Listopad 2011

Strčte si to... třeba do Kufru

30. listopadu 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Nejsem zrovna člověk nespolečenský. Jsem ráda mezi lidmi, ráda se bavím (druhá věc je, že mě nikdo pořádně nezná, protože nemluvím o sobě), ráda konverzuji. Myslím, že nebývám nepříjemná nebo nepřátelská. Myslím, že mě lidi mívají docela rádi. Občas se ale tak stane, že na nějakém večírku se někdo pokusí rozproudit zábavu společenskými hrami. A v té chvíli končím.
Nesnáším společenské hry. Ať už jde o karty, stolní hry, pantomimu, to je jedno. Snad jediná, kterou jsem ochotná snést je Twister (takové to, co se hraje na plachtě s barevnými kolečky a lidi lezou jeden přes druhého) a to pouze v pokročilém stavu a proto, že je to taková eroticky nabitá hra. Ale jinak hry nehraju. Nemám ráda šachy (možná proto, že je neumím moc hrát), nemám ráda poker a přímo nesnáším Kufr, Activity nebo podobné hry, při kterých se musí něco popisovat, malovat nebo předvádět. Nejsem kráva tak ji nebudu ani v té hře imitovat. Přijde mi to jako ztráta času. Pokud si společnost nemá co říct, neměla se scházet. A pokud si má co říct, není třeba hrát tyhle věci.
Možná si říkáte, že to bude mít něco společného s tím, že neumím prohrávat. Možná máte pravdu. I když, těžko říct. Myslím, že nejsem ten, co se při prohře urazí. Ale řekněte, kdopak rád prohrává? Možná prostě těm prohrám jen předcházím tím, že vůbec nehraji. Tedy, řídit se tímhle pravidlem i v životě, tak nevím nevím...
Pokud mě mocí mermo chcete dotáhnout na večírek a vytasit se se společenskou hrou, tak si připravte dostatek alkoholu. A Twister.
P.S. - No dobrá, nejsem až tak nepřístupná, hraju ještě Scrabble, Monopoly a Osadníky z Katanu. A FreeCell na notebooku, ale to se jako společenská hra nepočítá ;)

Ze všech stromů si musím vybrat zrovna vrbu...

27. listopadu 2011 v 14:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Nemluvím s lidmi. Respektive mluvím, ale velmi zřídka o sobě. Víte, honí se mi hlavou totéž co devadesáti procentům dospívajících a řeším úplně stejný problémy. Jen je nejsem zvyklá rozebírat s někým dalším. To znamená, že facebook se nedoví, že jsem zadaná a stejně tak většina mých známých. Když mám v tom vztahu nějaký trable, doví se o tom maximálně jeden člověk mimo něj apod.
Zato jsem ale docela zvědavé děvče. A zároveň myslím, že nejsem zrovna roznašečka drbů. Tedy, my ženy máme už od pravěku dané to, že obchodujeme s informacemi, vyměňujeme je za jiné. Ale myslím, že dokážu docela dobře rozlišit (většinou). Která informace by měla zůstat utajena. Takže tyto tři faktory přispívají k tomu, že se ze mě stala vrba.

Bližší kabát nežli košile

25. listopadu 2011 v 15:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Občas hrozně ráda vysedávám v kavárnách s velkými okny. Tak velkými, že si v nich připadáte trochu jako v akváriu. Když si zvyknete na to, že se sem tam někdo otočí a prohlídne si vás ve výloze, je to hodně zajímavý pocit. Protože můžete v klidu v teple sledovat dění okolo. Dívat ce na celé okolí i na každého jedince zvlášť. Přemýšlet nad tím, kam spěchá, odkud jde, o jeho životních osudech a nesnázích... Pro mne je to velice uklidňující. Jsem takový tichý pozorovatel vašich uspěchaných životů. Skoro jako Bůh (i když je nevhodné se k němu přirovnávat). Protože ho nepovažuji za hybatele všeho dění. I kdybych pro tu domněnku neměla žádné jiné důvody, tak aspoň ten praktický - na to, aby řídil kroky nás všech, na to už má těch figurek na hrací ploše prostě trochu moc. Bůh stejně jako já sedí někde v kavárně a usmívá se nad problémy které řešíme každý den.
Je pro mě snadné zabývat se vašimi hypotetickými i skutečnými potížemi. Zato je neuvěřitelně obtížné obrátit pozornost na mé vlastní. Oproti těm vašim jsou tak nicotné, tak bezvýznamné... Žiju si někdy až příliš snadný život. A moje problémy přicházejí většinou zevnitř. A ty ostatní jsou přímou příčinou toho, co se mi děje v hlavě. Ano, za všechny komplikace v mém životě si můžu sama. A to není nadsázka, nepřeceňuji se, to je prostě fakt. Kdyby s mým životem nezamíchala ta má hlava, šlo by všechno jak na drátkách.
Ale když procházíte kolem kavárny, ve které sedím, nebo jen kolem mého okna, na ten kratičký moment, než mi zmizíte z dohledu, v tu chvíli, je to váš život, který žiji. Vám to totiž neublíží. Vlastně ani nevíte, že tam sedím. Ale mně se uleví.

Kdo je čtenář a kdo jen figurkou?

23. listopadu 2011 v 13:00 | Alpa
Zase se po nějaké době ve výběru tématu týdne trefili na mou strunu. Těch několik z vás, co sem občas zabrousí, si jistě všimlo několika věcí. Za prvé, jsem fanda do knih. A jsem ochotná se za ně rvát. A za druhé, ráda filozofuju. Málo co uzavírám a ve finále si položím víc otázek než podám odpovědí. A tahle epizoda bude tak trochu o obojím.
Kdysi mě hrozně nadchla jedna knížka. Sofiin svět. A pořád mě baví. Otevírám jí kdykoliv se mi chce trošku si osvěžit dějiny té nejstarší a prapůvodní vědy. Ale to není to nejzajímavější. V téhle knize považuji za to zásadní ty dvě dívky. Sofii a Hildu (kdo četl, ví, kdo nečetl, nevadí). Postavy, jejichž životy se dost zvláštním způsobem prolínají. Spousta knih má natolik sympatickou nebo prostě charismatickou hlavní postavu, že se s ní ztotožníte. Prožíváte vše tak jako ona, necháte se jí vést. Ale jen málokterá vás nechá na pochybách, zda vy sami nejste jednou z nich. A Sofiin svět takový je.
Každý z nás je součástí nějakého příběhu, či spíše více příběhů. To zase vystihl Honoré de Balzac, který vymyslel omezený počet postav, které "používal" v každé knize jinak. Jednou byla hlavní, jindy jen osůbkou na pozadí... A tak je to i v životě. Sami představujeme hlavní roli ve svém příběhu a zároveň hrajeme významnější či méně významné role v příbězích lidí kolem nás. A stejně jako ve všech knihách ani my tam nejsme náhodou. Vždycky ten příběh nějak ovlivníme, byť sebeméně. A kdo ví, možná i o nás někdo čte.
Ale popravdě, nemám jednu nejoblíbenější knižní postavu. Ale mám ráda lidi, jako jsme my. Smrtelníky. S jejich chybami. Milují, ubližují si, učí se a umírají. S těmi se ztotožňuje snadno.
A ještě poznámka - víte jakou výhodu mají ti knižní hrdinové? Díky tomu že k vytvoření jejího obrazu využíváte vlastní představivosti, vypadají normálně. Protože nám nezáleží na tom, aby byli hubení a vypadali dobře na kameře (tímto jsem zahrnula do článku i druhý význam slova postava ;)), ale aby nás vtáhli do děje a vyplivli nás z něj až na konci.

Jamie Cullum a Londýnské nebe

16. listopadu 2011 v 16:00 | Alpa |  Hudba
Těch lásek se mi v poslední době vyrojilo hned několik. A jak to bylo s Jamiem?
Totiž, poznali jsme se vlastně někdy před prázdninami. Uznávám, je to docela pozdě, mnoho lidí ho znalo dávno přede mnou. Byla jsem zrovna pomáhat tátovi v práci a pouštěli jsme si tam nějakou muziku jako kulisu. A proto, že jsem měla té práce dost, nějak jsem mu nevěnovala pozornost. Pak jsme se nějakou dobu míjeli. Až někdy před čtrnácti dny... Jsem si stáhla tři alba... Prostě proto, že jsem chtěla něco nového milého k poslechu... A zamilovala jsem se. Má krásnej hlas, krásně hraje, texty jsou taky super.... Dokonce má i pár senzačních coverů... A vůbec, je roztomilej... Nejvíc jsem ale asi nadšená z jeho London Skies...

Vztahová přetahovaná

14. listopadu 2011 v 17:00 | Alpa |  O mně?
Už jsem mluvila o nevěře. Už jsem mluvila vlastně o lecčem. Ale teď vám povím jednu ze života. Znám jednu holku. Nerada říkám o někom, že je děvka, ale... Řekněme, že tahle slečna to moc neřeší. A hlavně je to pěkná potvora. Na jednu stranu jí to trochu závidím, to umění omotat si toho chlapa kolem prstu. Takhle dobře jsem to ještě nezvládla. Tedy ne cíleně. Jde totiž o to. Zamotala hlavu nejdřív jednomu spolužákovi. Ten se z toho patlal dost dlouho. A pak klukovi o ročník níž. Ti se rozešli, když šli každej jinam na vejšku. A zvláštní je, že minulý týden na maturáku jsem ji viděla nejdřív jak se objímá a líbá s tím druhým a pak jak se lísá k tomu prvnímu. A podle všech informací pak skončila s tím druhým. Vím co jsem viděla, respektive jak to vypadalo. O pár dní později nastala situace, kdy jsem se s tím druhým potkala. Chvíli jsme se bavili o tom večeru. On řekl, že udělal hloupost, že neví jak a co teď bude a vůbec. A já na to, že ho chápu. Jen by si měl rozhodnout, jestli má radši sebe nebo jí. Ale že já mám patent na špatný rozhodnutí. A pak jsem ještě mezi řečí zmínila, že vlastně mi přišlo akorát divný, že nejdřív byla s ním a pak se lísala k tomu prvnímu. A to jsem neměla dělat. Protože pochopitelně já jsem z toho nakonec vyšla jako ta špatná. Ten druhý totiž zřejmě udeřil na toho prvního, nebo na tu holku a on/ona to samozřejmě popřel/a. Jenže pak mi ten první psal jestli mi to dělá dobře takhle práskat a ten druhý mě obvinil z toho, že jsem si to vymyslela. Prvnímu jsem neodepsala vůbec, protože je mi ukradenej a je mi nějak jedno co si o mě myslí. A toho druhého jsem poslala do háje, ať si věří čemu chce. Že vím, co jsem viděla, ale jestli víc věří tomu druhému, aťsi, je to jeho boj. A já kolem něj budu chodit po špičkách, jako všichni ostatní.
Víte, vždycky mi to přišlo pitomý. Já osobně bych to vědět chtěla. Prostě proto, že kamarádi na prvním místě. Pokud kamaráda znám, důvěřuju mu. Pokud znám svou drahou polovičku, důvěřuju ale prověřuju. V tomhle případě jsem ale skončila jako rozvraceč cizích vztahů, takže už na to seru. Poučení pro příště tedy zní: Nikdy se nesnažit nikomu pomoct, kor co se vztahů týče. On sám ví zřejmě nejlíp, co se kolem něj děje.

Tříměsíční lhůta

11. listopadu 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Vztahy jsou komplikovaný. Hlavvně ty dlouhodobý. Chci říct, dostat chlapa do postele je snadný, ale ten zbytek...
Ve svých dvaceti za sebou nemám jediný vážný vztah. Respektive ani jeden z nich tak nehodnotím. A to z jednoho prostého důvodu - žádný z nich nebyl delší než tři měsíce. Abych to uvedla na pravou míru. Byla jsem asi ve dvou delších vztazích, jeden trval asi půl roku, ten druhý asi pět měsíců... Ale oba jsem měla ukončit po těch třech měsících... Proč? No, v tom prvním případě se nejednalo úplně o vztah v pravém slova smyslu, ale... no, řekla jsem že s ním chci být, a on na to, že mě má rád a baví ho to se mnou ale nechce nic vážnýho. No a já místo abych ho nechala plavat, jsem se oklepala a "byla s ním" ještě další tři měsíce, než mi došlo, že to nikdy nebude jinak. A ten druhý případ? Po třech měsících se ukázalo, že má dítě. Měla jsem tušit nějakou špínu, ale já počkala ještě další dva měsíce, než vyšlo najevo, že nemá dítě s bývalou přítelkyní, ale že je to stále jeho současná, která o mě nemá ani tušení. Ty ostatní skončily tak jak měly z různých důvodů. Přestal mě bavit, přestala jsem ho bavit, lezli jsme si na nervy...
Jsem náladová. A náročná, zejména na to, aby měl ten dotyčný všeobecný přehled. Bývám protivná a lhářka. A umím dost dobře zneužívat situací. A jsem trochu hysterka. (Ty jo, bejt tohle inzerát, každej by mě chtěl). Ale zase jsem tolerantní. Až příliš, možná.
Občas mě to docela mrzí. Připadám si divná. Ale zato mám díky tomu dobrý měřítko. Pokud nějakej můj budoucí vztah přežije tři měsíce bez nějakýho zásadního kiksu, tak má ten dotyčný dost slušnou šanci na titul "Vážná známost". Tak.

Od otrokyní po modelky

8. listopadu 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Nepovažuji se za feministku. Jak už jsem jednou psala, myslím že díky emancipaci ženy dosáhly všeho, co bylo podstatné. Můžeme studovat, pracovat, volit, být zvoleny... Mám problém jen s jednou věcí. A to s tím, v čem vyrůstáme.
Jsme obklopeny občas velmi nerealistickými modely krásy. Už odmalička. Pamatujete si ty původní barbíny? Co měly proporce asi jako Pamela Anderson? Tak pokud vím, tak kolem toho padaly nějaké stížnosti, že je naprosto nerealistická. Že kdyby se ten poměr převedl na skutečné míry, vycházelo to na 99-45-84. A víte co s tím udělali? Zmenšili jim prsa! A k tomu polovině z nich zvětšili hlavy! Takže je ta panenka hned o moc skutečnější.
A pak jsou tu ty chodící barbie. Holky na molech s BMI pod 18, které ovšem vypadají moc hezky v každém oblečení. Hele, ráda se podívám na hezkou holku. Vážně. Dokonce se za nimi otáčím na ulici. Ale co je moc... A víte co, já tenhle vzor snáším docela slušně. Protože z mých vlastních zkušeností, chlapi chtěj většinou takovou, co má prsa a zadek... Takže proč bych měla chtít vypadat jako ramínko na šaty? Hůř snáším jakoukoli svou nevědomost.
Horší je to s jinými. Chápu, proč je pořád tolik žen, co se snaží bojovat proti "utlačování mužů", jak tomu říkají. Protože pro některé z nás je těžké žít s tímhle před očima, nevypadat tak a přitom si zachovat zdraví a zdravé sebevědomí...

Těžký život mrchožrouta

6. listopadu 2011 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Víte, novinařina může být náročná. Zejména v místních plátcích. Sama jsem se o tom zvládla několikrát přesvědčit. Pracujete dlouho, okres je dost malé území na to, abyste měli dost témat na výběr, taže musíte psát všechno možné, fotit všude možně... Ale ze všeho nejhorší jsou tragédie.
Noviny a vůbec veškerá média nejlépe prodává sex, děti, násilí a emoce. Proto je největší haló kolem případů znásilněných děvčátek a jejich trpících rodičů. Ale v rámci lokálních událostí postačí i "pouhá" autonehoda se smrťákem. No a valná většina novinářů jsou prostě jen profíci, co dělají svou práci, protože musí. Věřte mi, jim se nechce jet k té nehodě, fotit ji, vyptávat se hasičů a policistů a saniťáků, kteří zástupce novin odbývají často velmi nepříjemnými slovy. Takový novinář/novinářka by radši jel domů. Ale právě díky té prodejnosti se o tom pochopitelně musí napsat. U jedné takové nehody jsem byla. Jako fotograf. Po několika snímcích se mi udělalo zle. Ani ne tak z pohledu na roztříštěné sklo, dvě auta která do sebe zapadala jako skládanka,... Když jsme tam přijeli, všichni pasažéři obou vozů, zranění i ti ostatní už nebyli na místě. A většina krve už byla díky dešti také pryč. Ne, žaludek se mi zvedl z toho co bylo kolem. Spousta lidí. S deštníky postávali co nejblíže to šlo, aby nepopudili policisty usměrňující provoz. Div že si tam nepřinesli popcorn. Ale novinářům pak říkají supi...
Jde mi o to, že to není moc fér. Oni se v tom nevyžívají. Není jim to vyptávání o nic více příjemné, než těm dotazovaným. Jsou to jen lidi. A dělají to co se jim řekne. "Nadřízený řekne jeď tam a nafoť to", tak se žurnalista sebere a jede. Proto že musí, ne proto, že chce.
Tak na to myslete, až se zase budete nad článkem z černé kroniky vztekat, jak si někdo mohl dovolit ptát se něčích pozůstalých. Je totiž dost pravděpodobné, že to nedělal dobrovolně.

Půlnoc v Paříži

4. listopadu 2011 v 16:00 | Alpa |  Filmy, Seriály
Láska na první pohled neexistuje. Aspoň to jsem si do nedávna myslela. Ale tomuto nejnovějšímu filmu Woodyho Allena se povedlo přesvědčit mě o opaku. Viděla jsem pár jeho snímků, takžemám s čím srovnávat a musím přiznat, že mě tentokrát doopravdy nadchl. Příjjemná je už délka. Popravdě mám problém udržet pozornost, jakmile má film více než dvě hodiny. Tedy pokud to není třeba Pán Prstenů. Krásných 94 minut tedy zaručilo, že jsem film z nudy nevypla před koncem. Ale asi bych to neudělala. Protože... Ta doba, dvacátá léta minulého století mne naprosto uhranula. Všechna ta jména, Fitzgerald, Hemingway, Dalí, Picasso, Buňuel, Gertruda Steinová,... Prostě neuvěřitelně krásné. A jako třešnička na dortu překrásná Marion Cotillard. Půlnoc v Paříži jsem si zamilovala a doporučuji vám se na něj podívat.

Den naruby

1. listopadu 2011 v 16:00 | Alpa |  Výmysly
Dneska je ňákej divnej den. Normálně se ráno vzbudim, dojdu se vychcat, dám si cigáro, obyčejnej den, né. Pak na sebe něco hodim, něco co není eště úplně cejtit a jdu sehnat ňákou škváru aby byla přes den ňáká sranda. Po kvartýru se válí eště spousta lidí, další ztracený existence, co nemaj kam jít, stejně jak já. Ani už nevim, kerýmu z nich to patří, ale to je fuk. Ze zrcadla na mě civí ňáká holka. To tmavý cosi, co má na hlavě už moc nepřipomíná vlasy a ten zbytek taky nestojí za řeč. Zvykla jsem si na ní. Je poblíž vod tý doby, co jsem začala brát. Už mě ani tolik neděsí. Je mi to ukradený. I to že na mě každej tak blbě čumí. Teda, normálně, neska ani ne. Proto je to prostě divný. Některý totiž běhaj po městě jak splašený. Ne tak jako vždycky, za kšeftem, děckama, chlapem, ze něčím, co je podle jejich mínění podstatný. Spíš jako by zdrhali. Vypadaj fakt pitomě. A taky že se bojej, o to mi připadaj pitomější. Zamířim přes město za bráchou, ten u sebe vždycky má ňáký prachy a sestřičce určitě rád přidá další hřebík do rakve. Celá rodina se mě už chce stejně zbavit... Cestou potkávám celou řadu divnejch lidí. Né že by mě to tolik překvapilo. Kolem mě je furt spousta smažek, takže se kolem mě lidi chovaj divně furt. Ale hlavně když sou v rauši. Buď utíkaj před ňákou noční můrou, nebo jen tak sedí, jako by na něco čekali, na konec světa asi. A přesně tak neska vypadaj všichni ostatní. Vážně, támhle je týpek ve smokingu s nějakou babou, sedí prostě jen tak na chodníku, objímaj se a brečej. Nahlas se rozesměju. Ani teď se po mě nikdo neotočí, všichni maj plný ruce práce s nevím čím. Co se to kurva děje? Všechno je to nějak naruby tohlecto. Potřebuju si šlehnout. Dojdu k baráku, kde brácha bydlí. Zvonek asi nikdo neslyší, tak přelezu branku. ještěže ten jejich čokl už zdechl, asi bych se mu moc nelíbila. Dveře sou votevřený, tak du dovnitř. Volám, nikdo se neozve. V obejváku potkám bratra. Vypadá nějakej sešlej, hlavu v dlaních, vůbec neví, že tam sem. Zaklepu mu na rameno, trhne sebou. A pak se stane něco fakt divnýho. Rozbrečí se a obejme mě. Normálně na férovku. Naši mě vydědili, brácha se mnou mluví strašně nerad, protože za nim chodím jen když nemám prachy, takže není divu a najednou tohle? Něco plácá, moc mu nerozumim, chce abych zůstala s nim, až to příde. Že sme jako rodina a ta má bejt v takovejch chvílích spolu. V jakejch chvílích, ptám se. Je asi překvapenej, že nic nevim. Začne drmolit něco o modrý planetě, co narazí do Země a všechny nás zabije. Pokrčím rameny, řeknu že mele kraviny. A jestli nemá prachy. Znova se po mě sápe a žadoní, abych zůstala u něj, příde i máma s tátou. Do prdele, to tak. Sáhne pro peněženku, celou jí vysype, prej ať si vemu všechno, on už to nebude potřebovat. Zaťukám si na čelo, asi z toho všeho zmagořil, vezmu si prachy, zahučím "Dík brácha" a jdu pryč. Nevim, co vám všem je. Volam z budky Pedrovi, naštěstí je aspoň on při smyslech, teda tak, jak může starej feťák bejt. Přídu za nim, uděláme kšeft, já spokojeně odcházim. On za mnou prohodí eště něco v tom smyslu, ať si prej tu poslední jízdu užiju. Chm, poslední. Mam pocit, že všichni ty magoři kolem sou ve stavu, kdy by si taky šlehli, tak du, peří skovaný pod trikem, najdu si ňáký klidný místo. Všude sou mraky lidí, ani ne tak v ulicích jako v parcích, ve všech těch zákoutích. Lidi seděj na trávě a jakoby meditovali. Blázni! To už sem teda vopravdu nasraná. Dojdu k Tescu. Když sme byli s bráchou mladší, lezli sme potají na střechu. Kupodivu tady je prázdno. Vylezu po žebříku nahoru. Snad mě nevyhmátnou. Připravim si nádobíčko. Pak začnu mít takovej divnej pocit. Ne, lidi tam žádný nejsou. Spíš jakoby slunce změnilo barvu, tyjo. Kouknu na oblohu. Kurva, to je zatraceně velký modrý slunce! Brácha, ty hajzle, tys nekecal... Myslim, že sem v jednom rauši už něco podobnýho viděla. Vlastně je to celkem hezký. Ale víte co, jestli máme takhle šichni umřít, tak to vypadá fakt stylově. Já si tomu ještě dodám grády. Všechno si pěkně připravím, rozehřeju. Chvíli zkoumám jehlu, jestlipak je čistá? Pak se sama sobě tlemim, dyť je to už jedno. Napíchnu si pěkně žílu, už mam ty ruce pěkně ošklivý, ale to je tak nepodstatný.Hned se mi uleví... Lehnu si na střechu, zapálim si žváro. A civím, jak se modrá koule mění ve zlatou. Vlastně to moh bejt fajn den...

Kdo to nepoznal, tak tohle je povídka na motivy příběhu z von Trierovy Melancholie.