Únor 2012

Můj dům, můj hrad

28. února 2012 v 22:45 | Alpa |  O mně?
Nejsem tak docela samotář, naopak. Mám lidi ráda. Ale mám ráda i svůj klid. A proto mě hrozně vytáčí všichni ti hosti...
Totiž, moje sestry patří k místní elitě (respektive se do ní úspěšně dostávají). Což znamená, že u nás se pořádají holčičí mejdla, šestkrát do týdne u nás někdo spí a podobně. Tím pádem se já nemůžu chovat jako doma tam, kde doma ještě stále jsem. Mám pár takových zvyků, nkteré jsou jen bizardní, jiné...podle slov mých sester prostě odporné.
Kupříkladu mluvím sama pro sebe. Jsem doma, můžu si povídat s kým chci. Včetně sebe. Ale prý vypadám jako cvok. Jasně, taky proto si to šetřím na doma!
Taky si zpívám. No dobře, to u mně není zas až tak divný, protože to přece dělám pořád. Ale zase, vypadám trhle. Jsem trhlá, přiznávám se, ale nechte mě žít!
A nejhorší podle všeho je můj naprosto nechutný zlozvyk chodit doma málo oblečená. Pochopte, všechno to oblečení, džíny, pásky, podprsenky, to všechno není nic příjemnýho. Tak to pochopitelně chci v klidu svého domova sundat. Dobrá, kor když je léto, chodím po domě kolikrát jen ve spodním prádle. Ale mě to netrápí. Mé sestry ano. A jejich kamarádkám to přijde zábavné a ony se za mě stydí. A vynadají mi. Vem si něco na sebe. Fajn, vezmu si šaty. Ale pod ty zase nemusím mít kalhotky. A zase je oheň na střeše. Člověk se jim prostě nezavděčí. Takže ve třiceti stupních, vedro jak prase a já musím mít kalhoty a triko přinejmenším.
A co teď nejvíc ze všeho točí mě? Znovu se navracivší móda videochatů. Což znamená, že o "návštěvě" ani nevíte. Jako, chodím doma spoře oblečená, ale přítel mojí sestry mě nahou přes webkameru fakt vidět nemusí.

Mimochodem, když rodina odjela na dovolenou a já byla poprvé za tehdy devatenáct let svého života čtrnáct dní úplně sama doma, víte co jsem udělala? Otevřela jsem si pivo, pustila metal (který u nás nikdy nehrál, protože ta muzika se teď nenosí) a svlékla se jen do spodního prádla. Tak. a máte to.

Co nás nic nestojí

28. února 2012 v 17:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Vím, že vás to nemusí zajímat. Vím že máte svých starostí dost, tak proč byste měli myslet na takové maličkosti. Ale zamyslete se nad tím, jak vás někdy, když máte zrovna mizernou náladu dovedou rozhodi a zároveň potěšit právě tyto drobnosti. Tak to zkuste dočíst.

1) Síla úsměvu. Už jsem se o tom zmiňovala v rámci své nejnovější rubriky. Že se usmívám na lidi, dokud to jen jde. Tenhle první bod je vlastně ze všech nejdůležitější a když doplňuje všechny ty ostatní, dodává jim tím na síle. Usmějte se, když vám někdo zastaví na přechodu pro chodce. Většina z nás už to bere jako samozřejmost, máme přeci absolutní přednost, no ne? Já ale vždycky říkám, přednost nepřednost, auto je silnější, a když se rozhodne že pojede, nemůžu vyhrát. Takže když vám někdo zastaví, otočte se a pohleďte řidiči na vteřinku do očí (nebo tam, kde je tušíte) a usmějte se. A třeba vám ho vrátí. A nejde jen o to, že úsměv od někoho neznáméno nás tak příjemně rozhodí a zahřeje, ale pocit štěstí je možné si vsugerovat. Prostě se budete usmívat tak dlouho, dokud se opravdu nezačnete cítit líp (trochu tomu přispějí i ty opětované úsměvy). Prostě byste se na sebe měli víc smát.
2) Zpívejte a pískejte si. Nahlas, potichu, třeba falešně (i když, toho třetího jen s mírou a přede mnou to nepřehánějte, díky). Tuhle jsem bla v práci, sluchátka na uších a hrozně jsem se zabrala do Franka Sinatry a z broukání se stal regulérní zpěv. Ale nedošlo mi, že tam to odpoledne někdo bude, takže se najednou otočím a nějaká paní - zákaznice si mě zvědavě prohlíží. Sundám sluchátka a vytrousím ze sebe omluvu, ona se usměje, prohlásí že si myslela, že hrálo rádio. A že je hezké, že si při práci zpívám. Vlastně už to dneska opravdu moc lidí nedělá. Ačkoliv moje máma si při práci zpívá taky. A táta zas píská. Kdy se to vlastně stalo nežádoucím, abychom si zpívali při práci? Nejen že to udělá radost vám ale i to zahřeje ostatní. V případě, že moc zpívat neumíte je to aspoň pobaví.
3) Zkuste nezapomenout, co jste se učili v tanečních. Ze dveří se první vychází. Dámy mají přednost. Starší mají přednost. A teď nejde o pouštění v autobuse. Ale je hezké když vás někdo pustí do dveří nebo vám podrží výtah nebo tak.
4) Ostatní gesta. Uvedu dva příklady, abyste si mohli udělat obrázek. Sedíte v autobuse, přímo před strojkem na označování lístků. Nastoupí paní, posadí dcerku na sedadlo a chce si označit jízdenku, dcera se na sedadle povážlivě kymácí, do toho paní drží tašky s nákupem, snaží se udržet dítě v klidu a natahuje se po strojku, autobus se rozjíždí... Vám to nic neudělá, když jí nabídnete, že jí jízdenku označíte. a jí to zachrání od pádu. Možná.
Čekárna u doktora. Jste tam už patnáct minut, člověk co sedí vedle, přišel krátce po vás. Vy máte knížku a víte, že nikam nechvátáte, zatímco on nervózně poposedává a neustále kouká na hodinky. Víte že vás už dalších patnáct minut nevytrhne, zatímco jemu by mohly pomoci. Pusťte ho před sebe. Na ordinaci je sice většinou napsáno, že lékař určuje pořadí pacientů ale on na něm trvat nebude. Navíc, bůhví kdy to budete potřebovat vy, aby vám někdo ušetřil tu čtvrthodinku. A jak byste byli rádi, aby tam seděl takový "dobrodinec".
Myslete na to.

19. - 26.2.2012

26. února 2012 v 18:00 | Alpa |  Pět plus jedna
1) Cesta z Prahy domů. Dvě lehce lambruscem naladěné sboristky. Věkový rozdíl sic patnáct let, ale obě na plné koule zpívaly něco o tom, že "Sex je náš, dělá dobře mě i tobě,...". A náramně nás to bavilo! A řidiče ostatně taky.

2) Děti mě baví. zvlášť ty malý, někde mezi tou fází, kdy se budí šestkrát do noci a furt jen brečí a válí se a tou, kdy už mluví a tím pádem i odmlouvají. Prostě chodit to umí, směje se to a pobrukuje. A bylo to prostě dokonalé, když jsme jednomu takovému klučíkovi předváděly s jeho maminkou maňáskové divadlo a pak když jsem zapískala, tak mi mrňousek strčil prstík do pusy a hrozně ho pobavilo, že s prstem v puse pískat nelze.

3) Citronová zmrzlina. Letos první zmrzlina, kopečková (tu už jsem neměla ani nepamatuju, po tom, co se všude přešlo na točenou). Stála sice třináct korun (!), ale byla luxusní. A vůbec jsem se po ní netvářila kysele.

4) Byl první jarní den (ano, na konci února) a my šly s kamarádkou na procházku. Udělaly pár fotek, padla spousta slov... A člověk úplně cítil slunce v duši a jaro ve vzduchu. A i když tohle byla zřejmě jen jeho krátká návštěva, potřebovaly jsme ji. Ale ten nejzvláštnější pocit a to pocit takové nostalgie, jakou jsme nezažily dlouho, v nás vyvolal strakapoud. Neviděný, byť slyšet jej bylo. A my se zastavily a koukaly do korun stromů, hledaly drobného ptáčka a mě napadlo, že tohle mi jako dítěti stačilo ke štěstí.

5) Uvědomění si sama sebe. Prost mi najednou došlo, že moje sestry, které mám pořád za malé děti jsou už skoro dospělé a mně bude jedenadvacet. A v zápětí mě maličko zahřálo u srdce, že na svá léta mám něco zkušeností a mám už leccos srovnaný. Na rozdíl od mnohých mých vrstevníků, ba i starších.

+ 1) Proč blízkost smrti vlévá člověku do žil chuť do života?

Pity the dead - litovat mrtvé

25. února 2012 v 10:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Včerejší večer jsem strávila na hřbitově. Stojí nad naším něstem na kopci, kousek stranou a za ním už jsou jen pole a lesy, nikde poblíž žádné pouliční světlo, jen to měsíční, trochu strašidelné. A vlastně to byl můj nápad se tam vydat. Totiž, vždycky jsem chtěla jít v noci na hřbitov. Ale nejsem zas takový hrdina, abych tam šla sama (to dneska nejdu v noci pomalu ani do města, doba je zlá). Tak jsem vzala svého milého. Kterého ty moje podivné nápady už vůbec nemohou překvapit.
Nechtěla jsem tam kvůli nějakým okultním záležitostem, ne pro bobříka odvahy, ale proto, že hřbitov je vlastně zároveň znepokojující a uklidňující místo. Ticho, klid, svíčky, hvězdné nebe nade mnou, nedá se tomu upřít i trocha romantiky. A jam tam tak stojíme, díváme se dolů na město, vybaví se mi jedna písnička. Pity the dead. Zpívá se v ní o tom, proč vlastně litujeme mrtvé, když jsou to ti živí, co by si zasloužili naši lítost. Že nikdo nežije život bez bolesti, že svět je plný válek, nemocí, strastí... A ti mrtví? Ti už tohle všechno prožili. Už se na to jen dívají. Není proč je litovat. Ani jim není co závidět (tedy snad krom toho výhledu, který mají tady u nás z místa svého posledního odpočinku). Těch několik málo lidí, co za mého života stihli zemřít (a já je osobně znala) jsem pochopitelně oplakala. Ale dnes, když si na ně vzpomenu, tak s úsměvem. Jen jim věnuji myšlenku. Nezaobírám se tím, že neměli zemřít. To už stejně dneska nikdo nevrátí.
Ale tu písničku si poslechněte.

Mimochodem, nikdy jsem nepochopila, proč se křesťané nechávali pohřbívat do země, když se chtěli dostat do nebe? Mělo by přece větší logiku nechat se spálit a pak nechat rozprášit větrem. Tak to aspoň chci já. Zpopelnit a rozfoukat do polí. Aspoň po smrti létat jako pták...:)

Co Bůh? Člověk?

23. února 2012 v 13:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Těm, co mají nějaké základní povědomí o literatuře se při pohledu na název vybaví báseň od Bedřicha Bridela. Abych řekla pravdu, četla jsem jí, povinně a stačilo mi. Byla to prostě nuda. Proto tu tohle jméno už nepadne. Ale nedávno jsem se zamýšlela nad svým vlastním vztahem k Bohu.
Tak aby bylo jasno, nevěřím v Boha. Tedy, ne v tom pravém slova smyslu. Pochybuju, že je tam nahoře fousatý pán, který nás potrestá za naše hříchy. A vůbec, všechna náboženství jsou mi vzdálená. Snad kromě budhismu. Ve všech ostatních se totiž najdou radikální jedinci. Kteří by všechno řešili násilím. Budhisti jsou sice občas taky, ale aspoň nezabíjí ostatní.
Ale v něco přeci jen věřím. Ve spravedlnost a náhodu - resp. Murphyho zákony. Pravda, jedno druhému trochu odporuje, ale jsou to principy které vedle sebe docela slušně fungují.
A pak jsou tu takové drobnosti, které by mě teoreticky mohly klasifikovat jako věřící. V rámci možností se řídím desaterem. A jestli se toho jednou dočkám, tak chci mít svatbu v kostele s knězem. Sice nevím, jestli to vůbec jde, když nepatřím k žádné církvi, ale... Mám k tomu své důvody. Jednak mi pak přijde ten svazek svatější. Jednak tam hrají varhany a to je prostě kouzelné. A nakonec, církevní hodnostáři říkají na svatbách hezký věci, narozdíl od zástupců města, kteří to na koni zazdí větou "Jménem města vás prohlašuji...", věta "Z moci mě svěřené Bohem, prohlašuji vás..." je daleko poetičtější.
A nakonec, do sčítání lidu jsem vyplnila "věřící, ale nepatřící k žádné církvi" protože jsem to vyhodnotila jako nejpřesnější. A až se všichni ti náboženští fanatici tady dohodnou a společně založí jednu víru, tak se přidám taky. Mohli byste se řídit slovy jednoho moudrého muže: "Když se nad tím zamyslíte, nejsou všechna náboženství stejná? Kážou vám co jíst, kdy se modlit jak se může tento mrzký duch jež nazýváme tělem hníst k obrazu božímu. Jak však máme dojít blaženosti, když ve svých srdcích chováme nenávist jeden ke druhému? Velebte co společné vám jest. Někteří z vás nejedí vepřové, jiní zase nepozřou škeble, ale všichni milujeme kuře. Hlásejte všem: Mír a kuře!" - A když na tohle přišel takový omezenec, jako je Homer Simpson, tak proč ne vy ostatní?

12. - 19.2. 2012

19. února 2012 v 18:00 | Alpa |  Pět plus jedna
1) Naprosto kýčovitý Valentýn. A to myslím vážně, se vším všudy. Svíčky, šampaňské, růže, zmrzlina s horkými malinami, romantický film. Aspoň vím, že je dobře, že takhle sladkej den mi opravdu stačí jednou ročně. Možná jednou za dva. Ale je to hezké.

2) Vrátila jsem se do dětských let a šla sáňkovat. Pravda, vypadalo to trochu jinak než kdysi, jak jsme tam tak ve třech postávali nad prázdným svahem, kouřili, podávali si čaj s rumem a přemýšleli, že je to smutné, že všechny děti sedí u facebooku. Ale foukal vítr a padal sníh, takže jsme si každý sjeli jen třikrát, udělali dvě velké sněhové koule a andílka a šli jsme si ten rum dopít do tepla. Stejně to bylo fajn.

3) Užila jsem si i trochu dospělácké zimní zábavy - snowboarding. Letos poprvé. A je to pořád tak dobrý, jako si to vždycky přes léto uchovávám v paměti. A v tu chvíli je to všechno jedno. Když si to valím z kopce dolů a všechny myšlenky kolem mě s větrem prosviští, když se soustředím jen na ten pocit svobody. A je mi jedno, že nejsem namalovaná a tvářičky, nos i bradu mám od sněhu ošlehané do ruda, moje vlasy v tu chvíli taky nevypadají zrovna nejlíp a v zimní bundě pod zadek vypadám ještě tlustší a menší. Ale je to jedno. Není to zápas, jen sport.

4) Zkouška sboru na koncert Nightwish revival. Boží! Posouvám si své hranice co se hlasového rozsahu týče a k tomu zpívám symfonic metal (nebo mě opravte, už se tam Nightwish neřadí?). Pravda, mou radost trochu zaráželo to, že někteří spoluúčastníci nazývali tu muziku randálem, ale co, já vím svoje. Nightwish jsou poezií metalu, nikoli rámus.

5) Slovo "pštít" je úžasný patvar. Znamená to okřiknout někoho slůvkem "psst". No a když vám tohle někdo udělá, kolikrát se zatváříte podrážděně a chtěli byste něco namítnout. A není nic lepšího, než říct: "Hele, nepšti mě!". Pštím, pštíš, pští, pštíme, pštíte, pští. Pštěl jsem, pštěli jsme, pštěli bychom.

+ 1) Dneska už mi jedno, dvě nebo tři piva nic neudělají. Tak proč se mi dělá špatně jen při pomyšlení na cukrovou vatu?
Na tohle mám svou teorii. Enzymy, které v dětství rozkládaly cukrovou vatu se totiž v průběhu dospívání transformují v enzymy rozkládající alkohol. Takže ať se snažím, jak se snažím, z alkoholu se pozvracím až když je ho fakt hodně, zatímco z cukrové vaty by mi bylo zle velmi záhy po prvním soustu (asi před rokem jsem to riskla, bylo mi špatně celý odpoledne).

Co by bylo, kdyby lidi přestali klást zbytečné otázky

16. února 2012 v 18:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
"Co by bylo, kdyby..." je moc hezká hra. Né, vážně. Jsem v ní mistr. Kdyby bylo mistrovství v "co by bylo, kdyby...", vyhrála bych na celé čáře. Není to zas tak špatné. Ale úplně dobré také ne.
Je moc hezké snít. Je hezké přemýšlet o tom, co se stane, když sbalíte támhletoho kluka. Co se stane, když vyhrajete milion. Co by se stalo, kdyby... Cokoliv. Ale má to i druhou stranu mince. Co se stane když se rozejdete? Co by se stalo, kdyby vám řekli, že vám zbývá poslední týden života? Co by se stalo, kdyby vypukla třetí světová? To jsou představy, ke kterým se taky občas dostanu. A není to nic hezkého.
Co by bylo kdyby v rybníce nebyly ryby. Jen další otázka, která nás zdržuje. Překáží nám. Kdyby se lidi míň zabývali tím, co by bylo, kdyby, byli by šťastnější. Znám několik moudrých mužů. Například sám Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy řekl, že nestačí prodlévat ve snách a zapomenout při tom žít. A jiný zase prohlásil, že minulost nezměníš a budoucnost dopředu neznáš, takže je nesmysl se jedním či druhým zabývat. Důležité je prožíat každý okamžik teď a tady. A oba měli pravdu. Takže si v té vaší hlaince přestaňte klást tuhle otázku a jděte ven. Žijte.

Mimochodem, "Co by bylo, kdyby..." je jen jedna z řady zbytečných otázek. Dalším příkladem za všechny by byla otázka, kterou by vám položili někde u výslechu: "Spáchal/a jste trestný čin?" - každý člověk, co má všech pět pohromadě totiž ví, že správná odpověď je vždycky "NE".

cigarety vs. antidepresiva

14. února 2012 v 17:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Cigarety člověka uklidní. / Antidepresiva člověka uklidní. Výsledek: 1:1

Kouření způsobuje rakovinu plic. / Kromě drobných vedlejších účinků u menšiny populace by se vám nic stát nemělo. Výsledek: 0:1
Dostanete je v každé trafice. / Jsou jen na předpis a dostanete jich jen omezené množství. Výsledek: 1:0
Kouří každý druhý. / Když berete prášky, lidi vás ještě stále mají za cvoka. Výsledek: 1:0
Když kouříte, hubnete nebo přinejmenším udržujete stejnou váhu. / Po antidepresivech se tloustne. Výsledek: 1:0
Když přestante, dostaví se abstinenční příznaky. / Když přestanete, dostaví se abstinenční příznaky. Výsledek: 0:0
Odnaučený kuřák se snáz rozčílí. / Když přestanete brát prášky, jste přecitlivělí a snáz se naštvete. Výsledek: 0:0
Když přestanete, začnete tloustnout. / K nárůstu váhy by nemělo dojít. Výsledek: 0:1
Cigarety se pěkně prodraží. / Když berete prášky pravidelně, taky se to nasčítá. Výsledek: 0:0
Po cigaretách vám jsou cítit ruce a oblečení. / Na první pohled to na vás nikdo nepozná. Výsledek: 0:1

Celkový výsledek: 4:4

Tak nevím.

Pět plus jedna - začínáme

12. února 2012 v 14:00 | Alpa |  Pět plus jedna
Šla jsem si takhle z práce domů a vzpomněla jsem si na jeden článek, co jsem tu psala. O projektu 1000 věcí, které nesnáším. A o tom druhém. A vůbec, všechny tyhle "projekty" mě baví. I samotné psaní deníku má cosi do sebe. Mimochodem, pořád ho vedu, už skoro čtyři roky. Teď už jen sporadicky, ale stále do té červené knížky píšu (víte co to bude, číst to za pár let?). Nebo takový "jeden den jednou větou", to je něco. Ale na to nemám. Nemám tolik skvělých nápadů, tolik jedinečných vět. Ale zkusím něco jiného. Nazvu to projekt "Pět plus jedna". Jde v podstatě o to, že každý týden budu psát jeden článek o pěti věcech, které mi za těch sedm dní udělaly radost. A o jedné "záhadě", která mi nedala spát.
Ad. 1, divili byste se, kolik se vám za ten týden sejde drobností, které vás potěší. Občas míň, občas víc, ale i kdyby to byl sebehorší týden, určitě jich vycucám alespoň pět.
Ad. 2, pořád se mi honí hlavou různé otázky, naprosto klíčové pro naše přežití na téhle planetě (jako třeba proč člověk nemá chápavý palec u nohou) a tak se s vámi každý týden o jednu podělím. Jestli vás pobaví nebo donutí k zamyšlení, to už je fuk.


Takže, pět plus jedna tento týden:

1) Koupila jsem si báječnou čepici, stála mě osmdesát korun a je teploučká a hrozně mi sluší.
2) Ušila jsem si na svou novou čepici plstěnou brož - lišku. Strávila jsem nad ní dvě hodiny, ale vypadá prďácky.
3) Usmívala jsem se na cizí lidi. Ne proto, že bych měla dobrou náladu, naopak, nebyl to moc dobrý den. Ale já se usmívala a oni mi úsměv většinou opláceli. Úsměv od neznámého je hezká věc, tak nějak potěší, že i přes to, že máme každý svých starostí dost, tak se dovedeme jeden na druhého usmát, prostě jen tak.
4) Vracela jsem se z práce domů, byla už tma, sněžilo a já se koukala do světla lampy, poslouchala Come Away With Me od Norah Jones a kouřila zaslouženou cigaretu a bylo mi báječně.
5) Ujel mi autobus a na další jsem musela v noci čekat dvacet minut. V té zimě co je tam venku. Tak jsem odešla ze zastávky, a bloumala kolem a se sluchátky na uších si nahlas zpívala spolu s The Beatles, Sealem nebo Zakkem Wyldem. Prostě proto že se mi chtělo. A zpívala bych i na zastávce, jenže ti lidi by se mnou pak nechtěli jet autobusem. I tak na mě koukali divně.

+1) Proč když sedíte u počítače a hledáte něco v dokumentech, tak to osoba co vám stojí za zády najde pokaždé rychleji než vy?


Alpa a paní ze zastávky

10. února 2012 v 15:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Stojím takhle na zastávce a čekám na autobus. A náhodou jsem svědkem rozhovoru dvou důchodkyň. Respektive, jedna si stěžovala a druhá jen přikyvovala.
"No, ty blbečci jezdí jak blázni."
"Hmm."
"No, zrovna dneska prej někde přejeli ňákou pani a nic z toho nebude, protože mu bylo čtrnáct, to když dřív kluk rozbil okno, tak to taky jeho tatínek musel zaplatit ale dneska nikdo nic neplatí."
"Hmm."
"To byl ten Havel, co to takhle zařídil, co to takhle podělal."
"Hmmm."
"A ty blbečci nahoře dělaj zákony pro zloděje a kriminálníky."
"Hmm."
"Hlavně, že jsme tomu Havlovi vystrojili takovej pohřeb, když to byl blbeček. A navíc tu slávu teď musíme platit."
Hmm. Na starších lidech mě vůbec leccos zaráží.

Mamince

7. února 2012 v 18:00 | Alpa |  O mně?
Dneska měla moje maminka narozeniny. A my šly do města na zmrzlinový pohár. Totiž, ona chtěla slavit už v sobotu, s celou rodinou. Chtěla, abychom s ní šli do té cukrárny všichni. A moje sestry nad tím ohrnuly nos. Se slovy, že je to trapný. Kdo dneska chodí s rodičema na pohár?? Co kdyby nás tam někdo viděl, vždyť by se nám smáli, atd atd. Tak jsem mámu objala a řekla, jí, že si na ten pohár zajdeme spolu někdy v týdnu, po práci. A to jsme taky udělaly. A vím, že nikomu z mých vrstevníků by to nepřipadalo směšné. Naopak. Půlka lidí co znám, je z rozvrácených rodin. Což odpovídá i všeobecné statistice, že se každé druhé manželství rozvádí. Takže by jim spíš připadalo hezké, že trávím čas s rodinou. A mně to taky připadá pěkné.
Myslím, že to přichází s věkem. Nejdřív potřebujeme prostor, roztáhnout křídla, vidět a poznat co nejvíc to jde. Co nejvíc jít proti tomu, co říkají rodiče, protože to nemůžou pochopit. Bojujeme o teritorium. Ale pak přijde chvíle, kdy nás napadne, že to vlastně nebylo tak hrozné. Že máma měla pravdu, když říkala, že mi v mínus dvaceti bude s čepicí líp. A že když pominu fakt, že je to moje máma, je to vlastně bezva ženská s dobrým přehledem a príma názorama. A jak umí být zábavná! Pravda je, že dneska je to jinak, než když jsem byla malá. Jako dítě mě učila číst a zpívat a odpovídala na mé všetečné dotazy (za což jsem jí neskonale vděčná a hrozně jí obdivuji, že z toho vždycky vybruslila ale nikdy mě neodbyla - zvlášť ne při té otázce, která padla, když mi bylo osm: "Co to znamená "šukat"?" Dneska spolu řešíme ženský věci, chlapy (zejména ty moje), pomlouváme sestry, já jí pomáhám ovládnout facebook a ona pak chodí pít se mnou a mými přáteli. A taky spolu chodíme do cukrárny. A dokud se mnou bude chtít chodit na poháry a věnečky, já budu ráda.