Leden 2012

Člověk a síť

28. ledna 2012 v 22:42 | Alpa |  Výmysly
Jde po břehu moře. Není to ještě muž ale už není ani chlapcem. Je to jen další obyčejný smrtelník, kterému zvědavost nedala a vydal se na cestu. Kam? To ještě neví. Neví ani co tu hledá. Možná místo, kam by patřil. Moře, na které hledí ale plyne až za obzor a jeho břeh také nebere konce. Člověk jde dál. Najednou jakoby slyšel hlasy. Neumí je odlišit, neví co říkají. Neví ani, odkud je slyší, jakoby ho obklopovaly. A člověk jde dál.
Daleko před sebou zahlédne stín. Jak se k němu přibližuje, zjišťuje, že je to také člověk. Dojde až k němu.
Na kameni sedí stařec. Na hlavě slaměný klobouk, ramena sežehnutá od slunce, rozpraskané rty, stejně tak oblečení je vybledlé a opotřebované. Sedí tam a spřádá. Velikánskou síť. Člověk pohlédne za starce a vidí, jak se za ním síť táhne jako had a její konec je v nedohlednu. Rozhlédne se kolem a nevidí žádný materiál, ze kterého by se dala udělat takhle ohromná síť. Ale přesto tam je. A stále se pod rukama starce zvětšuje. Člověk přistoupí až k němu a ptá se: " K čemu tak velká síť pane?" Stařec ani nevzhlédne od práce a odpoví: "Čím větší síť tím větší a tím více ryb do ní chytíš." Hlasy kolem něco švitoří. Člověk trochu pochybuje. Co je to za rybu, na kterou potřebuje nekonečnou síť? A i kdyby existovala, takový starý muž přeci nemůže mít sílu ji vytáhnout. Ale neodporuje. Místo toho položí další otázku: " Dobrá tedy, ale tak velkou síť musíte spřádat už hrozně dlouho..." "To ano. Sedím nad ní celý svůj život. A až do jeho konce budu plést nová a nová oka. Kdybych přestal, ryby by se tam nevešly. A kdybych udělal nějaké oko příliš slabé, utekly by." To už člověka trochu rozzuří. Tedy namítne: "Ale vždyť v té síti nejsou žádné ryby, je prázdná! Není ani ve vodě, táhne se po břehu, úplně zbytečně!" Stařec se na něj na vteřinku podívá a pak se zas očima vrátí k práci. "Že v ní nejsou žádné ryby? Možná. Ale prázdná není. Možná se špatně díváš človíčku. Nebo moc z dálky." A hlasy stále mluví. Člověk tedy přistoupí blíž, síť mu teď leží u nohou. Ale stále nic nevidí. Ohne tedy záda a skloní se tak, že se jí skoro dotýká nosem. A stále nic. Najednou starý muž zprudka mávne rukama, daleko rychleji, než by člověk od starce čekal a než stačí cokoliv udělat, je v síti zamotán. Všechno ostatní bledne. A najednou vidí odkud se vzaly ty hlasy. Nebyl první, kdo sem byl vlákán. A není ani poslední. Protože stařec stále sedí na břehu moře a tká nová a nová oka sítě.

Většinou to je nějaký kamarád, co nás "vláká" do sociální sítě. A my jdeme za ním. Ale je pak těžké se odsud dostat. Je těžké najít nějaké oko, které by bylo dost slabé na to, aby je člověk protrhl. I kdybychom je chtěli hledat.

Mít v ruce moc...

17. ledna 2012 v 16:00 | Alpa |  Výmysly
Muž sedí na koberci, vedle něj sotva dvouletý chlapeček. Jeho syn. Otec si chvíli neví rady. Vypadá, jako by hocha nikdy nehlídal sám. Pak se zvedne a na okamžik zmizí. Když se zase objeví, drží v ruce tři velké, ne moc špičaté pastelky a kus papíru a znovu si sedá na zem. Chlapec na něj fascinovaně zírá. Táta položí všechno na zem. Pak zvedne jednu pastelku a na papír nakreslí čáru. A pak další. Hoch se zasměje. Pak mu tatínek nakreslí sluníčko. A celé ho začmárá. Klouček si vezme jinou pastelku a začne čmárat taky. Chvíli se jejich čáry míjejí na papíře. Pak otec pastelku položí. Spokojeně sleduje synka, jak s nadšením vybarvuje celou čtvrtku. Pak ho pohladí po hlavě a řekne mu: "Tužky a pastelky, to jsou největší zázraky. Dovedeš-li je používat správně, jako bys měl na dlani celý svět. Celý svět může vypadat tak, jak ty budeš chtít. Nebo jej můžeš zachytit tak jak je, dát jeho jiskru svým papírům. Můžeš celý svět rozebrat na nejmenší částečky a složit je jak se ti zlíbí, dát jim nové barvy. Potěšit lidi něčím novým i něčím, co znají. Ani nevíš, jaký poklad držíš v ruce. Když budeš chtít, můžeš všechno." Chlapec krátce pohlédl otci do očí. Pak se zas sklonil a dál čmáral pastelkou po papíře.
Za několik let z chlapce vyrostl Vincent van Gogh. Nedožil se možná mnoha let. Ale jeho dílo přežije nás všechny. A postava otce možná ani nepředstavovala jeho rodinného příslušníka, možná jej prostě jednou navštívil Bůh.

* * * * *

Nepovažuji se za věřící, ne v tom pravém slova smyslu. Ale nedávno mě napadl tenhle kraťoučký příběh a když jsem ho napsala, došlo mi, že by to mohlo být svým způsobem podobenství. Ale neslouží k poučování. Spíš k zamyšlení. Co všechno může z našich dětí být, když jim ukážeme svět. Ukážeme jim, co můžou, když budou chtít. A pak jim dáme volnou ruku. Svět by měl být hezké, ba zázračné místo k životu. A budeme-li se na něj dívat dětskýma očima, budeme vědět, co jim máme ukázat.

Jak jsem padla na držku, část II.

14. ledna 2012 v 17:00 | Alpa |  O mně?
Sedmnáctému září ještě několik věcí předházelo. Protože potvrzení o studiu mi končilo 31.8., musela jsem se samozřejmě přihlásit na úřadě práce. Už to samo o sobě je velmi nepříjemná záležitost. Sedíte tam s nejrůznějšími sortami lidí. jsou tam normální dospěláci, kteří evidentně jen přechází mezi pracemi. Pak jsou tam tací, jako jste vy. Sotva odrostlá mláďata, co se buď vykašlala na školu, nebo se na ní vůbec nedostala. A pak jsou tam ti, co tam chodí každý měsíc na povinné schůzky. Už pátý rok. A pak hned pro dávky. A pro dávku. Vím já. Uklidnilo mě jen zjištění, že paní na úřadě už nejsou tak nepříjemné, jako bývávaly. Pak mě čekalo ještě odhlášení sociálních dávek, informování pojišťovny, zařízení několika kopií potvrzení o studiu (jednu na úřad práce, jednu pro pojišťovnu),... Ale neřešila jsem to, věděla jsem, že odsud vypadnu.
A pak se ze dne na den najednou váhy vychýlily. Objevil se další důvod, proč zůstat v Čechách. A byť tu rovnováhu narušil zásadně až později, v tu chvíli stačilo jen cvrnknout do misek a moje přesvědčení bylo v prdeli.
Teda, ještě asi týden, možná deset dní jsem si říkala, že přesto pojedu. Ale byla jsem si čím dál méně jistá. Jsem pořád tady. Ale teprve tehdy to pro mě začalo být opravdu nepříjemný.
Když jsem se rozhodla, že tu zůstanu, bylo tedy nutné, abych si našla práci. Nevím, jestli se tam pro zábavu občas koukáte, ať už přímo na stránky ministerstva nebo na různé stránky s pracovními nabídkami. Ale je to bída. A to doopravdy. Práce je málo a o to méně je jí pro holku s gymplem. Na všechny pozice se vypisují konkurzy. A po každém takovém, kde jsem samozřejmě čelila dámám starším a zkušenějším, jsem si připadala fakticky báječně. Jednu chvíli jsem se na sebe vážně nemohla ani podívat. Navíc se o tom všichni kolem mě chtěli bavit. Ale já ne, nechtěla jsem, aby se mi stále připomínalo to, že jsem k ničemu. Moc jsem nespala. Hodně jsem kouřila. A vůbec, bylo jen málo věcí (a lidí hlavně), co mě drželi nad vodou.
Nakonec práci mám. Úplně náhodou, přes maminku. Dělám za minimální plat. Ale nedělám toho moc, mám dost volného času na přítele i kamarády. Někdy je to otrava, půlku času ale trávím v kině. Kolikrát na filmech, které by mě ani nepadlo shlédnout a nakonec mě příjemně překvapí. A dostávám za to zaplaceno. Spím líp.
Ale ty tři měsíce na pracáku, kdy se tam každý tři týdny musíte ukázat, kdy jste prakticky bez peněz... Ještěže jsem se nakonec nezabejčila a zůstala u rodičů, jinak bych to asi nedala.
Poučení zní: Dřív, než se rozhodnete vysrat na školu, spočítejte si důkladně důsledky. Ačkoliv, mě by to taky nepomohlo. Potřebovala jsem padnout na hubu, abych se taky jednou měla odkud zvedat. A hned vidím věci jinak. Tak.

Zlaté pravidlo

12. ledna 2012 v 20:54 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
... říká "Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim." Zažila jsem za těch dvacet let mnoho, mnoho bezpráví. Od panenek, kterým sestřičky utrhaly hlavy a zničených pohledů, přes šikanu ve škole až po vztahové komplikace. Těch posledních bylo vlastně nejvíc. Skoro vždycky se našla nějaká zhrzená bývalka mého současného, která mi házela klacky pod nohy. Nebo ještě lépe nějaký můj zhrzený bývalý. A tak. Myslím, že jsem měla spoustu důvodů (a dokonce i pár dobrých), abych se mstila. Přesto si troufám říct, že jsem to neudělala. Pokud tedy nepočítáte, že jsem sestru praštila, když se mi pod nohy dokutálela hlavička oblíbený barbíny.
Jsem ženská. A docela normální ženská, což znamená mrcha. Využívám toho, že jsem žena ve svůj prospěch a mám celý arzenál způsobů, metod a triků, jak dostat chlapa tam kam chci. Ale nemstím se. I když... Kolik hodin už jsem strávila tím usilovným plánováním toho všeho, co provedu někomu, kdo mě zradil, nebo mi ublížil, jaké mi to skýtalo potěšení vymýšlet i ty nejdrobnější detaily. Ale nakonec jsem je nikdy nezrealizovala. A to z několika důvodů. Ten první, to je právě to zlaté pravidlo. Nelíbilo se mi být šikanovaná, tak jsem to nedělala ostatním. Nelíbilo se mi, jak mě za zády někdo pomlouvá, tak jsem to nedělala (pokud nepočítáte mou tradiční každotýdenní drbárnu s kamarádkou, ale to už je u žen geneticky dané, jsme obchodnice s informacemi), neshazuju lidi a nemstím se jim. Většinou zvolím jiné metody, méně agresivní. S člověkem, se kterým si kvůli nepříjemným okolnostem nemám co říct, prostě nemluvím. Nemám ho přidaného na Facebooku, vyhýbám se mu. A pokud musí dojít ke konfrontaci, je to rozhovor nucený a nepřirozený.
A ten další důvod je, že jakkoli je to plánování pomsty uvolňující, téměř ihned po tom, co ji provedete se místo očekávané úlevy většinou dostaví docela nepříjemný pocit z toho, co jste provedli. Zejména jednalo-li se o někoho, koho jste milovali a on vám zlomil srdce. V tu chvíli, kdy mu to vrátíte, vám dojde, že nejste o nic lepší, než on. A že jste tím nic nevyřešili, jen jste ublížíli někomu, koho jste měli rádi. A to není fér.
A na závěr si dovolím trochu veseleji - s kulturní vsuvkou. Ne nadarmo se v jednom díle South Parku říká, že všechno, co člověk může vymyslet, už bylo v Simpsonových... Užijte si jejich tři příběhy o pomstě :)

Jak jsem padla na držku, část I.

8. ledna 2012 v 19:49 | Alpa |  O mně?
Je na čase, abych vám zase poodhalila něco o sobě. A zároveň je to první letošní článek.A byla bych ráda, kdyby si to alespoň jeden čtenář vzal k srdci.
Prvního ledna jsem se ohlédla za uplynulým rokem a zkonstatovala jsem, že to byl asi nejvíc nabitý rok ze všech. Dalo by se říct, že jsem i trochu dospěla.
Totiž, jak to všechno začalo. První ročník na vysoké nebyl takový, jak jsem si ho malovala. Tedy, ze začátku byl, ale pak, když se rozhrnula celá opona... Ukázalo se, že profesoři tápou v tom, co mají učit, půlka mých spolužáků byli pitomci, co se jinam nedostali, ta druhá byli prostě fakt divný lidi, velká část z nich si myslela, že až tu školu vyjdou, budou z nich ze všech překladatelé a snad krom dvou lidí (z nichž jeden odešel snad po měsíci) byli všichni v angličtině podstatně horší než já. To prostředí nejen, že pro mě nebyla výzva, ale ani jsem neměla pocit, že se chci s někým z nich kamarádit. Většinu času jsem trávila sama. Moc jsem do tý školy ani nechodila.
Pak se přidaly problémy vztahové. A to takového rázu, že jsem skončila u psychiatra. Jó, možná jsem trochu přecitlivělá, asi tak jako každá holka v tomhle věku. Ale prostě jsem chodila z jednoho mizernýho vztahu do druhýho a ten poslední byl hodně zlej. A v ten moment, kdy jsem zobala antidepresiva a prášky na spaní, přišel zkrat. Prostě jsem se rozhodla, že na tý škole nebudu. Že si půjdu vydělávat. A když se pak rozhodnu se vrátit, budu si jí platit sama. Tak. Na prázdniny jsem měla domluvenou brigádu. Za ty dva měsíce si člověk leccos srovnal v hlavě. Především hodnoty. Počítala jsem s tím, že odjedu. Pryč. Nejlépe do Anglie. Pracovat. Na rok, na dva, nebo třeba napořád. Odjedu a spálím mosty. Hezky jsem si to malovala. Když přišlo září, miska vah, kde na jedné straně bylo "zůstat doma" a na straně druhé "odjet pryč", byla nejvyrovnanější za celý můj život. Odjakživa se to ve mě pralo, ta touha odjet, to volání dálek s tím, že se mi tu líbí, mám tu své blízké a nemůžu to udělat svojí rodině. Ale v tu chvíli tu nebyla žádná škola, žádná práce, žádnej chlap, kterej by ty misky vah zvrátil ve prospěch domoviny. Sedmnáctého září jsem měla rozjednanou Anglii a přesvědčení, že odjedu, bylo definitivní.