Říjen 2011

Trhání třešní v dešti

29. října 2011 v 13:00 | Alpa |  O mně?
Nejsem moc duchovní člověk. Nevěřím v Boha (v tom pravém slova smyslu), esoterika mě nezajímá, okultismu se vyhýbám... A nikdy mě nezajímalo číst si něco o feng shui, lapačích snů, blahodárné síle živlů... Přesto o tom posledním jsem přesvědčená, že funguje. I když u každého jinak.
Vždycky jsem se domnívala, že mým živlem je voda. Obdivuji ji. Protože je důležitá pro život, většinou klidná, ale když se rozbouří, nic jí nemůže stát v cestě. To se mi líbí. Ale co mě zajímá nejvíc, je to, že mi nějakým záhadným způsobem vždy dodá sílu. Hrozně ráda třeba plavu. Dokonale se uvolním, pročistím si hlavu. A odcházím odpočatá. Ale největší účinky na mě má asi déšť. Možná i proto se radši sprchuji. Ale ten pocit, kdy mi kapky vody dopadají na obličej a ruce je tak neuvěřitelný... Do města ale chodím s deštníkem. Ne proto, abych si nezmáčela vlasy nebo oblečení. Ale proto, že předpokládám, že ten druhý, se kterým se mám sejít, ho mít nebude. A pak jdu většinou vedle něj, on schovaný pod mým deštníkem a já si kráčím vesele vedle a moknu. A lidi na mě koukají jako na blázna. Možná jím i jsem. Možná je něco zvláštního na dívce, která kráčí v noci v dešti po hlavní třídě a točí kolem sebe červeným deštníkem a pobrukuje si Stranger In Moscow...

Nejradši ze všeho mám ale první letní bouřku. Přijde většinou po několika dnech hrozného horka a dusna. Kdy by se vzduch dal krájet a podávat k večeři místo tučného sýra. A pak přijde den, který to přímo ohlašuje. Dusno a horko a k tomu zataženo... Pak první blesky a hromy. A pak se to spustí. Vzduch najednou prořídne a zavoní tím kouzlem deště...Všichni překvapeně běží dovnitř, jako by nečekali, že to přijde. A já jdu ven. Nejradši na zahradu. Nejdřív si vylezu na strom a natrhám si třešně. A pak si sednu na houpačku uprostřed zahrady a všechny je sním. Než se mi to podaří, jsem už promočená skrz na skrz. Možná je to infantilní, ale... Jestli věřím na harmonii duše, tak déšť mě do ní dokáže přivést. Někdy i pláču radostí. A to i když to byl zrovna perný týden/ měsíc. Prostě jen pro samotný okamžik. Zkuste to někdy, jít se projít do deště...

Neschopnost udržet myšlenku, neschopnost myšlenku opustit...

27. října 2011 v 16:00 | Alpa
Je hezké být člověk, který nemá v hlavě prázdno. Protože čas od času si vystačíte sami se svými myšlenkami a nápady. Jen zavřete oči a vidíte ten vír, spřádáte teorie, máte ty nejgeniálnější na dosah ruky.... A pak u některých přijde ta fáze, kdy se o tyto sněním nabyté poznatky chcete podělit s okolním světem. Vezmete papír, otevřete poznámkový blok, napíšete první větu a najednou se vám ty zbylé rozutečou.
Je to zcela běžné. V jednu chvíli máte všechno jasně před očima, každá věta stojí kde má, každé slovo do ní zapadá jak do skládanky a pak je to všechno pryč. Ti z nás, kteří jsou schopni i přesto ucelenou myšlenku předat ucházející formou, to jsou ti, co mají skutečně talent na psaní. Ráda bych takový měla. Zvládnu napsat novinový článek. Ale zbytek mé tvorba jsou úvahy, kde přeskakuji z jedné myšlenky na druhou a těm, co nesledovali ten vír myšlenek, který mě k tomu všemu vedl (tedy všichni kro mě) vidí jen změť slov a vět, přičemž polovina spolu vůbec nesouvisí. Já vím moc dobře, proč jsem co napsala. Ale když se na to podívám očima ostatních, považovala bych pisatele za velmi těkavého jedince.
V úvodním semináři Cimrmanovy hry Švestka popisuje Ladislav Smoljak stáří a jeho dva znaky: Neschopnost udržet myšlenku a neschopnost myšlenku opustit. A já se v tom vidím. Tedy, nemyslím si, že bych byla stará, ale úplně vidím, jak se k některým věcem vracím stále dokola a jiné mi tak snadno unikají.
Takže až zase budete něco číst a bude vám to připadat jako blábol, zkuste se zamyslet nad tím, jaký tok "mouder" k jeho napsání musel vést.

Génius zvládá chaos

25. října 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Upřímně, nechtěli byste navštívit můj pokoj v době těsně před úklidem. Spousta papírů, pastelek, křídy na šití, útržky látek, jehly zapíchané v matraci, do toho skleničky od pití, oblečení, laky na nehty a to vše na ploše asi dva krát tři metry. V podkroví. A uprostřed toho všeho ležím na posteli já a píšu něco na notebooku.
Máma pokoj nechodí kontrolovat jen pod podmínkou, že tam každý týden uklidím a vytřu. No, to úplně nefunguje. A tohle nevedu jen u sebe v pokoji, kdykoliv bydlím dočasně někde jinde, dřív nebo později se tam začnou kupit věci. A to prostě proto, že když má člověk všechno důležité pohromadě, tak se všechno líp hledá. Když mi bylo asi třináct, odjela jsem na týden pryč, aniž bych si uklidila. Mámu to tak vytáčelo, že prostě šla a udělala to za mě. Jaké bylo tedy mé překvapení, když jsem přijela domů. Dostala jsem samozřejmě vynadáno. No a o pár hodin později se vyměnily role. Protože jsem něco hledala a pochopitelně to nebylo tam, kde jsem to nechala. Problém s mojí matkou je ale ten, že ona je naprostý úklidový maniak a nikdy si nepamatuje, kam věci dává. Prostě je vezme a dá na místo, které jí v tu chvíli přijde nejlogičtější. Tedy moje a její logika se od sebe dost zásadně liší. Tak jsme se pohádaly a od té doby mi neuklízí. Já tvrdím, že je to jen akademický nepořádek. A že pořádek je pro blbce.
Pravdou ale je, že dvacet let v domě, ve kterém se každý týden gruntuje, přineslo své ovoce. Ve svém pokoji tedy udržuji neustálý binec, ale nesnesu špinavou koupelnu, neuklizenou kuchyni nebo nepořádek v obýváku. A když mě náhodou do nějakého úklidu donutí (naposled to například byla šatna), tak mám všechno úhledně srovnané, například podle barev a ve všem mám systém. Asi jednoho krásného dne dopadnu jako moje matka, ach jo...

Krocení divokých koní

23. října 2011 v 13:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Každou chvíli se zabývám nesmrtelností chrousta. Čili řeším věci které buď nemají ani hlavu ani patu, nebo je naprosto nesmyslné se jimi nějak hlouběji zabývat. A jedna z nich je: Proč si sakra pořád vybírám špatný chlapy? Respektive špatný. Prostě mě hodný kluci nebaví. Mám ráda parchanty. I přesto, že lámou srdce a občas se mnou jednají, jako kdybych nebyla holka. A přesto to dělám zas a znova. Teorií mám víc, některou jsem jistě již zmínila, ale tahle je asi moje nejoblíbenější.
Nejsem zrovna nadšenec do koní. Jednak z nich mám respekt, přeci jen, tomu zvířeti stačí ohnat se kopytem a máte lebku na kusy. Psovi by trvalo déle vás zabít. A jednak, nikdy mě nějak nechytl parkur nebo dostihy nebo cokoliv, při čem ty koně cvičíte za pomocí biče. Hlavně všechna ta šlechtěná plemena... Jo, jasně, najdou se mezi nimi pěkní, jenže... Můj strýček má na statku koně, momentálně čtyři. Dřív jich měl víc. A mezi nimi míval takového rebela, křížence mustanga snad s huculem. Byl to padouch, kousal a jako děti jsme se na něm nemohly vozit, protože by nás shodil. Ale byl to okouzlující pohled, když cválal po těch loukách...
Ale proč mluvím o koních, chlapi jsou jako koně. Mezi těmi milými, vyšlechtěnými plemeny najdete krásné kusy, se skvělou povahou, poslušné a snadno vycvičitelné. Jenže dřív, původní obyvatelé Severní Ameriky ty koně krotili. A nejen oni. Chci říct, že člověk musel toho hřebečka nejdřív chytit do lasa a pak nějakým způsobem ovládnout. Ale i tehdy když se to podařilo (což taky nebylo pokaždé), i přesto ta divoká krev v něm zůstala. Ta zvířata měla vlastní hlavu, temperament... A nedovedu si představit nic krásnějšího, než volně pobíhající stádo divokých koní (a to i přesto, že koně vlastně zas tolik nemusím), žádná ohrada, žádné překážky, jen radost z běhu. Tohle už dneska nepotkáte. Ale přesto potomci těchto divokých plemen stále ještě přežívají někde mezi námi. Jak koně, tak lidé. A dost z nás potřebuje takového hřebce. Pro samotnou radost z lovu...

Tenhle jazz není jen pro starý...

21. října 2011 v 18:06 | Alpa |  Hudba
Kdysi jsem (bohužel) byla na jedné přednášce o jazzu. Ačkoliv novicka v jazzovém světě, měla jsem aspoň základní přehled a doufala, že se dovím něco nového, rozšířím si obzory o nová jména. To se ale nestalo. I přesto, že přednášku dělali tři mladí kluci, bylo to hrozně suchý. Shrnuli dějiny jazzu po obdobích (což je něco, co lidi nepotřebujou vědět a hlavně, přes historii mladý lidi k jazzu nedostanete). Celá ta hodina a půl měla jen jeden světlý bod a to konec. Respektive to co přišlo těsně před ním. Jedno jediné jméno za celou dobu. A to jméno bylo -123 minut (která se tedy už před dvěma lety stihla rozpadnout, ale jejich alba stojí za to). Když jsem odcházela, připadala jsem si podvedená. Za tu přednášku jsem zaplatila a nestála za nic. Dokonce i tu poslední informaci jsem znala, vlastně je to moje oblíbená kapela.Teprve s odstupem času mi něco došlo. Když chcete lidi "naverbovat" k určitému stylu, neutáhnete je na sic osvědčená ale stará jména, potřebujete něco nového.
Takže, kdybych přednášela já... Rozdělila bych jazz do dvou kategorií. Jazz "pro staré", čili pro klasiky čítá takové velikány, jakými je třeba Nat King Cole, Frank Sinatra, Louis Armstrong, Ray Charles, Dean Martin, Billy Eckstine, Ella Fitzgerald, Billie Holiday, Dinah Washington, ...
Ale jazz pro mladé je kapku jiný. Dovolím si mít několik tipů. Kromě už zmíněné kapely bych doporučila například Jamieho Culluma, který vedle jazzových standardů píše vlastní hudbu a podobně i Wouter Hamel, holanďan, který k němu bývá přirovnáván stojí za poslechnutí.
A pro ty co balancují někde mezi mladými a starými mám ještě Dianu Krall...:)

Jak jsem poznal vaši matku?

17. října 2011 v 18:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Před šesti lety se objevil seriál. Ke mně se, pravda dostal teprve před třemi roky, ale i tak. Seriál s názvem "Jak jsem poznal vaši matku". Je to zábava a dobře se na tom učí angličtina. Pěkný baby, pěkný chlapi (i když těch už míň). Slash, Katy Perry, Britney Spears a bůhví kdo ještě. A mně přinesl ještě otázku k zamyšlení, otázku, jak jsem poznal vaši matku.
Jednou budu mít děti. I kdybych je měla mít ze zkumavky nebo adoptovat z Číny. A jednou se to dítě, až dostane rozum, prostě zeptá, jak se jeho rodiče poznali. A ten příběh musí být dobrej. To mě přimělo uvažovat o mých předchozích vztazích. Takové to "co by, kdyby", konkrétně, co by bylo, kdyby to vyšlo s někým těch předchozích, jaký příběh bychom vyprávěli dětem? Když se na to podívám takhle... Mám tam pár normálních seznámení, přes kamarády, na akci... Pak pár zajímavých. "To víte, maminka byla instruktorka na táboře, o dva roky starší a já jí uháněl tak dlouho, až...", "Vsadil jsem se s kámošem, kdo jí sbalí dřív a děti, já vyhrál" nebo "seznámili jsme se přes inzerát..." A pak pár takových, které se nehodí zveřejňovat. Co tím chci říct. Ten příběh bude jednou hodně důležitý. A já nechci, aby byl ošklivý. Nechci být svobodná matka, která bude při otázkách o otci tvrdit dítěti, že jeho otec je moderátor z televize. A tak. Budu to tedy muset dovést k dokonalosti. A možná si i vymýšlet.
P.S. - Pokud mě nenaštve ten současný objev, nebo já neodradím, no... Tak bude vyprávět dětem, jak maminku poznal, když byl na jedné svatbě za svědka. Fakt, nekecám. :D

Jak stárnou omalovánky

11. října 2011 v 15:00 | Alpa
Určitě si pamatujete, že když jste byli malí, prošlo vám rukama nespočetně omalovánek. Nejdřív vám bylo jedno, jaké pastelky použijete, strom mohl být růžový, tráva modrá, slunce zelené, dokonce vás jakožto začínajícího umělce neomezovaly žádné linky a čáry, které se vám snažily určovat oblasti k vybarvování, dokonce vás ani nezajímalo, zda to, na čem zrovna ytváříte své mistrovské dílo, je určeno k omalování, nebo je to třeba obrázek z tatínkovy knížky, kterou nechal na stole. A postupem času, jak jsme rostli, naučili jsme se, jak vybarvovat co nejprecizněji, abychom nepřekračovali žádné hranice a všechno mělo tu správnou barvu. A nedlouho na to nás tato činnost tak přestala bavit. Člověk pak věděl, co je správné a co špatné. Věděl, že potkat fialovou kočku na ulici je nemožné. A věděl, že se nemají překračovat vymezené hranice. A tehdy se lidé rozdělili. Někteří to přijali. Uznali barvy světa jako jediné správné a nikdy se jim nestane, že by použili špatnou pastelku. Pak jsou ti, které společnost označuje za blázny. Protože se rozhodli malovat svět těmi barvami, které se jim nejvíce líbí, bez ohledu na ostatní. A nakonec, někteří neunesli tu tíhu konformního světa a občejných barviček. Takže si našli úplně jiné pastelky, které by jejich světu dodaly barvy. Pastelky, které pro ně nakonec nemusely skončit dobře?
A já? Já jsem takový blázen v utajení. Ve dne chodím po správně vymalovaném světě a v noci sním. Ale jedno mi řekněte. Když lidstvo našlo všechny správné pastelky, když ví, jak má všechno vypadat, proč taky nevynalezlo pastelku, která by nakreslila náš život tak, aby byl šťastnější?


The Bastard Syndrom

8. října 2011 v 13:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Už dávno jsem u sebe objevila jisté příznaky, které mi nepřišly úplně běžné. Teprve nedávno jsem je identifikovala, bylo však pozdě. Nemoc již je plně rozvinuta a lék na ni je zatím neznámý. Přestože věřím, že touto zákeřnou chorobou trpí již tisíce lidí, pochybuji o tom, že ji někdo z nich pojmenoval. Proto to udělám já. Představuji vám tedy "The Bastard Syndrom". Překlad nechám na někom povolanějším, všechny mé pokusy o vymyšlení příhodného názvu v češtině skončily nezdarem.
Tato nemoc postihuje zejména osoby ženského pohlaví. Nemocná dívka nejeví zájem o běžné jedince ale nevědomky či záměrně si vybírá jedince agresivní, bezohledné a i svým vzhledem rebelující proti společnosti. Což vede k velmi bouřlivým vztahům, hádkám a násilí, které většinou skončí velmi ošklivým způsobem. Dívka je tedy nešťastná ve vztahu a i po něm. Ve chvíli kdy se ale psychicky dostane do normálu, celá situace se opakuje. Je vědecky dokázáno, že takovéto ženy nejen že vyhledávají "parchanty", protože je daleko více sexuálně přitahují, ale v případě, že se ukáže, že dotyčný není takový hajzl, jak se zprvu zdál, začne se žena tímto syndromem postižena ve vztahu nudit až jej ukončí a tím ve většině případů zlomí tomu panu hodnému srdce.
Tato choroba je tak nebezpečná zejména proto, že její příznaky se velmi těžko rozpoznávají. Objevit se mohou již u velmi mladých děvčat, jenže pro ta je typické, že se běžně ve svých prvních vztazích začnou nudit. Je tedy těžké odlišit, zda se jedná o běžnou mladickou nestálost či o příznaky tohoto syndromu.
Zda se nemoc vyskytuje i u opačného pohlaví, nebylo zatím zjištěno. Pokud některý z pánů zde máte podezření, že byste tímto syndromem mohli trpět, ozvěte se mi do komentářů s detailním popisem příznaků, děkuji.
Jak jsem již zmínila, nelze ji léčit a následky jsou nepředvídatelné. Takže pokud máte jen neblahé tušení, že se u vás některé příznaky projevují, neváhejte. Protože věřím tomu, že dokud nemoc zcela nepropukne, je možné její postup zastavit a tím zamezit jejím důsledkům. Pro vás, které jste se v tom našly, neváhejte napsat do komentářů jak dlouho touto nemocí trpíte a zda s ní bojujete nebo jste boj již vzdaly. Díky vašim příspěvkům pak bude sestavena statistika, která určí, jaké procento nakažených se může na Zemi nacházet.
Děkuji za pozornost.


Co to sakra...?

6. října 2011 v 14:39 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Čas od času, když se objeví téma týdne, ke kterému mě zrovna nenapadá nic smysluplného (ne že by to, co obvykle píšu nějaký smysl dávalo, ale občas není energie ani nápad na tyhle nesmysly), tak si ráda přečtu, co o tom píšou ostatní. Dřív člověk narážel na "článečky" o rozsahu zhruba tří vět, přičemž jedna věta obsahovala název tématu, druhá jeho kritiku (typu "To je ale blbý téma", "Koukám, že ty dobrý témata už dochází", "Kam na tyhle kraviny chodíte" apod.) a třetí byla věta přací (buď "tak snad příští téma bude lepší" nebo "Doufám, že se vám na mém blogu bude líbit). Fajn, člověk se aspoň pobavil cizí "negramotností" (protože tyto vejšplechty byly obvykle doprovázeny zatraceně špatnou gramatikou). Co se ale nestalo. Jako obvykle zabrousím do posledních článků... A tam je to jeden spam za druhým! Už se dostali i na blog.cz, což je, bez urážky, strategicky naprosto bezvýznamná stránka! Dost na tom, že mi spousta takových nesmyslů chodí do mailových schránek, do vzkazů na všech možných sociálních sítí a na každé druhé stránce na mě vyskakuje reklama. Ale teď už během prvních deseti stran článků k TT nenajdu jediný normální či nenormální, a pak dál, namátkovým přeskakováním taktéž nic.
A komu tím prospějete, co? Nikomu,, jen mi to strašně pije krev (a nejspíš nejen mě).

Bez cukru nebo cukr zdarma?

2. října 2011 v 11:31 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Jakožto blázen do angličtiny a do slovních hříček a překládání si musím zase jednou postěžovat. A to na... No, na spoustu lidí, co zahlcuje internet špatnými překlady. A to proto, že mi dá potom daleko víc práce najít nějaký slušný. To už si kolikrát ty pitomý titulky přeložím radši sama. To se ale netýká jen filmů... Vytáčí mě, jak si spousta lidí myslí, že když hodí písničku do google překladače, tak se hned doví, o čem je. Houby.
Překládání vyžaduje hodně dobrou znalost jazyka, to i v případě, že se snažíte jen udělat výtah ze článku. Musíte znát souvislosti, ustálená spojení,... A když jde o beletrii nebo jen překlad písničky, vyžaduje to mimo jiné taky básnické střevo. Jasně, že by se takový Shakespeare dal přeložit otrocky slovo od slova, ale to by to pak asi nestálo za čtení. Prostě překladatelství je dřina.
Jenže nejhorší na tom všem je to, že se tyhle hrůzy neobjevují jen na pochybných či méně pochybných stránkách na internetu. Setkala jsem se hroznými nesmysly třeba u oficiálních titulků k filmu (tedy v kině) nebo u jedné takové pěkné hry... A vážně, v konverzaci typu:
"When you've got your friends to help you, nothing is too awful."
- "Well, almost nothing. Looking like Goyle came close."

Poslední zvýrazněná věta vážně neznamená "Vypadá to, že Goyle je poblíž" (nebo tak nějak, nepamatuji si, co přesně v těch titulkách bylo)... Schválně, jestli přijdete na lepší překlad...