Snění je lepší...

8. srpna 2011 v 14:00 | Alpa |  Výmysly
Chtěla jsem tomu věřit. Chtěla jsem žít v té iluzi, že to zvládnu. Být někdo jiný. Být taková, jaká chci být. Myslela jsem si, že můžu být jiná, že se můžu změnit. Krásná, štíhlá, chytrá, milá, hodná, trpělivá... A místo toho, mží se mi před očima. Sotva rozeznávám světla a obrysy kolem sebe...
Začalo to vlastně docela nevinně. Chtěla jsem změnit svůj život, od základů. Chodila jsem na sezení do různých skupin, k psychiatrovi, nic nepomáhalo. Vypadalo to docela beznadějně, když jsem ji potkala. Na první pohled nenápadná dívka. Ale něco, něco na ní bylo, co mě nutilo se na ní neustále dívat. Nevím, možná ta gesta, to jakým způsobem mluvila... Ale já se pak aspoň měla na co těšit. Jedinkrát jsem nevynechala sezení, jen proto, abych ji mohla pozorovat. A pokaždé mi připadala o něco zajímavější a o něco krásnější. A v noci, v noci jsem pak o ní přemýšlela. Nikdy by mě nenapadlo, že budu takhle uvažovat o ženě, vlastně ještě o děvčátku, protože jí nemohlo být víc než sedmnáct let. Najednou jsem si nepřipadala dost dobrá. Začal ten můj kolotoč výživových poradců, trenérů a kosmetiček, ze kterého jsem se nemohla vymanit. Nechtěla jsem být já, protože to mé já by nikoho nezaujalo, chtěla jsem být lepší. Do toho škola a neustálá sezení, moc času mi nezbývalo a ten který jsem měla, věnovala jsem myšlenkám na ni.
Jak jsem ji oslovila, usmála se na mě a ten pohled mi zatemnil smysly. Nemám tušení o čem ty následující dvě hodiny mluvila, když jsme seděly v malé kavárničce u parku, nepamatuji si jediné slovo, vím jen, že to znělo úžasně. Těmi svými klavírními prsty se letmo dotkla mé dlaně a já ztratila pojem o světě úplně. Vím, ale, že když jsem se ráno probudila u sebe doma, na ruce jsem měla napsané číslo, její. Začaly jsme se setkávat častěji, tak jak mi to dovoloval můj režim. Bylo to úplně něco jiného, než jsem zažila kdy dřív. Mluvily jsme, lépe řečeno mluvila celé hodiny a pořád měla o čem a mě fascinovalo, jak se přitom pohybují její rty. Trvalo to snad měsíc, než došlo na první polibek. Ten byl ale následován mnohými dalšími. Mé rty i ruce byly nejisté, zato ona, jakkoliv vypadala nesměle, tak vše co dělala, dělala s neuvěřitelnou nenuceností a lehkostí. Neuplynulo mnoho času a najednou se nastěhovala ke mně. Vídala jsem jí tedy každičký den, nejen na kávě, či na sezeních. Pro ty její oči bych udělala cokoliv. Měla jsem pocit, že se nemůže nic zkazit, že je všechno tak jak chci, vše do sebe zapadá...
Jednou však nepřišla na sezení. A můj byt byl prázdný. Zoufalství, které mnou prostupovalo, se nedalo snést. Vyběhla jsem ven a hledala ji. Celé dny jsem nespala. Pak na jednom sezení, přes všechny protesty o tom, že tyto schůze mají být anonymní, jsem si vynutila její adresu. Nemusela jsem tam ani dojít, uviděla jsem jí před domem. Vedla se za ruku s kloučkem, co byl sotva starší než ona. On ji pak před jejím domem políbil a ona vešla dovnitř. A já stála jako opařená na ulici a dívala se na to. Měla jsem pocit, že se mi to musí jen zdát. Že si přece nemohla takhle hrát s mojí myslí. Nevnímala jsem nic kolem sebe. Bolelo to tak strašně moc, že se mi podlomila kolena. A s tím tvrdým nárazem mých nohou o dlažbu se najednou pocit zrady proměnil ve vztek. Byl večer, nikde nikdo. Do dveří jejího domu zrovna někdo vcházel, tak jsem se zvedla a na poslední chvíli zachytila zavírající se dveře. K jejímu bytu jakoby mě něco táhlo. Zazvonila jsem. Otevřela dveře, vypadala překvapeně. Nečekala jsem na pozvání a vtrhla jsem dovnitř. Začala jsem na ni křičet, jak mi to mohla udělat. Vždyť jsme byly tak šťastné. Dívala se na mně, jakoby vůbec nechápala, o čem to mluvím. Moc jsem toho neviděla ani neslyšela, vzala jsem první, co mi přišlo pod ruku... Ležela na zemi v kaluži krve a já se rozmáchla k další ráně. Jen špitla "Ale já vás vůbec neznám, tak proč..." A bylo po všem. Najednou jsem zase viděla ostře. Jako by se rozsvítilo spolu s tím, jak mi v uších zněla její poslední věta. To děvče, co tu teď leží v kaluži krve, ubité vlastní soškou, si ve skutečnosti nehrálo s mou myslí. To má mysl se mnou sehrála divadlo. Nic z toho se nikdy nestalo. Nikdy jsem ji neoslovila, nikdy jsme spolu nežily. Jediné, co bylo skutečné, byla ta věc v mé ruce a krev všude kolem. Musela jsem pryč. Auto za rohem, tak snad mě nikdo neuvidí. Měla jsem štěstí, ačkoliv si ho nezasloužím, sedla jsem do auta a rozjela se, kamkoliv, jen co nejdál odtud...
Žít v té iluzi bylo krásné. Byla jsem úplně jiná, než kdy dřív. Šťastná. A teď? Moc toho nevidím. Přede mnou strom. Obrysy auta. Střepy. Spousta barevných světel. Podívám se na svoje oblečení - je celé pokryté krví, z níž polovina není moje. Někdo mě volá, zavírám oči... Vidím ji, jak otevírá dveře auta a táhne mě ven. Najednou mi není tak těžko. Vezme mě za ruku a vede mě pryč a já jdu bez známek odporu, jako by se mé i její nohy sotva dotýkaly země. Jdu pryč a nechávám skutečný svět daleko za sebou. Vrátit se do něj už nechci...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 *Nessa *Nessa | Web | 8. srpna 2011 v 14:06 | Reagovat

krásný blog,navštiv též můj,dík

2 ps-rosien ps-rosien | Web | 8. srpna 2011 v 14:11 | Reagovat

Teeda, dneska čtu samé krásné, dojemné příběhy!:-) Zase musím opakovat, co už sem dneska někam psala- krásné!! A ten konec, nečekala sem, že to dopadne tak.

3 Alpha Alpha | 8. srpna 2011 v 20:21 | Reagovat

Děkuji pěkně za pochvalu :)

4 adaluter adaluter | Web | 9. srpna 2011 v 3:25 | Reagovat

První článek na toto TT, který čtu a má smysl. Moc povedené a hlavně ORIGINÁLNÍ.

5 Alpha Alpha | 9. srpna 2011 v 21:57 | Reagovat

Díky moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama