hře dělo pak, protože jsem celou dobu byla duchem mimo. Přemýšlela jsem totiž, co se tak honí hlavou němé holce.


Deset věcí, které dělám i přesto, že vím, že na ně vždycky dojedu

18. srpna 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
  1. Chodím všude včas. Nebo dřív. A pak pravidelně čtvrt hodiny čekám. (a když se mi zřídkakdy povede přijít pozdě, tak tam jako na potvoru ten druhý stojí už aspoň deset minut před termínem srazu)
  2. Dívám se na filmové adaptace svých oblíbených knih i přesto, že mě od nich recenze zrazovaly a pak nadávám na to, co všechno ve filmu nebylo.
  3. Na ples se vždycky hodinu patlám s účesem, který pak kvůli mým tvrdohlavým vlasům vydrží zhruba stejně dlouho, jako trvala jeho příprava.
  4. Jakmile vysvitne na jaře slunce, snadno se pálím. A kdykoliv si řeknu, že jdu ven jen na chvíli, že nemá cenu se mazat krémem, zaručeně budu vystavena slunci dostatečně dlouho na to, abych si ten ksicht prostě spálila. A každý rok to samé.
  5. Nesnáším nákupy. Krom jedné výjimky - šaty - k jakékoli příležitosti. Válí se mi jich doma tolik, že nemám šanci je unosit. A přesto kdykoli jdu do obchodu, vyzkouším aspoň osmery, jedny koupím a pak si nadávám, že nevím co s tím.
  6. Mám kamarádku, která se ozve jen když má trable s chlapama. Jakmile mám problém já, jakoby se po ní zem slehla. Ale kdykoli se ozve, jdu s ní na kafe, přesto že scénář našich schůzek je vždy stejný.
  7. Čas od času se rozhodnu udělat si francouzskou manikůru. Dvě hodiny práce, které nevydrží ani den. Vážně, do 24 hodin mám minimálně jeden prst oloupaný.
  8. Miluju míchaná vajíčka. Jenže je dělám tak moc do sucha, že se pak ta pánvička musí hrozně dlouho odmáčet a pak drhnout kartáčem, protože je vždycky přismahnu.
  9. Lžu. Většinou jsou to drobnosti, hlavně abych někomu neubližovala nebo mu nepřidělávala starosti. Jenže většina lží má sakra krátký nohy.
  10. A na závěr - Když si dávám trochu víc záležet na tom, co si vyberu, téměř pravidelně si k tomu outfitu vyberu špatný boty. Ne že by se nehodily, jen z nich mám během deseti minut chůze sedřený nohy. Takže celou cestu zpátky z města jdu radši bosa a večer pak propichuju puchýře. A nedám si říct.

Tak a co za hlouposti děláte vy?

I want to get away, I wanna fly away...

16. srpna 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Taky vás někdy přepadne ten pocit, že potřebujete ode všeho utéct? Ani ne tak proto, že by se vám všechno sypalo pod rukama (ačkoliv i to může být důvod), ale spíš že prostě potřebujete změnit život, dělat něco úplně jinýho? Poslední dobou ho mám čím dál častěji, jenže jsem srab.
Abych zase nemystifikovala, upřesním to - nebojím se lidí, nebojím se chodit v noci sama, nebojím se chodit opuštěnými místy, nebojím se hrát si s ohněm (doslova i přeneseně) a pokud je mi známo, tak zřejmě nemám žádnou fóbii. Ale moc se zaobírám minulostí. Nejsem schopná nechat jít některé věci, které se staly, prostě protože mám u všeho pocit, že to ještě není u konce. A tím pádem se nemůžu jen tak sebrat a utéct. Protože bych za sebou nebyla schopná nechat následky toho činu. Nikdy bych se nesmířila s tím, že jsem tu nechala rodinu, kamarády, kapelu, školu,... A myslím, že díky tomu bych ani na cestě nebyla šťastná. Ale...
Ta touha objevovat nová místa, nové lidi a jejich kulturu! Je to skoro neovládnutelné, jako by mě něco táhlo, volalo. Hrozně bych chtěla někam jinam, pryč od těch barbarů tady, zjistit, jestli je to někde lepší, ať už s literaturou nebo se vztahem k přírodě. Chtěla bych se sebrat a jít na vlastní pěst, pěšky, stopem, jak to jen půjde, bez cíle, prostě kamkoliv. Hlavně pryč. Nechci žít život jako všichni ostatní. Nechci být součástí toho koloběhu škola - škola - (škola) - práce - manželství - děti - práce - práce - důchod - konec . Tohle přece není život! Většina smrtelníků do tohohle nestačí dostat ani rok, kdy by dělali prostě to, co chtějí a ne, co jim společnost diktuje. Chápu, že by každý měl přispívat společnosti spravedlivým dílem, ale znamená to snad, že se budu asi čtvrtinu života vzdělávat abych po další dvě mohla státu odvádět daně? Takhle to funguje? Žádná zábava, žádné dobrodružství, jen tahle hloupá realita? ln
Nechci se stát loutkou... Jak říkala Eowyn ve Dvou Věžích, nebojím se bolesti, ale klece...

Do's with Toilet paper

16. srpna 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Aneb co s ním?
  1. To, k čemu byl předurčen, čili utřít si s ním zadek
  2. Na smrkání (do čistého čtverečku, ne poté, co jsme vykonali činnost číslo jedna)
  3. Na psaní poznámek (propiskou ani tužkou to moc nejde, s fixou opatrně, protože se propíjí)
  4. Na čtení (dneska už koupíte humorný toaletní papír s vtipy apod.)
  5. Na malování - když není doma jiný papír a někdo si nutně potřebuje kreslit
  6. K vytapetování pokoje - když si pořídíte toaleťák s kytičkami, vypadá to přeci krásně, ne?
  7. Můžete si s ním založit knížku, kterou uchováváte na oné místnosti a nechcete ztratit stránku, kde jste skončili
  8. Vzhledem k tomu, že docela slušně saje, můžete s ním třeba setřít rozlitou vodu, nebo i vysát ránu
  9. Může sloužit i k setření prachu a jiného bordelu z různých ploch
  10. Můžete ho použít jako špunt, třeba do krvácejícího nosu.
  11. Když chcete někde někoho vytočit, není nic snadnějšího než ucpat mísu spoustou toaleťáku. Nejlépe na to splácat celý. Případně mu můžete zacpat i umyvadlo. Takže dotyčný, když tam dorazí, tak nejen, že se nebude mít čím utřít, ale...
  12. Jako výzdoba - když koupíte barevný, můžete ho použít místo girland.
  13. Na kostým - například mumie (kdo by se sháněl s takovou spoustou obvazů, když toaleťák vyjde levněji), nebo turecký turban, tóga, …
  14. Místo stuhy ( když se slavnostně otevírají podniky a přestříhává se páska, tak toaletní papír by byl přece daleko lepší, navíc se pak dá ještě použít)
  15. Místo ručníku - když není poblíž nic lepšího...
  16. A na závěr - samozřejmě k "otoaleťákování" něčího baráku nebo kulturní památky...
A ještě se na závěr podívejte, k čemu ho využil Homer Simpson (V odkazu výše máte jinou scénu ze Simpsnů)

Rozsypaná slova

14. srpna 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Znáte ten pocit kdy vám dojde múza?
Jakožto bloggerce se mi to někdy stává. A jako občasné novinářce jakbysmet. A můžete to vidět, když se vám noviny dostanou do rukou, zejména u rozhovorů, kde jsou pokládány stále dokola tytéž otázky, ani ne tak proto, že by vás ta věc u toho konkrétního člověka nějak zvlášť zajímala nebo že by mohla zajímat čtenáře, prostě jste vyčerpaní a nemáte tušení, na co byste se toho člověka ještě mohli zeptat, aby vám to vyšlo na požadovanou délku.Vím o čem mluvím. U svého celostránkového výtvoru jsem si musela otázky cucat z prstu.
Ale teď jsem neměla na mysli jen to, že nevíte, o čem psát, když musíte něco napsat. Nebo že vám dojdou nápady uprostřed rozepsaného slohu. Myslím tím úplně. Že se vám najednou rozutečou všechna slova a vy ani nevíte, co byste ještě řekli. Jakoby už všechna slova byla vyřčena a vy tam sedíte, ucucáváte víno a připadáte si jako vyždímaný kus hadru, ve kterém nezbyla ani kapka vody. A přemýšlíte nad tím, že chcete pryč odsud, abyste nemuseli vysvětlovat to zaryté mlčení. Úplně nejhorší takovýhle zásek jsem měla při jedné dlouhé debatě přes icq s jedním kamarádem. S přestávkami na jídlo nebo na sprchu jsme si totiž povídali 24 hodin. Beze spánku. Z toho polovinu anglicky. Začali jsme asi ve tři odpoledne. A druhý den kolem jedné jsme byli jednak tak unavení, že nám oběma utíkala jedna hrubka za druhou, ale najednou, po tom, co jsme vážně prokrafali celou noc, nás najednou nenapadalo vůbec nic, o čem bychom si mohli povídat. V podstatě nuceně jsme to dotáhli do těch tří, aby to byl 24 hodin a šli jsme spát. A druhý den to bylo zase v normálu, zase jsme si psali asi pět hodin v kuse. Ale v tu chvíli v nás nezbylo vůbec nic.
Občas se tohle přihodí i ve vztazích. Ať už přátelských nebo partnerských. I když tam to není ani tak pocit, že už vám došla slova, jen nevíte, co byste tomu druhému měli ještě říct...

Exhibicionismus

13. srpna 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Předvádím se ráda. Tedy, nečíhám v baloňáku v parku a neděsím lidi. Jen... Asi takhle, já nemám ráda, když se někdo zuřivě snaží upoutat něčí pozornost. Přijde mi to smutné, až ubohé. Au contraire já se v tomhle ohledu radši držím stranou. Ale nesnáším, když mě lidi ignorují. Naučila jsem se díky tomu mluvit dost nahlas. Takže mne neustále někdo okřikuje, ať trochu ztlumím. Prostě neopakuji věci desetkrát, aby mne lidi slyšeli, ale říkám je dost důrazně. Pokud mne ale i přesto někdo přeruší, tak zmlknu a už je problematické dostat ze mne nějaké slovo.
V čem jsem tedy exhibicionistka? Tak za prvé, vystupuji před lidmi. Sice ve skupině, ale přesto, člověka těší to, že na něj koukají lidi a někdo skutečně dává pozor na to, co dělám. Co na tom, že jim zrovna nesděluji žádné ze svých životních mouder, ale zpívám o kávě a čaji. Přesto poslouchají. A pak hrozně nerada splývám s davem. Ne, že bych se musela obléct jako hastroš, aby se na mne dívali, ale... Ráda nosím velké výstřihy a vystavuju svoje přednosti. Miluju výrazné barvy a zábavné doplňky. A když se koná nějaký tematický večírek, tak si kvůli němu třeba i šiju věci (tuhle to byly třeba květované kalhoty na party ve stylu hippies) a pak v nich jdu přes celé město, pěšky pochopitelně. A náramně si užívám tu pozornost. Chci totiž, aby si mne lidi pamatovali...

Duše je nejlepší kamarád

11. srpna 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Čas od času na mě padne depka, vrhnu se na poslouchání gothic metalu (a klidně mi nadávejte zato, že neumím správně určit žánr - prostě je to metal, kde zpívá ženská úžasným hlasem v parádních gotickejch šatech) a přemýšlím o smrti. To jako vážně. Když je to zlý, tak se dokonce bavím plánováním vlastního skonu. Poslední dobou se tahle pochmurná nálada vrací čím dál častěji...
Dřív mě z ní vytahovala myšlenka na moje blízké. Co by si mysleli, jak by reagovali, plakali... Jak by se s tím srovnala moje máma? Nebo moje kamarádka, která mívá podobné pocity zbytečnosti co já, nenásledovala by mě...? Bohužel, tohle poslední dobou přestalo zabírat. Ale tuhle jsem od těchto myšlenek ustoupila kvůli jiné, děsivější. Protože moje představa o smrti naivně počítá s nesmrtelností duše. Teorie Aristotela i jiných řeckých filosofů, také křesťanství i judaismus toto tvrzení podporují. Ale co když to tak není?
Možnost reinkarnace jsem vyloučila rovnou. Nevěřím, že by se naše duše po smrti přenesla do jiného těla, ať už lidského či jiného. Nejsme Cyloni. A navíc, pokud je mi známo, tak pokud se zabijete sami, tak k reinkarnaci nedojde.
A co se tedy může stát? Naše duše se spojí s nějakým nadvědomím, stane se součástí jednoho velkého "já"? Nebo bude poletovat se spoustou dalších duší nad zemí? Ta druhá představa se mi vždycky líbila. Oproštěno od fyzického těla bude moje já poletovat nad světem a pozorovat pachtící se lidičky a jejich osudy, nádhera... Ale co když ne? Co když si utáhnete pomyslnou smyčku kolem krku a pak už nic není? A všechno to co jste během let nabyli za vědomosti,zážitky, zkušenosti se prostě jen tak rozletí a zmizí s větrem stejně jako popel, na který spálí vaše tělesné ostatky? Brr...
Ne že by to, co vím, bylo nějaké úžasné či výjimečné, ale chci mít možnost dál přemýšlet, uvažovat, spřádat své teorie a hypotézy... Jen se nechci zabývat něčím tak povrchním jako jsou tělesné potřeby, společenské požadavky a podobně...

Tenhle díl Simpsonů si pusťte...

Sexuální výchova

9. srpna 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Katolíci proti sexuální výchově

Vím, že už je to nějakou dobu, co se tohle téma přetřásalo v médiích, přesto bych se k němu ráda vrátila. A to hlavně proto, že jsem nedávno otevřela učebnici sexuální výchovy, která patří mojí sestře. A nestačila jsem se divit. Vlastně nebyla špatně napsaná. Pp zběžném prolistování mě tam zaskočily dvě věci. Ta první bylo označení homosexuality jak "nenormální lásky". Představa, že je mi jedenáct nebo v kolika se jim tahle knížka "předepisuje", a zrovna se hledám, čili objevuji svojí sexuální identitu a ve svojí učebnici se dočtu, že homosexualita je nenormální (i když zbytek té kapitoly nebyl tak špatný, jenže tohle bylo v úvodní větě), tak mě to asi docela poznamená. A za druhé tam byla kapitola o masturbaci, která je prý taky nenormální. Hmm. Tak takhle ne přátelé. Tohle se dětem vtloukat do hlavy nemá. Pak budou mít o světě a sexu stejné představy jako měla většina předchozích generací a budou to muset kompenzovat hloupými dotazy v dívčích časopisech.
Na začátku celé téhle kauzy jsem vlastně stála za tím, že by se to ve školách učit mělo. Teď když jsem viděla tu knížku, nedovedla jsem si představit, jak by měly takové hodiny vypadat. Takže jsem trochu přehodnotila svůj postoj. Myslím, že by se na školách měly pořádat přednášky pro dívky o menstruaci a těhotenství , prosím tak v šesté, max. sedmé třídě, devátá je už trochu pozdě, a myslím, že v tomtéž ročníku by se mělo začít se sexuální výchovou, ne dřív. A mělo by to být vedeno profesionály. Protože tohle nemůže učit kdejaký češtinář, výtvarkář nebo učitel občanské výchovy. Myslíte si že je sedmá třída pozdě, milí rodičové? A nenapadlo vás třeba, že byste to měli být vy, kdo poučí vaše ratolesti o sexu...? Přeci jen tak můžete docílit toho, že se vaše dítě dozví to co má tak jak má. A ne pověrami co kolují mezi dětmi nebo hraním na doktora. A pokud o tom s dětmi mluvit nechcete, tak si pak nestěžujte na školy...
Koneckonců pusťte si tenhle díl South Parku, tam se s problémem sexuální výchovy potýkali taky a jak to dopadlo...

Snění je lepší...

8. srpna 2011 v 14:00 | Alpa |  Výmysly
Chtěla jsem tomu věřit. Chtěla jsem žít v té iluzi, že to zvládnu. Být někdo jiný. Být taková, jaká chci být. Myslela jsem si, že můžu být jiná, že se můžu změnit. Krásná, štíhlá, chytrá, milá, hodná, trpělivá... A místo toho, mží se mi před očima. Sotva rozeznávám světla a obrysy kolem sebe...
Začalo to vlastně docela nevinně. Chtěla jsem změnit svůj život, od základů. Chodila jsem na sezení do různých skupin, k psychiatrovi, nic nepomáhalo. Vypadalo to docela beznadějně, když jsem ji potkala. Na první pohled nenápadná dívka. Ale něco, něco na ní bylo, co mě nutilo se na ní neustále dívat. Nevím, možná ta gesta, to jakým způsobem mluvila... Ale já se pak aspoň měla na co těšit. Jedinkrát jsem nevynechala sezení, jen proto, abych ji mohla pozorovat. A pokaždé mi připadala o něco zajímavější a o něco krásnější. A v noci, v noci jsem pak o ní přemýšlela. Nikdy by mě nenapadlo, že budu takhle uvažovat o ženě, vlastně ještě o děvčátku, protože jí nemohlo být víc než sedmnáct let. Najednou jsem si nepřipadala dost dobrá. Začal ten můj kolotoč výživových poradců, trenérů a kosmetiček, ze kterého jsem se nemohla vymanit. Nechtěla jsem být já, protože to mé já by nikoho nezaujalo, chtěla jsem být lepší. Do toho škola a neustálá sezení, moc času mi nezbývalo a ten který jsem měla, věnovala jsem myšlenkám na ni.
Jak jsem ji oslovila, usmála se na mě a ten pohled mi zatemnil smysly. Nemám tušení o čem ty následující dvě hodiny mluvila, když jsme seděly v malé kavárničce u parku, nepamatuji si jediné slovo, vím jen, že to znělo úžasně. Těmi svými klavírními prsty se letmo dotkla mé dlaně a já ztratila pojem o světě úplně. Vím, ale, že když jsem se ráno probudila u sebe doma, na ruce jsem měla napsané číslo, její. Začaly jsme se setkávat častěji, tak jak mi to dovoloval můj režim. Bylo to úplně něco jiného, než jsem zažila kdy dřív. Mluvily jsme, lépe řečeno mluvila celé hodiny a pořád měla o čem a mě fascinovalo, jak se přitom pohybují její rty. Trvalo to snad měsíc, než došlo na první polibek. Ten byl ale následován mnohými dalšími. Mé rty i ruce byly nejisté, zato ona, jakkoliv vypadala nesměle, tak vše co dělala, dělala s neuvěřitelnou nenuceností a lehkostí. Neuplynulo mnoho času a najednou se nastěhovala ke mně. Vídala jsem jí tedy každičký den, nejen na kávě, či na sezeních. Pro ty její oči bych udělala cokoliv. Měla jsem pocit, že se nemůže nic zkazit, že je všechno tak jak chci, vše do sebe zapadá...
Jednou však nepřišla na sezení. A můj byt byl prázdný. Zoufalství, které mnou prostupovalo, se nedalo snést. Vyběhla jsem ven a hledala ji. Celé dny jsem nespala. Pak na jednom sezení, přes všechny protesty o tom, že tyto schůze mají být anonymní, jsem si vynutila její adresu. Nemusela jsem tam ani dojít, uviděla jsem jí před domem. Vedla se za ruku s kloučkem, co byl sotva starší než ona. On ji pak před jejím domem políbil a ona vešla dovnitř. A já stála jako opařená na ulici a dívala se na to. Měla jsem pocit, že se mi to musí jen zdát. Že si přece nemohla takhle hrát s mojí myslí. Nevnímala jsem nic kolem sebe. Bolelo to tak strašně moc, že se mi podlomila kolena. A s tím tvrdým nárazem mých nohou o dlažbu se najednou pocit zrady proměnil ve vztek. Byl večer, nikde nikdo. Do dveří jejího domu zrovna někdo vcházel, tak jsem se zvedla a na poslední chvíli zachytila zavírající se dveře. K jejímu bytu jakoby mě něco táhlo. Zazvonila jsem. Otevřela dveře, vypadala překvapeně. Nečekala jsem na pozvání a vtrhla jsem dovnitř. Začala jsem na ni křičet, jak mi to mohla udělat. Vždyť jsme byly tak šťastné. Dívala se na mně, jakoby vůbec nechápala, o čem to mluvím. Moc jsem toho neviděla ani neslyšela, vzala jsem první, co mi přišlo pod ruku... Ležela na zemi v kaluži krve a já se rozmáchla k další ráně. Jen špitla "Ale já vás vůbec neznám, tak proč..." A bylo po všem. Najednou jsem zase viděla ostře. Jako by se rozsvítilo spolu s tím, jak mi v uších zněla její poslední věta. To děvče, co tu teď leží v kaluži krve, ubité vlastní soškou, si ve skutečnosti nehrálo s mou myslí. To má mysl se mnou sehrála divadlo. Nic z toho se nikdy nestalo. Nikdy jsem ji neoslovila, nikdy jsme spolu nežily. Jediné, co bylo skutečné, byla ta věc v mé ruce a krev všude kolem. Musela jsem pryč. Auto za rohem, tak snad mě nikdo neuvidí. Měla jsem štěstí, ačkoliv si ho nezasloužím, sedla jsem do auta a rozjela se, kamkoliv, jen co nejdál odtud...
Žít v té iluzi bylo krásné. Byla jsem úplně jiná, než kdy dřív. Šťastná. A teď? Moc toho nevidím. Přede mnou strom. Obrysy auta. Střepy. Spousta barevných světel. Podívám se na svoje oblečení - je celé pokryté krví, z níž polovina není moje. Někdo mě volá, zavírám oči... Vidím ji, jak otevírá dveře auta a táhne mě ven. Najednou mi není tak těžko. Vezme mě za ruku a vede mě pryč a já jdu bez známek odporu, jako by se mé i její nohy sotva dotýkaly země. Jdu pryč a nechávám skutečný svět daleko za sebou. Vrátit se do něj už nechci...

Sandman

6. srpna 2011 v 16:00 | Alpa |  Ke čtení...
Pán snů je můj oblíbený z věčných. Ale to hlavně proto, že by znělo divně, kdybych řekla, že nejlepší je Smrt. Mluvím totiž o komiksu od Neila Gaimana. V úvodu prvního Sandmana se píše, že komiksy jsou další věc - hned po rokenrolu -kterou vymysleli Američani, ale Britové ji dovedli k dokonalosti a to prostřednictvím Z pekla a právě již zmíněného komiksu o pánu snů. Sandman svým stylem trochu připomíná Vránu. A trochu ne. Je prostě trochu pochmurný, prolíná se v něm říše smrtelníků s jejich sny a to jak těmi dobrými, tak jejich nejhoršími nočními můrami a tomu všemu vládne on, Morfeus, kterého však na půl století uvězní jakýsi mág na zemi a když se mu podaří utéci, musí napravovat zmatek, který v jeho říši nastal. Postupem času - čili s dalšími komiksovými knížkami se postava vyvíjí, příběhy na sebe sice přímo nenavazují, ale pozdější díly dávají do souvislosti věci již řečené. Sandman také dostane nový rozměr s přidáním barev. Upřímně se mi jen černobílý líbil víc, ale proč ne.
Sandman je pán snů, jedním z věčných a jeho sestrou je Smrt. Její postava se objevila na konci první knížky Preludia Nokturna a získala si hned takovou oblibu, že to dotáhla i na vlastní knížku. Aby taky ne. Když vám najednou místo té zubaté kostry v kápi a s kosou ukážou holku co by mohla chodit na metalový koncerty, která kouká na Mary Poppins a říká "prďácký", tak koho by nebavila, že.

A co Oscar Wilde?

4. srpna 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich

Slavík a růže, Šťastný princ, Oddaný přítel... Zní to vlastně moc pěkně, ve skutečnosti jde ale o dost smutné příběhy (do češtiny je z nějakého nepochopitelného důvodu překládáno slovo "tales" jako pohádky, přitom se to vůbec nedá tvrdit), které spojuje jeden autor a to právě Wilde. Líbí se mi jak píše. Baví mě Jak je důležité míti Filipa, Ideální manžel i další.Ale trochu mi zavařil u jednoho "zkoušení". Začala jsem se totiž s profesorkou angličtiny dohadovat (pochopitelně anglicky), zda to byl nebo nebyl gay. Milá paní si pevně stála za tím že byl, protože za to přeci seděl. No jo, to sice ano, ale jen za to nařčení. A uznávám, kdo přečetl Obraz Doriana Graye, může mít o autorově orientaci své pochybnosti. Jenže postavte si vedle toho třeba Lady Fuckingham (a ano, vážně se to tak jmenuje)... Myslím, že na základě toho můžeme tak akorát tvrdit, že Oscar Wilde byl pěknej prasák. Že měl docela pokrokové názory, nebál se promiskuity ani experimentů... A byl to nejspíš bisexuál. No a co, dneska už si to zkusil každej druhej...
Přinejmenším spousta holek se nechá vyhecovat k líbačce s jinou, takže myslím, že v dnešní době už není třeba se nad tím pozastavovat, no ne?

Reflex

2. srpna 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Říkejte si co chcete o tom, že dneska už to není co bývalo, že ten časopis měl daleko vyšší úroveň, že je dneska moc komerční, mě pořád baví.
První Reflex se mi dostal do ruky dost brzy, co se totiž pamatuji, tak dědovi chodil do schránky. Bavily mě ty obálky a taky Zelený Raoul, i když jsem mu moc nerozuměla. Vlastně to dost dlouho vypadalo tak, že jsem si přečetla první komiks, prolistovala jsem obrázky, zjistila, jestli je někde kolem stránky 70 komiks Hany a Hany a pak jsem týdeník zase zavřela.
Postupem času se ale Reflex propracoval na post takzvané záchodové četby. Což sice nezní příliš vábně, pro jakýkoliv časopis to však u nás doma znamená kariérní postup - na oné místnosti máme totiž ve zvyku číst všichni. Suďte si mě. Ale je to prostě fakt. A čte si při tom spousta lidí.
Možná, že se ten časopis v průběhu let změnil. Možná že je teď víc komerční a dává si víc pozor na to, co píše. A co jako. Pořád je to jedno z těch několika plátků, které se dají číst. A to nemluvím jen o komiksech. Dneska už ho přelouskám víceméně celý. Nejradši reportáže a kulturu. A líbí se mi AktyX a Cannabis Cup. A abych nezapomněla, baví mě JXD. Protože je to sice magor, ale taky děsnej frajer. A ta baba co si vzal, která je o spoustu let mladší než on? No, klobouk dolů.

Pozn. - Docela jsem se naštvala, když jsem se dočetla, že šéfredaktor Reflexu bude zároveň šéfredaktor Blesku. Nakonec ne. Od prvního července je to někdo jinej. Tak uvidíme, jestli stáhne Reflex úplně ke dnu...