Prosinec 2011

Harfa ve sněhu aneb...

29. prosince 2011 v 19:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Okolo Vánoc jsem toho stihla dost. Napéct sedm druhů cukroví, pohádat se doma, nakoupit vánoční dárky, ozdobit stromeček, zabalit vánoční dárky, uklidit, znovu udělat nepořádek, podruhé uklidit... A taky shlédnout představení místního ochotnického spolku, Dobytí severního pólu od Járy Cimrmana. Kluci mi dali hezký předvánoční dárek, sehráli to senzačně. Eee... copak senzačně, ale jmelí...! Popravdě řečeno, volně vložený list s názvem "Jmelí", který lze použít v kterémkoli místě kterékoli hry umím nazpaměť. Ale v souvislosti s Vánoci si vzpomenu na jiný literární útvar, než na hru. Jde o povídku od Jana Skácela. Jmenuje se Harfa ve sněhu. Kdo zná zná, kdo nezná, nechť si přečte. Pointa je v tom, že každý z nás si občas přejeme něco nesplnitelného, v tomto případě spící harfu. Sice si nepamatuji, jaká přání jsem měla jako malá či ještě menší, zato si pamatuji jaké přání mi nebyl schopen nikdo splnit po posledních asi šest let. Viděla jsem totiž komedii se Sandrou Bullock, Slečna drsňák. Příběh banální, provedení z dnešního pohledu hloupoučké, ale o co mi jde. Ve chvíli kdy je spolu s ostatními finalistkami miss USA dotazovány, co by si nejvíce přála, odpoví... Já ani nevím co, všichni se na ní udiveně podívají, tak ona pro jistotu dodá "...A samozřejmě světový mír." Což je odpověď, kterou na tuto otázku podaly všechny ostatní dívky.
Proto pokaždé, když se mě někdo ptá, co chci k Vánocům, říkám totéž. Přeji si světový mír. A pořád nic. Letos jsem ho dostala. Od kamarádky. Čtvrtku s holubičkou, hipísáckým znakem a úryvkem textu z Imagine. Možná neuměle nakreslené, ale krásné gesto. Takže vzkazuji panu Skácelovi, žejá svou harfu už mám. A vám všem, kterým ještě zbývá nějaký ten nesplněný sen z dětství, nějaká ta křivda v podobě nikdy neobdržené terénní čtyřkolky, přeju, abyste našli způsob, jak se jí zbavit. Tak třeba příští rok...

Gotika?

28. prosince 2011 v 20:31 | Alpa |  Hudba
Když mi bylo takových třináct čtrnáct, objevila jsem Nightwish. Vzápětí se rozjel velký boom podobných kapel. Within Temptation, Evanescence a další, souhrným žánrem byl gothic metal. Tehdy to bylo in. Asi tak jako je dneska in ... já vlastně nevím... Katy Perry, Charlie Straight? Poraďte, nějak se neorientuji v tom, co bych měla dnes poslouchat. Moje nadšení pro Nightwish přetrvalo, později jsem si objevila ještě Epicu. A až do...no asi do předvčerejška jsem žila v domění, že tehdy na začátku puberty to bylo mé první setkání s tímto žánrem. Opak je pravdou... Totiž, po Vánocích jsem hledala jednu desku, kterou jsme měli doma už léta. Nemohla jsem ji najít,tak jsem to zkoušela na webu. A mezi všemi těmi nabídkami jsem narazila i na jeden blog a v něm na recenzi oné desky. A dočetla jsem se, že jsem první gothic hudbu slyšela zhruba v pěti letech. Tehdy, když mě naši nechali, abych si pouštěla desky v gramofonu sama. A o koho se tedy jedná?
Říká vám něco Zoo? Nejspíš ne. A co třeba Kalousek? Né nemyslím tohohle.
Tenhle pán by vám ale taky mohl být povědomý. Ačkoliv tehdy měl dlouhý vlasy a koženej kabát.
Ale k věci. Čas sluhů od Zoo byla moje nejvíc nejoblíbenější písnička už tehdy. Ano, v pěti letech jsem se zřejmě rozhodla, že budu gotička. A pozor, zůstali mi dodnes. A to i přesto, že jsem postupně zanevřela na většinu česky zpívané muziky. Texty jsou vtipný a Čas sluhů, je prostě fenomenální skladba, ze který mi běhá mráz po zádech... No, posuďte sami...
Ale po pravdě, poslouchat to na tý desce má větší šmrnc...

Requiem

26. prosince 2011 v 10:33 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Procházím se po městě, všude svítí svíčky. Zapnu televizi, všude svítí svíčky. U státní vlajky a fotky jednoho muže. Muže, který pro naši zemi znamenal mnohé, jak po stránce politické, tak po literární. Jeho význam se dá přirovnat snad jen ke dvěma dalším českým postavám. Karlu IV. a Tomáši G. Masarykovi.
Z následků této smutné události se dalo vyvodit několik poznatků. Za prvé, stálo za ním velké množství lidí. Za druhé, ten člověk nám bude zatraceně chybět jako symbol demokracie (stejně jako tatíček Masaryk). Za třetí, na facebooku mu kondoloval zhruba stejný počet lidí, jako mrtvým hokejistům. Což je tak trochu smutné. Bude to možná trochu necitelné, když vyslovím něco takového, ale dobrých hokejistů, těch se rodí spousta. Však oni si najdou náhradu. Ale lidí, jako byl Václav Havel, těch je pouhá hrstka. Je dobře že se mu dostalo tří dnů státního smutku, je dobře že ho na onen svět doprovodilo tolik světel. Je špatně, že si spousta lidí neuvědomila, kdo zemřel, bojkotuje minuty ticha, píše na diskuzní fóra, ať zhyne v pekle a jediné, co je na celé této události trápí je to, že zrušili Všechnopárty. No pardón...
Já říkám, pane Havel, ať jste kde jste, doufám že se tam jednou potkáme. S vámi a Ladislavem Smoljakem.

Apropos, přečtěte si úvodník Reflexu věnovaného Havlovi od Umberta Eca.
"...V těch blažených dnech jsem ho provázel na vycházkách v pražských ulicích jakožto běžného občana, skoro jako by stále byl nepříliš známým spisovatelem - jenže teď kynul a mával kolemjdoucím, kteří ho přátelsky zdravili a usmívali se na něj. Do té doby jsem potkával a poznával zcela jiný druh politiků. Havel byl především lidskou bytostí, až v druhé řadě státníkem. (...)
Jenže jsem ho potkal jen třikrát ... A přesto se teď cítím zvláštně opuštěný. Jako kdybych ztratil jednoho z nejbližších přátel."

Co nám neřekli

17. prosince 2011 v 16:00 | Alpa
Víte, když jsme byli malí, děla se nám různá bezpráví. Mám na mysli například to, že jsme byli velmi brzy dost velcí na to, abychom utírali nádobí, myli nádobí a podobně, ale zároveň jsme ještě moc malí na to, abychom mohli jít pozdě spát. Ale nejhorší ze všeho byly ty věci, co nám tvrdili.
Pochopitelně tou největší rodičovskou lží je Ježíšek. Podle mě vaše dětství nekončí ve chvíli, kdy si uvědomíte, že všechno živé včetně vás musí zemřít. Ale tehdy, kdy vám přiznají, že Ježíšek neexistuje a v Mikulášském převleku se schovával táta/ děda/ strýček. To úplně podkope základy světa, který jste si jako dítě vybudovali. A nejen že jste tedy seznámeni s touto nepříjemnou pravdou, ale dochází k další hrozné věci - ve chvíli, kdy víte tohle, jste v podstatě povinni zapojit se do toho kolotoče kolem Vánoc, do toho vymýšlení dárků pro všechny blízké. A čím dřív vám seberou Ježíška, tím dřív začnete trpět předvánočními depresemi, bomba.
Další vynikající lži jsou ty o domácích mazlíčcích. To mí rodiče naštěstí nedělali. Prostě bylo pejskovi moc a moc špatně, tak se mu dala injekce a on usnul a je mu teď úplně dobře. Netřeba zmiňovat, že se miláček už nikdy neprobudí. Ale proboha co to je, že dětem řeknete, že jste pejska nebo kočičku odvezli na farmu, kde se bude mít krásně? Vždyť u vás doma se měl báječně a měli jste ho rádi, tak proč na farmu, není to nesmysl?
No a když pominu rodiče, byla tu ještě spousta dalších podvodů. Třeba ty srandičky s ovocem a zeleninou. To není tak docela vina rodičů ale i obchodních domů. Protože třeba takové rajče je přeci ovoce. Meloun je zelenina. A když vás o tomhle informují při hodinách biologie na gymnáziu, nestačíte se divit. Tak čemu mám věřit? Co je vůbec skutečné, když rajče není to, za co ho všichni pokládali?
A když už jsme u té školy, pamatujete si, jak vám na základce všichni vtloukli do hlavy, že kupříkladu pět nelze dělit osmi? Tak proč nás gympl zase přesvědčil o tom, že to jde?
A víte co je na tom nejhorší? Až já jednou budu velká a budu mít rodinu, budu svým dětem dělat totéž (tedy až na to odvážení mazlíčků na farmu). Dokud to půjde, budou věřit na Ježíška, Mikuláše a pro mě za mě i velikonočního králíčka. Protože to bylo hrozně hezké, psát před Vánoci dopis, který se pak dal za okno. A stálo to i za to rozčarování, když pak člověk zjistil, že to byla lež.

Mám tak dlouhý ruce, že je vecpu do každý fotky - aneb to nemáte komu říct?

12. prosince 2011 v 15:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Internet a zejména pak facebook tím přetéká. Dost lidem to leze na nervy a přesto téměř každý alespoň jednu takovou má. Ano, mluvím o těch fotkách typu "vyfoť se sám, ideálně i s rukou".
Jakožto fotograf amatér jsem tak trochu trpěla jednou věcí. Mám za ta léta milion fotek a téměř žádné nejsou se mnou. Možná to bude mít i něco společného s tím, že se nerada nějak tvářím, jsem nefotogenická a vůbec, raději stojím za objektivem než před ním, ale co. Občas to zamrzí, pravda, ale stále nejsem natolik zoufalá, abych se vyfotila v zrcadle, nebo obrátila ten objektiv přímo na sebe, zabrala se z podhledu (abych měla větší prsa) nebo z nadhledu (kvůli...já nevím, "roztomilejšímu" kukuči?) a vyfotila si tam i svou úžasnou paži. Ale ve svých přátelích mám takových dost. A kupodivu se to dneska už netýká jen těch patnáctek. Znám i skorotřicítky, co to dělají. Vskutku odporné.
Vždycky, když na takovou fotku (ať už někoho známého či neznámého) narazím, napadá mě, to kolem vás není nikdo, kdo by vás vyfotil? A vážně potřebujete mít složku na facebooku plnou stejných fotek jen trochu jinak pitomých? Uznávám, když mi to tak vadí, nemám se tam koukat, ale... Prostě mě fascinuje, že to dělají i ti, které považuji za docela inteligentní. A i přesto tito ještě nepřišli na to, kde je na jejich foťáku samospoušť.
Ano, to mi nevadí. Protože tam to aspoň není tolik poznat. A výmluvy typu, že se fotíte na mobil a ten samospoušť nemá, neberu. Jakmile váš telefon umí fotit, má i samospoušť, tak se jí sakra naučte používat.
Popřemýšlejte nad tím, jestli tohle vůbec potřebujete. Radši se vyfoťte webkamerou. I to vypadá líp. A pokud se doopravdy musíte fotit s rukou, někdo dokonce s oběma, tak je tam označte, ať jim to není líto.

Nesmíš!

10. prosince 2011 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Ne, nechci psát o psech. Psi jsou jednoduchá stvoření, kterým párkrát řeknete, párkrát dostanou po čumáku a poslechnou. A není to ani o poslušnosti. Ale o žárlení.
Myslím si, že tuhle vlastnost máme od přírody všichni, jen každý jinak. Ráda bych prohlásila, že nežárlím, ale není to tak úplně pravda, jen to nedávám moc najevo. Ve většině případů se ozve ta racionální stránka. Hezky si postupně vysvětlím celou situaci a ve finále dojdu k závěru že nemám žádný důvod. Čas od času ale nejsem tak rozumná. Přesto jsem zticha. Uvědomuji si totiž, že do většiny věcí vážně nemám co kecat. Nemám právo někomu přikazovat, co má dělat (to tak maximálně jednou svým dětem), nemám právo se KOMUKOLIV hrabat ve věcech. Místo toho se všechno tohle odehrává v mojí hlavě. Má mysl spřádá teorie o tom, co všechno se může stát a jestli bych neměla zakročit. Faktem ale je, že nemůžu. A stejně tak nesnáším, když se snaží něco někdo diktovat mně. A je jedno, jak dobře to se mnou někdo myslí nebo jakou o mně má starost. Za zákazy ze strany protějšku se ta mrška totiž skoro vždycky schovává. Ale pokud je mi známo, není to projev nedůvěry ale spíš nejistoty. A většinou je to právě ta nejistota, co drží vztahy pohromadě, protože jakmile má partner toho druhého jistého, přichází stereotyp. A ten si nemůžeme dovolit, ne dokud jsme mladí.
Co se mne týče, spíše bych se označila jako opatrnou. Důvěřuji. Ale poznám když tu něco smrdí. A myslím, že kdyby na to přišlo, a měla jsem opravdu důvod, tak žárlivou scénu bych uměla ztropit. Na druhou stranu, chlap si může jen jednou zkusit mi někdy zakázat tah s kamarádkami nebo mi zabránit v tom abych se sešla s některým s kamarádů. Stejně to udělám, za jeho zády a jen proto, aby si uvědomil, že mi nikdo nebude přikazovat. Nepodvádím. Ale nenechám si kecat do života, děkuji za pochopení.

Stavební kameny

2. prosince 2011 v 17:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Stavitelé, stavaři, architekti a vůbec všichni co se tak nějak točí kolem stavění domečků, mi jistě dají za pravdu, když řeknu, že je nejdůležitější postavit správně základy. Musí být ze správného materiálu a správné velikosti, aby pak udržely celý dům. Určitě jste někdy stavěli z kostek. A teď nemyslím z lega, to drží samo o sobě, ať uděláte základy tenké či tlusté. Klasických dřevěných kostek. A jakou to dalo práci, abyste docílili toho, aby vám domeček z nich nespadl!
Ale nejen u staveb jsou základy to hlavní. Vždyť když chcete studovat nějakou vědu, jako první se učíte její základy. Ale popravdě ten úvod směřuji spíše k základům vztahovým.
Mé vztahy, ty opravdové i ty takzvané, byly vystavěny z různých materiálů, různými metodami. A nevydržely. Podívejte, nevěřím tomu, že vás každý zpackaný vztah posílí. Ne z každého si můžete odnést něco dobrého. Naopak, z některých si přinášíme strach, nejistotu, případně i intimní bloky... Ale možná, možná že aspoň nějaká ponaučení si z toho vzít můžeme. Já si jich vzala několik.
Pravidlo č.1 - Na sexu se stavět nedá. - I přesto, že ho považuji za hodně podstatnou část vztahu, nemůže se kolem něj všechno točit. Je to fajn, ale časem to omrzí.
Pravidlo č.2 - Ne pokaždé lze kamarádství předělat na fungující vztah. - Je to jako přestavovat, hmm, chalupu na celoročně obývaný dům. Někdy to stojí více, někdy méně úsilí. V některých případech je výsledek uspokojivý, jindy je to katastrofa. Otázka je, jestli vám ta chalupa nevyhovovala víc.
Pravidlo č.3 - Někdy je chyba v kombinaci materiálu. - Stává se to. I přes dobré základy to může být špatný vztah. Prostě proto, že se k sobě nehodíte.
Pravidlo č.4 - Špatná dokumentace může zazdít celý projekt. - Dost zásadní bod. V překladu to znamená, že pokud ten druhý píše jak prase (kupříkladu kYno nebo líbYt se), tak to moc dlouho nevydržím.

Ty správné domy mají být útulné. Samozřejmě že v nich jsou místa, která chtějí předělat, upravit či zakrýt, ale cítíte se tam dobře. Uvolněně. Doma. A víte, že je to tak správně.
Kdysi jsem četla nebo slyšela citát (už nevím kde a kdy), který tak trochu nešlo vyjádřit stavební metaforou, přesto bych jím ráda celý článek uzavřela. A dovolila jsem si ho trochu poupravit.
Jakkoliv nám zvedá sebevědomí to, že se kolem nás motá muž jak vystřižený z katalogu, stejně nakonec zůstáváme s tím, který nás dokáže rozesmát. A na tom už se stavět dá.