Září 2011

Vegetariánský boty

27. září 2011 v 23:51 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Nejsem člověk, co by musel mít denně maso. Vlastně ho ani nemusím mít každý týden (i když je to fajn). A vůbec, všechny ty vegetariánské recepty mě náramně baví. Kdysi jsem se dostala k partě, kde se čirou náhodou sešla víc než půlka vegetariánů a dokonce jedna veganka. Bylo to dost zvláštní, hlavně proto, že někteří z nich měli dost radikální názory. A já nemám ráda, když se mi něco nutí. Ale o co mi jde. Jedna slečna z té party začala mluvit o vegetariánských botách.
Většina z nás nevěděla, co si pod tím má představit. To jako ty boty jíte, že vás zajímá z čeho jsou vyrobené? Hmm, ňam ňam, botky, ale fůj, tohle je organické, to jíst nebudu! Ale no tak... Dobrá, náš úsudek v tu chvíli trochu ovlivnil alkohol. Ale to slovní spojení, vegetariánské boty, mi stále vrtalo hlavou a nějak v ní i uvízlo. Vlastně jsme nebyli tak daleko od pravdy. Vegetariánské boty jsou jednoduše ty, co nejsou z kůže. Dost často ten popisek najdete u bot, u kterých byste kůži očekávali, ale je to jen koženka. A stojí zhruba stejný prachy. Hmm...
Stejně jako u jídla, i u bot zastávám tentýž názor, možná se některým z vás bude zdát hloupý ale, prostě tvrdím, že pokud to kuře nesním já, udělá to někdo jiný, nebo hůř, skončí v odpadu. Totéž o botách. I když, tam je důvod ještě jeden. Kožený boty vydrží dýl, to se na mě nezlobte. A ta imitace kolikrát dost divně vypadá...
Ale co je zvláštní, popisek "vegetariánské boty" najdete na "pankáčských" eshopech. Prostě je možné zakoupit si glády ke kolenům ve vegetariánské verzi. A to v několika barvách.
Ale jak proboha můžete nosit vegetariánský glády? Jak si potom můžete vůbec říkat pankáči? To se prostě mmusíte rozhodnout. Buď punk, nebo vegetariánství. Jedno z toho je póza, druhý styl života. A ano, možná jsem trochu nalitá teď, když to píšu, ale prostě nechápu smysl vegetariánských bot. Krom toho, že je to vážně chytrý marketingový tah, samozřejmě...

Je to dobou?

25. září 2011 v 20:48 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Další znásilněná holka. Další brutální vražda. Unesený dítě, útok nácků na homosexuály,... Je toho dost. A naše média si nenechají ujít jedinou příležitost, aby se nevrtali v mrtvolách, když to tak řeknu. A těchhle násilných činů stále přibývá. A já se táži, je to dobou, ve které žijeme?
Už jsem slyšela pochybné teorie o tom, že je dneska víc homosexuálů. A to jen proto, že je naše doba tolerantní, hodně se o tom mluví, boří se tabu, je to ve všech filmech... A to je údajně důvod, proč je nejen víc homosexuálů, ale i jiných sexuálních "deviantů". Tak na rovinu. Myslím že ne. Tedy ne těch pravých. Pravda, díky tomu, že to máme pořád na očích, objeví se spousta takových, co si s tím zaexperimentují, berou to jako pózu nebo něco, co je v "módě" (a v případě, že by to neviděli, tak je to ani nenapadne). Ale co se těch pravých homosexuálů, masochistů a ostatních týče, ti byli a budou v určitém počtu vždycky. Jen se o nich nevědělo, právě z toho důvodu, že se o tom nemohlo ve společnosti mluvit.
Co se násilí týče, je to podobně. Jsou lidé, kteří se narodí narušení, s agresivními tendencemi, které nemohou ovládnout. Prostě tací psychicky nemocní, kteří by s prominutím měli být když už ne v léčebnách tak aspoň pod jakýmsi dohledem. Jenže pak jsou pózéři. Ti co berou mlácení jen jako zábavu, módu, experiment. Těch by nebylo, nebýt doba tak otevřená vůči násilí. bezpočet akčních filmů, kde lítá krev, zuby, lámou se kosti, sviští kulky. V některých máte scény nedobrovolného sexu, v jiných návod na výrobu nitroglycerinu nebo na to, jak spáchat "dokonalý zločin". A ve spoustě těch ubohých tvorečků, které vyplodila dnešní doba to probouzí zvědavost. U některých to zůstane jen u nadšení pro zbraně nebo bojová umění. A jiným to nedochází natolik, že prostě jdou a zkusí si to.
Hmm, kde to má spínač?
A co si myslíte vy?

Ticho je, když...

23. září 2011 v 15:03 | Alpa
Ticho je když je slyšet
cinknutí špendlíkové hlavičky
o mramorové dlaždičky
nebo z kohoutku vody kapky
jak padají do skořápky
ticho je když jediné co slyšíš
je prohánění myší
a když na cestě přírodou domů
slyšet je jen šumění stromů
v zimě jsou to zase vločky sněhový
co lehce se snáší z oblohy
slyšíš polknout člověka
když ho něco trochu vyleká
A pak uprostřed pustiny,
kde nejsou ani ozvěny
Tak vidíme ticho my, živí,
čemuž snad hluchý se diví
a to jeho ticho, to úplné,
my též na konci uslyšíme,
jen ticho a víc už ne.


Ticho mě děsí a uklidňuje zároveň. Žiju v dost hlučný rodině. Je nás doma pět a tak jediný ticho, který se tu dá zažít, je kolem druhé třetí ráno. Jinak slyšíte přinejmenším klapání dvou až tří klávesnic (ano, jedna z nich patří mně), doprovázené většinou drobnými rozepřemi mých sester, nějakým popovým songem, případně houkáním sanitky a vytím všech psů v okolí ve snaze tu sanitku napodobit.
Takže když jsem byla v těch velmi vzácných okamžicích sama doma, náležitě si to ticho užívám. Pravda, psi tam zůstávají, ale... Noci, které trávím sama, jsou kapku horší. Ne že bych je vyloženě špatně snášela, jen jsem nervózní, když usínám. Opravdu děsivé to bylo, když jsme měli morče. Protože takové morče je vlastně ježek v přestrojení. To zvířátko dělá v noci hrozný rámus. Několikrát mě to donutilo vstát z postele a dojít se rozespalá podívat do vedlejšího pokoje a ujistit se, že se nám nikdo nevloupal do domu.
Ale hrozně si užívám výlety na Šumavu za příbuznými. Tam, když se vypravíte někam daleko od měst, do lesa, tak to je něco naprosto kouzelného. Jen tak si lehnete do trávy a posloucháte, jak si stromy a ptáci povídají... Slyšíte vůni, slyšíte slunce, slyšíte přírodu a její kouzlo, jak k vám promlouvá...Nádhera. /plně se vám z toho napravuje karma.
A ještě jedna věc mě na tichu děsí. Bojím se chvíle, kdy neuslyším nic. A tím myslím vůbec nic. Ať už následkem nějaké nehody nebo úplným koncem. Sluch je pro mě jeden z nejzásadnějších smyslů. A z úplného ticha bych zešílela. Takže doufám, že se ho nedožiju...

Leave me alone!

19. září 2011 v 20:00 | Alpa |  O mně?
Dneska jsem si uvědomila, co způsobuje tu mou depresivní náladu. respektive, tušení té hlavní příčiny už tu bylo dlouho, ale nechtěla jsem si to připustit. Ale už to vím. Prostě to už doma vážně nevydržím.
Nechápejte mě špatně, žila jsem ve fungující rodině, oba rodiče se měli a mají rádi, neprošla sem si žádným fyzickým týráním, žádné děsivé zážitky z dětství. Ale mám poslední dobou pocit, že se tu dusím (když se na to dívám zpětně, ten pocit mám už pár let). Prostě si připadám, jako by po mně někdo pořád šlapal, dýchal mi na záda, jako bych ani na chvíli nebyla mimo jejich kontrolu. Nemůžu tu bydlet, protože dokud budu, budu se neustále muset hlásit, kde jsem, s kým jsem, kdy a jak se vrátím... Budu neustále muset odpovídat na spoustu otázek, na který je mi nepříjemný odpovídat. A budu na ně odpovídat lživě, protože pravou odpověď říkat nechci. A to jen díky pohrůžkám "Dokud bydlíš v tomhle domě, nemáš právo s námi takhle mluvit.", "Buď nám to řekni, nebo se odstěhuj."
Víte, u nás doma platí dvojí metr. Nedávno se máma poohlížela po nové práci a když to vypadalo, že to vyjde, nechtěla o tom mluvit, jednak aby to nezakřikla, jednak protože to bylo trochu komplikovanější. A tak jsme doma řekli jasně, počkáme. Zato já byla DNESKA na pohovoru. ZÍTRA se mám dovědět, jestli to vyšlo nebo ne. A táta s mámou se hrozně rozzuřili, když jsem jim nechtěla říct, o co šlo. Jednak proto, abych to nezakřikla a jednak proto, že to není tak jednoduché. Tehdy táta použil právě to, že se mám odstěhovat. Normální citový vydírání. Celý prázdniny v pohodě, ale tady to prostě nevydržím. Proč nemám právo nechat si něco pro sebe? Třeba tehdy, když jsem si popálila ruku cigaretou (ano, sebepoškozování je hrozná hrozná věc). Táta se mě zeptal co se mi stalo, řekla jsem, že se o tom nechci bavit. A on na to, že na to mu to neříct v podstatě nemám právo, protože mě živí.
Kdysi jsem nechápala, jak spolu mohla má prababička se svou dcerou deset let nemluvit. Ale jestli to takhle půjde dál... Tak já se k nim nebudu chtít vůbec vrátit. Protože se budu zase cítit svázaná... Ilustrační foto

Kurz pozitivního myšlení

17. září 2011 v 23:00 | Alpa
Právě teď budete svědky mé neuvěřitelné náladovosti. Protože se mi stala taková věc. Ráno jsem se probudila bez vůle k životu. Jen rozum mě obrazně řečeno vykopal z postele, a to proto, že kamarád měl svatbu. A co víc, já tam měla zpívat. Dorazila jsem tak tak, abychom si stihli říct kdy se co bude zpívat a bylo. Příjemný obřad, fajn oddávající (který popřál novomanželům, ať jejich vztah zraje jako dobrá slivovice)... Mojí náladě to přesto nepomohlo, ale kdo jsem abych kazila tak radostnou událost. Přijela jsem domů, tam jsem si krásně pobrečela, napsala jsem asi A4ku plnou sebelítosti... A rozhodovala se, jestli má vůbec ještě něco cenu. Natož jestli má cenu jít na posvatební párty. Ale nakonec jsem jela. Říkám si, no co, splním svou povinnost a tím prvním autobusem v šest pojedu domů. Na místě jsem se dověděla, že první svoz zpátky pojede až tak kolem deváté. Bomba, mám před sebou pět hodin předstírání, že jsem v pohodě. Trochu jsme krafali, starali se o dětičky, něco zblajzli, něco vypili. Dala jsem si dvě piva a panáka s nevěstou, pak jsem přešla na tonic, protože mi alkohol úplně přestal chutnat... A šla jsem si sednout na terásku na cigáro. Židlí bylo málo a mně se nechtělo jít si pro další, tak jsem si sedla do rohu na zábradlí a opřela se o sloup. Přidalo se ke mně pár známých i neznámých. Že prý jsem punkerka, když si takhle vegetuju, když všichni sedí spořádaně na židlích. Odpovídám, že to umí každej. A vidím, že kolem nás krouží kluk. Jeden z muzikantů. Až na tu fialovou košili sympaťák. Vlastně pěknej kluk. Když mě skupinka opustí, zůstávám sedět. Kluk stále chodí okolo a dívá se na mě. A já si tak v duchu říkám: "No, s obličejem nic nemám, nikdy předtím jsme se neviděli... Tak se sakra neboj, já přece nekoušu..." A nic. Po účasti při takových šaškárnách jako první manželský tanec a dražení střevíčku jsem se vrátila zpátky na své místo. A přivalí si to ke mně kluk, tunel v uchu, pivo v ruce, triko Jacka Danielse. Čau punkerko. Proč ne že(no, abych pravdu řekla, když se blížil, povzdechla jsem si při vzpomínce na neúspěšné až katastrofální vztahy s podobnými existencemi a v duchu si řekla: Tak pojď, co mě ještě může potkat horšího?). Ukázalo se, že to byl svědek od nevěsty. A hodně jsme si sedli. Vlastně to nebyl úplně ztracenej večer.
Povídali jsme si o všem možným. Ale mně uvízla v hlavě ale jedna věta. Negativní myšlení je sice snazší, ale když se člověk donutí v těch nejhorších chvílích myslet radši na to, čeho dosáhl a co dokázal, je ve finále daleko šťastnější. Tak si to zkusíme. Nejsem úplně ošklivá. Zrzavý vlasy, normální obličej. Docela velký prsa, trochu oplácaná. Normální váha, výška tak akorát, abych nevypadala úplně bizarně vedle vysokých kluků a zároveň nebylo moc takových, co by byli menší než já. Snadno se učím jazyky. Je to pro mě jako hra. A dává mi to hodně možností, třeba k cestování. Jsem věrná kamarádka, umím naslouchat. Umím docela slušně zpívat. Chci říct, Sinead O'Connor ze mě asi nebude, ale dělám to ráda, zpívat s kapelou mě baví a až na menší krizovky je to fajn. Nejsem úplně hloupá. Logicky uvažuju, ráda čtu, nechybí mi všeobecnej přehled o světě (snad kromě sportu).... Určitě by se našlo víc, ale jsem unavená, abych o tom přemýšlela. Ale asi si najdu nějaký kurzy pozitivního myšlení. Protože teď poslouchám pořád dokola tutéž písničku co odpoledne, ale místo toho, aby mě rozplakávala, tak se při ní usmívám...

Pod přikrývkou tkanou ze lží

17. září 2011 v 14:00 | Alpa |  O mně?
Blog jsem obnovila proto, že jsem se nutně potřebovala vyjádřit. Prostě se podělit o názory, o které nikdo nestál. O názory a pohledy na obyčejné věci, které řeší kde kdo. Ale postupem času se z toho stala zpovědnice. Protože lidem nevěřím. Tohle je víceméně anonymní a většina z vás mě nezná, takže je to jako... Jako bych seděla u psychiatra, jen mi nikdo nepokládá nepříjemný otázky. Nemusím řešit, kam se mám koukat... Takže s pravdou ven, aspoň pro jednou. Číst do konce to nemusíte.

Sofisticated talks are best optional - Chytré řeči jsou nejlepší dobrovolné

16. září 2011 v 11:00 | Alpa |  O mně?
Mám kamarádku. Je to skvělá holka. Moc chytrá, ujetá na knížky, filmy, hudbu. Je to člověk, který má neuvěřitelný všeobecný přehled. Vlastně jí svým způsobem obdivuji, přinejmenším jako fotografku. Ale k jádru věci. sme schopné prokecat hodiny o novinkách ve filmovém světě (dohadovaly jsme se, jestli máme větší strach ze zfilmování Hobita nebo Na cestě), o srovnávání knížek, o nejlepších filmech, o nových výstavách, designových setkáních... Ale nejvíc nás vždycky pobaví až cesta domů z našeho posezení u sklenky vína. Protože to rozhovor spadne do C-dur.
Aspoň tak se to říká u nás v kapele. Protože C-dur je základní tónina, bez předznamenání a jde prostě o řeči o sexu. Protože co jiného by mohlo být základnější, že?
Ale vážně, ta půlhodina cesty domů, kdy řešíme sex (dobrá, někdy taky alkoholové excesy) se vždycky hrozně nasmějeme. A je jedno, kolik toho vypijeme. Někdy taky nic. Ale k téhle debatě dojde vždycky. A to je na tom to pěkné. Je pěkné že se můžeme bavit o něčem důstojném, jako je obsazení nového filmu od Almódovara, ale zároveň můžeme jít po ulici a chlámat se nějakému parádnímu dvojsmyslu tak, že se po nás lidi otáčí.
Co tím chci říct. Potřebujeme kolem sebe lidi, kteří nám intelektuálně stačí. Mají stejné zájmy. Protože vtipnými historkami si do smrti nevystačíte. Jasně, můžete se takhle bavit se známými, ale kamarády si z takových lidí neuděláte. Na druhou stranu, mít tyhle řeči pořád, trávit vlastně celý svůj život srovnáváním výstav a filmů a vůbec, to trohu zavání snobstvím. A taky pekelnou nudou!

Nahota už není co bývala...

13. září 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Možná že to bude znít jako něco, co by řekl čtyřicátník nebo starší, prostě někdo, kdo si pamatuje zlatá filmová léta (a tím nemyslím že je zažil, ale aspoň byl přítomen jejich dozvukům), ale řeknu to já: "Nahota už není tak vzácná jako dřív, je jí ve filmech zbytečně moc."
Nechci zase vychvalovat doby, kdy se z odhaleného kotníku dělalo velké haló, ale co je moc, to je moc... Dneska sex prodává a kde nejsou vystrčená prsa, zadky nebo prostě kočky v upnutých oblečkách, na to se nechodí. Ne, nahota v reklamách, filmech, na plakátech, knihách,... To už dávno není o boření tabu. Dokud bylo, mělo to aspoň nějaký smysl. Teď najednou můžeme, tak to dělají všichni. A je mi z toho trochu na nic. Nepotřebuju, aby na mě z každé reklamy, ať už v časopise, na bilboardu nebo plakátě civěly něčí dudy. Tuhle jsem jela autobusem, kde jeden plakátek upozorňoval na nějaký úžasný obchod s elektronikou, tedy podle nadpisu. Kromě několika nápisů jako "až 50% slevy" nebo "Luxusní notebooky", "LCD televizory s úhlopříčkou až ... cm" však zakrývala slečna s výstřihem, kterým jí bylo vidět až do žaludku s notebookem v rukou. Toho jsem si všimla tedy až po chvíli. a celé to završovala věta: "přijďte se na ně podívat" - zřejmě na ty dudy notebooky.
Nechápejte mě špatně. Mám ráda sex, koukám občas na porno. Nejsem odpůrce nahoty a obscénností. Jen si myslím, že to bylo daleko zábavnější, dokud to nebylo tak na očích. Dokud lidem zbýval nějaký stud... Dokud jste nepotkávali na diskotékách holky, které by se v tom, co mají na sobě, mohly klidně postavit na E55...
A celé to završím zmínkou o tzv. "pornu pro intelektuály", tak byl aspoň označen film z roku 2006 s názvem Shortbus. Tvrdili, že to má bořit tabu. Zajímalo mne, jaká tabu nebyla v tom roce ještě zdolána, takže jsem se ze zvědavosti na film podívala. No. Po shlédnutí mě napadala jediná věta. Tak u toho být nemusím. Nemám nic proti gayům, transvestitům, transsexuálům, sadomasochistům, a vůbec... Pro mě za mě, když se vám to líbí, dělejte to. Ale koukat se na trojku skládající se výhradně z mužů... No, vidět jsem to nepotřebovala. Kdyby jo, pustím si normální péčko. Podtrženo sečteno ten film nedoporučuji vidět někomu, kdo na to nemá.
A místo takovýchto filmů mi radši vraťte aspoň Sharon Stone v Základním Instinktu, kdy si člověk jen domýšlel, jestli má nebo nemá kalhotky (zaslechla jsem, že už to prý odhalila)...

Nikdy se nenaučím zpívat

11. září 2011 v 3:00 | Alpa
Sebevědomí je křehká věc. Začalo to vlastně vcelku...no, nijak. Byl to obyčejný koncert s obyčejnou jazzovou kapelou. Až na to že já dostala čtrnáct dní na to naučit se třicet skladeb. A měli jsme jedinou společnou zkoušku, a to asi čtyři dny po zadání tohoto úkolu (muzikanti si dovedou přesněji představit jeho obtížnost)... Nebyla to tedy žádná sláva. Asi dva začátky jsem pokazila, pak se na mě špatně kývlo... A za celé ty tři hodiny jsem zpívala celkově asi šest skladeb. Věděla jsem že to nebylo dobrý. Poprvé za hodně dlouhou dobu jsem měla trému. Prostě to chtělo uležet. Nikdo k tomu nic neřekl, v tu chvíli. Ale pak přišly takové drobnosti v hospodě jako "Ale do příštího koncertu ještě pocvičíš..." A pak mi zkrouhli honorář. Že prý proto, že jsem jim nepomáhala vykládat. Což je nesmysl. Vím moc dobře kdy jsem kde byla. A pokud je mi známo, tak zpěvačky skoro nikdy nevidím stavět nebo balit bicí, to se na mě nezlobte, ale přesně to jsem dělala. Nikdo neměl koule mi říct, že to za to nestálo, proto se ostatní shodli... Bla bla bla. Nejhorší na tom bylo, že tuhle informaci jsem dostala až týden poté, spolu s polovičním honorářem (pochopte mně, jde o princip, ne o peníze, pro mě za mě, zpívala bych zadarmo, kdyby mi to bylo oznámeno předem) a to asi čtvrt hodiny před koncertem s mou vokální skupinou, takže jsem se nezmohla na slovo... A celou dobu, kdy jsme vyzpěvovali o kávě, čaji, lásce, klobouku ve křoví a dešti v Africe, dusila jsem v sobě vztek a polykala slzičky. Bomba. Koncert navzdory tomu dopadl dobře, skladby které se nepovedly na zkoušce, vyšly na pódiu, tím vás nebudu zatěžovat. Po vystoupení jsme sbalili a mně čekal další koncert, s onou kapelou, která mě podfoukla. Měla jsem sto chutí se jim na to vykašlat, chtěla bych vidět, kde by na poslední chvíli sháněli jinou zpěvačku. Ale to se kamarádům nedělá... A víte co ještě se nedělá? Když někomu slíbíte, že si ho přijdete poslechnout, tak se sluší se tam objevit... Kor když mu to slíbíte osobně. A letos náš vokální koncert nevydrželi do konce ani mí rodiče, že prý už to bylo moc dlouhé. A co se toho druhého týče... Slovy dva lidi, z těch, co jsem pozvala, se objevili (tímto bych jim zároveň chtěla poděkovat, bylo hezké je tam vidět)... Skončili jsme v jednu ráno, já vyfluslá a zralá na postel, ale vesměs spokojená. Znělo to daleko líp, než posledně, bylo to pohodovější. Tolik mi to neutíkalo (tedy ne víc, než každému, vždycky nějaká nota zapadne pod pult, ale bylo to v rámci únosnosti), zpívala jsem toho celkově víc a některý skladby se mi fakt docela povedly. O to víc ale zabolí taková hloupá poznámka od... kamaráda, který po koncertě přijde ke kapele a povídá: "Pěkný to bylo. Alpa by se ještě mohla naučit zpívat a bude to super..." Znám ho docela dobře, takže si troufám tvrdit, že to bylo myšleno v legraci, ale... V tu chvíli to byla poslední kapka, která mě stáhla na dno a spolu se mnou i moje sebevědomí. Děkuji pěkně, takhle se mi zase bude brzo chtít vlézt na pódium...

Zbytečná koupě

8. září 2011 v 18:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Nedávno mi byl nabídnut společný nákup spodního prádla (a vážně ne od maminky nebo kamarádky) ale to dost zvláštním způsobem, cituji: "To ti nemůžu koupit něco, co z tebe potom stejně sundám?" ... A já se táži, nejde potom o zbytečný nákup?
Nejsem zrovna fanynka nakupování. Nesnáším shánění kalhot a bot. Na druhou stranu mě baví mít stále nové šaty. A spodní prádlo, všechny ty košilky, korzety, kalhotky, krajky (mašličky ne!)... To můžu. Ale když se nad tím člověk tak zamyslí... Všechno spodní prádlo je vlastně zbytečný luxus. Protože z mých zkušeností plyne, že je stejně hned dole. Třeba když jdete do sprchy. Ne vážně, prostě je to jen další kus oblečení, který vás odděluje od postelových hrátek. Podle této logiky bych taky mohla dospět k závěru, že všechno oblečení je vlastně zbytečné (pokud není mínus deset a vy se fakt potřebujete zahřát), protože brání sexu. Vemte si, jak by to bylo létě pohodlné, nemít na sobě nic, v čem se zapotíte. Ale dobrá, chápu, tohle je trochu přehnané.
Praktická stránka oblečení jako takového je nám jasná. A co praktická stránka spodního prádla? fajn máme stahovací kalhotky, ale ty si vážně do postele neberu. Stejně jako sportovní podprsenky. A když to tak vezmu, tak v korzetu se nemůžu ohnout, tanga mi nesluší, krajky nejsou nic extra příjemnýho... Proč to vlastně nosíme?
Samozřejmě proto, že je to hezké. A sexy. Ale je tu ještě jeden důvod. Z mých vlastních zkušeností vím, že čím hezčí prádlo mám na sobě, tím rychleji skončí na podlaze. Na první pohled to není žádná výhoda. Ale upřímně, ty sexy průsvitné věcičky nenosíme kvůli sobě. Ale abychom toho druhého nažhavili. A když ho z vás rychle strhá, můžete si být jistá, že se mu fakt líbilo...Tak.

Unavená

6. září 2011 v 21:00 | Alpa |  O mně?
Už je to tu zase. Celý prázdniny se dávám dohromady a celkem se to daří. Vrátím se odpočinutá a vyrovnaná... A tři týdny doma dají mému duševnímu klidu zase za vyučenou. Skvělý...
Víte, mít dvě mladší sestry je dost náročný, kor když jsou to dvojčata. Samozřejmě, že trpím syndromem staršího sourozence, který jim vyšlapává cestičku. Ale co je moc, to je moc... Prý jsem to já, kdo dělá opak toho, co se mu řekne. Ale copak chci tolik? Chci přijít domů, kde nebude pořád dokola vyhrávat taneční muzika. Kde bude aspoň tři dny v týdnu klid, tím myslím žádný hlasitý kamarádky mých sester. Chci přijít domů aniž by mi někdo pokládal nepříjemný otázky. Jako jestli nemám problém s alkoholem. Ne, nemám mami, dávám si burčák proto, že je jeho sezóna a když si ho nedám, tak zase přijde otázka, jestli náhodou nemám před krámama. Nebo jakej je důvod toho, že jsem na všechny protivná. Nebo pak přijde další - proč tak málo jím, nejsem náhodou anorektička? Jo, jasně, anorektička se šedesáti kilama. Navíc možná že jen nechci jíst doma u stolu s lidma, co mě neustále podráží... Asi mi nic jinýho nezbyde než se vážně odstěhovat. Protože kdykoli zkusím mámě něco říct, hned jsem zaujatá, přecitlivělá nebo si vymýšlím... Tohle mě nebaví...

Někde tam je

4. září 2011 v 22:21 | Alpa |  O mně?
Pamatujete si na článek o Velkém Větráku? Dneska jsem seděla na zahradě skoro hodinu abych ho našla. A nakonec se to povedlo. Myslím. Viděla jsem jen dvě lopatky ze tří. Ale věděla jsem že tam někde je. Jak to souhvězdí, tak Malý princ. A jestli nebydlí na té hvězdě, kterou jsme mu určily s kamarádkou, tak je na nějaké jiné. A o to přeci jde ne?
Pro mě je to Malý princ. Pro někoho jiného Bůh. Pro dalšího špagetové monstrum. Nebo mimozemšťani. Jak chcete. Pravda, k Bohu se lidé modlí, zato já Malému princi jen mávám, ale stejně...
Je totiž hezké věřit tomu, že na nějaké z těch hvězd je Malý princ a vymetá své sopky. A když koukám na oblohu a hledám ho, usmívám se. A to je to hlavní - najít něco, co vám na tváři vyloudí úsměv, téměř v každé situaci. Nemusí to být smích. Smích může být hraný, neupřímný. Ale jen to lehké sotva znatelné zakřivení rtů... To musí jít z duše. Nebo srdce, podle toho jestli v duši věříte nebo ne.
Chci tím říct, že najít dneska smysl života není nic lehkého. Žijeme ve světě kde jedinec nic neznamená. Všechno už někdo dokázal před námi. Není na Zemi místo, které bychom mohli objevit. Smůla. Čím jsou si lidé blíž (byť virtuálně), tím jsou vzácnější "normální" vztahy. Dochází přírodní zdroje, ekonomická krize, hrozící třetí světová... Prostě nežijeme ve šťastném světě. Jsme v podstatě tlačeni do toho žít konzumním životem... Ach jo... Takže co nám zbývá?
Vlastně jen jediné. Hledat lidi a momenty, díky kterým se usmíváme. Nemá cenu žít pro kariéru, lásku, dobrodružství, protože to vše je... Relativní. Ale ty chvíle, kdy si řekneme "Páni, tak tohle stálo za to" nebo "Tohle je přece úžasné..." jsou ten důvod pro život... Možná jsou pomíjivé ale zato opravdové.
Každou noc, kdy je vidět na hvězdy a já v duchu hledám Malého prince, si tohle opakuji. Že možná život jako takový stojí za houby, ale jsou v něm chvíle, na které budu vzpomínat. Tak si to taky zkuste říct, až vám bude mizerně...

John Butler Trio

3. září 2011 v 16:00 | Alpa |  Hudba
Tohle byl snad ten nejlepší objev letošního Rock for People. Tedy, stejně jako loni, i letos jsem si podle stále se aktualizujícího lineupu "naposlouchávala" muziku dopředu. Prostě jsem si vybírala jména, která se mi líbila, poslechla jsem si, co bylo na Youtube a když se mi to líbilo, stáhla jsem si Cdčko. No a tohle bylo prostě něco. Tři týpci z Austrálie, kytara a vokály, baskytara a bicí. Nic víc, nic míň. Jenže k tomu jsou neskutečně talentovaní. Je to taková příjemná kytarová záležitost, přičemž nad některými skladbami se vám budou ježit chloupky na zátylku. Plus kdo ocení ten kouzelný, místy nesrozumitelný australský přízvuk.
Zní jako: Když Johny Cash jamuje s Bobem Marleym a Jimi Hendrixem. (tedy aspoň mě při poslechu JBT napadají tato tři jména)... Zkuste třeba tuhle (to je ještě původní sestava a JB má dready) nebo tuhle ... :)

Můj příběh je jako...

2. září 2011 v 18:00 | Alpa