Březen 2012

18.3. - 25.3. 2012

25. března 2012 v 18:00 | Alpa |  Pět plus jedna
1) Film Poupata. Člověku totiž po jeho shlédnutí připadalo, že je svět daleko krásnější.

2) Vyzvedla jsem si kolo ze servisu. Brzdí a přehazuje bez problémů a hrozně se mi na něm chce jezdit.

3) Fakt, že lidem doopravdy nevadí, když si v nejrůznějších situacích zpívám. Ani v divadle.

4) Raclette večer s přáteli. Člověk nemohl nic sníst ještě druhý den večer.

5) Nemám ráda nákupy. Ale tenhle týden jsem strávila skoro hodinu a půl vybíráním kalhot, košile a mikiny pro svou drahou polovičku. Oba jsme byli nakupováním trochu zničení, ale výsledek stál sakra za to...! Vrau!

+1) Jakto, že Ještě existují mladí lidé, co chtějí volit komunisty??

Moje země

23. března 2012 v 14:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Když jsem se rozhodovala, o čem budu tenhle týden psát, mohla jsem si vybrat svůj stát. Mohla jsem psát o ekologii a o Zemi jako takové. Nebo o takových těch dětských hrách, kdy jeden tým brání své území a vlajku proti druhému týmu. Ale nakonec to bude článek o whiskey.

Laphroaig je skotská sladová whiskey z ostrova Isley. A chutná po rašelině. Není z nejlevnějších ale ani z těch nejdražších. A můj děda dostal k narozeninám hned tři lahve. Protože je angličtiny neznalý, požádal mě, abych mu došla přeložit tu malou knížečku, která u každé z nich byla. Dověděla jsem se tedy, že každá Laphroaig chutná a voní jinak. Některá je cítit kouřem, jiná kouřem s rašelinou, další kouřem, rašelinou a kokosem... Taky má každá pochopitelně jinou barvu a vůbec. Tohle byly řeči, co mě vlastně vůbec nezajímaly, tohle moc nepiju. Nejzajímavější byl závěr téhle minipříručky. Palírna Laphroaig totiž ke každé lahvi rozdává také jednu čtvereční stopu na ostrově Isley. Ke každé lahvi dostanete certifikát, že jste vlastníkem pozemku na ostrově a pak se na internetu můžete zaregistrovat a zjistit si, kde přesně vaše stopa leží.
Nejde o to, že byste se asi kdy zajeli na ostrov podívat, našli svou stopu a postavili na ní... já nevím, krmítko pro ptáky třeba. Ale je to zvláštní pocit vědět, že tam někde vám kus půdy říká pane. Nebudu tady s nikým polemizovat o tom, zda je vůbec možné v tom nejhlubším slova smyslu vlastnit jakoukoliv část Země. Naše rodina teď má tři čtvereční stopy ve Skotsku. V ruce teď držím papír, který to potvrzuje a pomyslně se tak dotýkám dálek.

Old friend new friend

19. března 2012 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Přátelé jsou zvláštní druh. Někdo jich má mnoho, jiný si drží jen těch několik málo vyvolených. Troufám si říct, že je dost lidí, které považuji za své přátele. Ale dělím si je do několika kategorií.

Do té první, elitní jednotky řadím pouze dva. Respektive dvě. Z toho jedna je moje sestřenice. To jsou ti, před kterými nemám téměř žádná tajemství (slůvko téměř používám proto, že je možné, že ještě něco tajím, jen si nemůžu vzpomenout co). Jsou to ti, které ráda uvidím i kdyby mě vzbudili uprostřed noci. Jejich problém je můj problém. A naopak.

Další jsou sice taky přátelé, ale ty nepotřebuji vidět tak často. Ne že bychom si neměli co říct. Ale ten vztah je trochu komplikovanější kvůli rozdílným pohledům na svět. Přesto jsou to mí přátelé, ráda s nimi trávím čas a občas mě náramně pobaví.

A ta poslední by se spíš dala nazvat známými. Přesto na to, aby to byli pouze známí, jsou mi (nebo byli) příliš blízcí. Cíleně se s nimi nevídám. Ale když se potkáme, můžeme mluvit i hodiny. Máme o čem, máme se čemu zasmát. Sem se řadí mí bývalí partneři (tedy ti, se kterými jsem se rozešla vesměs v dobrém) a lidi ze staré party. Jak člověk dospívá, odděluje zrna od plev, co se přátel týče. Střídá je, testuje, až v tom nejužším okruhu zůstanou jen ti nejvytrvalejší. Z party, se kterou jsem v sedmnácti trávila každý pátek v hospodě už se téměř s nikým nebavím. Ale je fajn občas potkat těch málo z nich, se kterými jsme si nic neudělali a poklábosit, posbírat novinky o tom, jakou cestou se ubíral život těch ostatních.

A pak, přestože jsem trochu samotářka, ráda poznávám nové lidi. Ráda do některé z kategorií občas někoho přidám, aby ta čísla stále neklesala.

Uaúúúú!

18. března 2012 v 21:00 | Alpa |  O mně?
V kolech mám dneska dvaadvacet kilometrů, ležím na koberci ve svém podkrovním království, poslouchám vlasy a pozoruji jeřáby, paráda...
Původně jsem tohle chtěla napsat do pět plus jedna, ale jednak bych to nějak nestihla a navíc mi bylo trochu líto věnovat dnešnímu dni pouze krátký odstaveček. Takže vysvětlím první větu.
Bylo krásně a já letos poprvně vytáhla kolo. S milým jsme si naplánovali cestu na nedalekou zříceninu. První zastávka v hospůdce u řeky, pivečko, cigárko, pohodička. Tam ještě vedla asfaltka. Dál už to bylo horší, jeli jsme po červené turistické značce. Všude kameny, kořeny, místy bahno a dokonce led... A já, vzhledem k tomu, že ani když jsem uprostřed léta celkem ve formě, nejsem kdovíjaký cyklista, dost často jsem z kola musela slézt. zas tolik mi to nevadilo, ta cesta byla jinak nádherná, kolem řeky, skal a lesů. Jen mě mrzelo, že na mě musí má drahá polovička neustále čekat. Ale povedlo se. Jedenáct kilometrů a dorazili jsme na místo. Víno, cigárko, trocha milování v přírodě... Sluníčko začalo klesat a ve čtvrt na pět jsme se vydali zpátky. Tentokrát po žluté, protože jsem prohlásila, že tamtudy zpátky nejedu. To jsem si na sebe...ehm nás ušila bič. Protože zříceninka stála vesměs u řeky a odsud to bylo všude do kopce... Když jsme vyšplhali jeden krpál (kola jsme vedli), objevil se hned další a já se jen zoufale ohlížela a sledovala jak moje plíce klopýtají sto metrů za mnou. Nejhorší za námi, cesta po hřebenech kopců byla o něco příjemnější, byť stále bahnitá. A konečně se objevila normální silnice. Předtím totiž byla místa, kdy jsem šlapala jen díky tomu, že jsem si stále dokola opakovala "Byl to tvůj nápad,byl to tvůj nápad" (přesto že přítel tvrdí, že to vymyslel on - já říkám, že jsem mu to nevymluvila) a "posouváš si tím svoje hranice". A pak už to s námi šlo jen z kopce. Když už jsme se blížili zpět do města, frčeli jsme si to z kopečka pětatřicet v hodině (ukázala nám to svítící cedule :D). A já si musela zavýsknout a zavýt. Uáúúúú! Na silnici. Prostě proto. Protože bylo krásně, pomalu zapadalo slunce a já jsem celý tenhle výlet přežila. A dokonce mě fakt bavil. Cestou jsme se ještě stavili u kamarádky na kávu a pak hurá téměř nočním městem domů, bez světel to bylo velmi příjemné. A doma jídlo, jídlo a sprcha. tělové mléko a teď? Ležím na koberci ve svém pokojíku v podkroví, poslouchám soundtrack z filmu Vlasy a pozoruji svoje papírové jeřáby na vlasci, jak se otáčejí sem a tam... Trochu mě to až hypnotizuje... A jdu spát. Páč m všechno bolí a ráno vstávám. Dobrou.

11.3. - 18.3. 2012

18. března 2012 v 18:00 | Alpa |  Pět plus jedna
1) Návrat do náruče muže, kterého miluji. Pravda, po tom objetí na přivítanou mě celý den bolela žebra, ale...

2) Setkání s jedním kamarádem ze staré party. Já už jsem jinde a vídám se s jinými lidmi, ale on se s těmi starými stále vídá, takže jsem vyzjistila novinky a nasmála se.

3) Zaskakovala jsem za tátu v obchodě s knihami (odjel na dovolenou), v klidu si sedím, poslouchám muziku. A najednou vidím uniformy. Dva policisté s papírem k podepsání. Týkalo se to jednoho nedorozumnění, zřejmě staršího. Trochu mě vylekali, ale já jim nijak pomoci nemohla, takže zas rychle odešli. Zabouchli se za nimi dveře a já se začala smát. Prostě tak, co to na mě táta zase vymyslel.

4) Nasedla jsem do špatnýho autobusu. Prostě jsem si sedla na zastávce a četla si a pak když přijel autobus, koukla se na čas, shledala, že to musí být moje a nastoupila. Teprve uvnitř mi došlo že není. Tato záměna mě stála jen desetiminutové zdržení a spoustu smíchu nad vlastní chybou.

5) Velké chupachups lízátko. Se žvýkačkou. Kdy jste naposled dělali ze žvýkačky bubliny?

+1) Proč jsou někdy tři vína jako nic a jindy z toho máte opičku na rameni?

Hra nehra

13. března 2012 v 16:17 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Nesnáším společenské hry. Obzvláště ty, při kterých se musí něco předvádět, malovat nebo tak. Hra na pravdu mi zase tolik nevadí. Ačkoliv může být hodně nebezpečná. A lidé mají takovou zvláštní touhu vytasit se s ní tehdy, když je zábava v plném proudu a celou náladu tím zazdít. Protože některé věci by měly zůstat pod pokličkou. A lidé by měli mít dostatek rozumu, aby se na ně neptali.
Když jsem byla mladší, hráli jsme tuhle hru s mámou hodně často. Máma vždycky chtěla slyšet pravdu. A já, stejně jako většina teenagerů lhala jako když tiskne. A i později jsem odmítala přijmout pravidla a obcházela jsem je. Raději jsem neříkala nic, což bylo kolikrát ještě horší. (přes to všechno máme s mámou vztah dobrý a jsem jí vděčná, že tohle období přežila)
Dnes jsem trochu tajnůstkářka. Obhajuju se tím, že se mě nikdo nezeptal na tu správnou otázku. Že řeknu cokoliv, když se mě na to někdo zeptá. Ano, trochu to zavání alibismem. Protože nikdo (ani já) samozřejmě nemůže vědět, jestli bych po pravdě odpověděla. Ale většinou se o to snažím. Alespoň u lidí, na kterých mi záleží. I když...
No, hrála jsem na pravdu docela nedávno. S přítelem. Trochu jsme si tu hru vylepšili o "Prší". Tedy, ten co vyhrál, mohl položit tomu druhému otázku. Ne že bychom se jeden druhého nevyptávali dostatečně, Jen jsou otázky, které ve vás zůstávají nezodpovězeny dlouho a vy čekáte na tu správnou příležitost. Takhle jsme obešli vhodnou chvíli a bylo nám líp. A byla vlastně zábava i dělat holubičky a kotrmelce na koberci. Vy, co se chystáte někam na čarodky, na výlet, prostě někam, kde je zvýšené riziko výskytu společenských her, vyberte si raději něco vědomostního. Nebo pokud trváte na tom, aby to bylo "na tělo", zkuste twister.

4.3. - 11.3. 2012

11. března 2012 v 21:03 | Alpa |  Pět plus jedna
1) Člověka potěší vědomí, že něco udělal podle svých představ. A ještě víc, když výsledky své práce vidí vytištěné na papíře v rukou cizích lidí.

2) Byl to vážně moc špatnej den. A dlouhej. Všechno se ale srovnalo ve chvíli, kdy se z putiky, kterou jsem míjela, ozvala čtyři slova "Here comes the sun...". Jedna písnička od brouků a hned člověk viděl slunce i v jedenáct v noci.

3) Odjezd do Slovinska na výlet. Nejen, že jsem měla doprovod. Ale vzkaz, který jsem dostala na cestu mě naprosto dojal.

4) Škofja Loka a vůbec Slovinsko jako takové. Více zde.

5) Návrat domů. Je fajn vědět, že i když si se sourozenci lezete hrozně na nervy, přesto se na vás svým způsobem těší, když se odněkud vracíte.

+1) Proč je čtyřiceticentimetrová pizza v Čechách daleko menší než ta ve Slovinsku?


Města a místa

8. března 2012 v 22:25 | Alpa |  O mně?
Jsou města a místa, která vás nechávají chladnými. Jsou taková, do kterých se už nechcete vracet nebo ve vás vyvolají neklid. A pak jsou místa, která se ve vás otisknou. A jedním z nich je pro mne městečko Škofja Loka.
Píše se rok 2004. Mně je asi třináct. V tomhle věku se ve vás otiskne každé zahraniční město, malé či velké. Nestrávila jsem tu tehdy moc času a ten co ano jsem byla navlečená v historickém kostýmu s flétničkou v ruce. A teď po téměř osmi letech jsem se sem vrátila, znovu kvůli koncertům a nestačím se divit. Tohle město ve mně zanechalo víc, než jsem si dovedla připustit. Má svou vůni. Člověka to nutí zavřít oči a prostě ho cítit. Položit se do té atmosféry. A pak je znovu otevřít a vidět místa, na kterých člověk tehdy byl a i ta nová, která tehdy přehlédl. Nevěřila, jsem že z toho výletu můžu být tak nadšená. Ale div jsem nechodila s otevřenými ústy. Tohle je něco, co fotografie nezachytí. Člověk by tu musel být. Stát uprostřed města u kapličky a hřbitova. A sledovat z tohoto už tak zvláštního místa úplněk, který zakrývají mraky.
Jen tak pro představu, Škofja Loka je městečko s asi dvanácti tisíci obyvateli, kousek na sever od hlavního města. Lidé jsou tu tak akorát milí a architektura spojuje prvky alpských domků s těmi přímořskými.
My tam dorazili ve čtvrtek na večer. Náš autobus přistál u penzionu Turizem Loka, čtyři hvězdičky, krásné ubytování, snídaně se švédským stolem a jak jsme se později dověděli, i wellness centrum se saunou a jacuzzi. Vybalili jsme a přijali pozvání na večeři. Pak následovala krátká procházka po městě a šup na kutě.
Ráno se jelo do Lublaně, navštívit českou ambasádu. A pak projít město. Je krásná, ta Ljubjana. Jen jedna věc mě zarážela. Jsem fanda street artu, ale teprve tady jsem plně pochopila tvrzení, že se jedná o vandalismus. Tady se totiž grafitti (sic celkem pěkné kousky) nachází i na historicky hodnotných budovách. Ale mimo to...
V Lublani je krásná univerzitní knihovna. Od Plečnika. Opravdový chrám pro knihy.Na nábřeží jsme narazili na farmářské trhy, tak jsme udělali nějaké nákupy. Jablečný mošt, ty nejsladší jahody a fenomenální mandarinky ještě s lístečky. Pak jsme skončili na zahrádce jedné italské restaurace, na druhém břehu řeky. Čtřicet centimentrů se zdálo v menu jako akorát. Ve skutečnosti se nad ní zapotili i ti velcí chlapi z kapely, mně ke konci zaplnila plíce a zřejmě lezla i ušima. Stejně to bylo pěkné, sedět jen v triku na nábřeží, jíst a popíjet víno.
Po návratu do Škofja Loky jsme zašli do místního muzea a pak nás čekal první koncert. Večer pak vykoupat a spát, protože druhý den se ráno jelo na Bled. To je jezero, uprostřed jezera je ostrov, na kterém stojí kostel a nad tou průzračnou vodou na skále stojí hrad. Scenérie jak z pohádky.
Po důkladném prozkoumání hradu a břehu jezera jsme se vrátili do penzionu a vyzkoušeli vířivku. Pobyli jsme v ní jen hodinu a už bylo třeba se chystat na druhé vystoupení. Pak nás čekala večeře a trocha diplomatických řečí, ze kterých jsme se vrátili kolem půl jedné ráno zpátky na ubikace. Pak jsme, nyní už ne u sklenek, nýbrž u lahví vína diskutovali o závažných filozofických tématech. A ve tři ráno jsme se my, elita naší výpravy, která se skládala z pana uměleckého vedoucího a tří zpěvaček, odebrali do jacuzzi, tentokrát s jahodami a bílým vínem, abychom pobytem v bublinkové koupeli a v horké páře završili povedený výlet. Na spánek zbyly jen necelé tři hodiny, protože v osm se muselo vstávat, nasnídat se, sbalit a hurá do Čech, kde na nás čekala zima a mrholení...

Stereotyp?

6. března 2012 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Čas od času mě to popadne. Ten pocit, že život je jen o tom samým. Ráno jdu do práce, odpoledne se vidím s milým nebo kamarádkou, večer jsem vyřízená a jdu spát. Někde mezitím čas od času jím. Občas mě napadne, že chci změnu, dobrodružství. Nebo chci aspoň dělat něco zajímavého. Když jsem si znovu pročetla, co jsem dělala minulý týden, došlo mi, že tak nežiju. Jen si občas nasadím špatný brýle. Chci říct, že zazpívat si Nightwish bylo něco neskutečnýho. Dělat grafiku na naše cd je sice fuška ale baví mě to. Baví mě i fakt, že doopravdy nahráváme už druhé album. Jasně, v minimálním nákladu a koupí si ho stejně jen naši známí, ale i to se počítá.
Hrozně bych chtěla na svůj život takhle nahlížet pořád. Jako na něco nového, neuvěřitelného. Protože je daleko snazší srovnat se pak s tím, když zrovna něco nevychází podle plánu.
Jsem ráda, že vedle těch myšlenek na to, že můj život stojí za houby přicházejí i tyhle. Ty dny, kdy má člověk pocit, že by s nikým neměnil. Že žije tak jak chce. Jasně, mohl by mít třeba víc peněz, vlastní dům a podobně...Ale to jsou dlouhodobé plány. Prostě tady a teď mě baví žít.

26.2. - 4.3. 2012

4. března 2012 v 18:00 | Alpa |  Pět plus jedna
1) V noci se hodně převracím. Dlouho mi trvá, než najdu pozici, ve které setrvám delší dobu. A stejně tak při usínání. Ale i při takové akrobacii je hezké usínat někomu v náručí. Když se ten dotyčný srovná s tím, že ho v noci trochu pokopu.

2) Dokončila jsem první návhry obalu na nové CD a logo naší kapely. Strávila jsem nad tím spoustu času, ale výsledek se mi líbí. A byl i patřičně oceněn. Čas od času se hodím mít dobrý pocit z vykonané práce.

3) Nebyl to zrovna dobrej den v práci. Nějak jsem se v tu chvíli na úsměv nezmohla. A najednou z chodby slyším zpěv. Njaká lidovka, dost nahlas a taky dost falešně. A vidím našeho promítače, jak si to kráčí s úsměvem od ucha k uchu. Rozesmálo mě to. A potěšilo mě i vědomí, že i kdyby to, že si zpívám u práce mělo vadit ředitelce, těm ostatním to zvedá náladu.

4) Sluníčko. V pátek bylo tak nádherně! Přišla jsem s nákupem a místo toho abych šla domů, obešla jsem barák a sedla si na zem a nechala se vyhřívat. Prostě jen tak.

5) Koncert s Nightwish Revival. Naprostá pecka,ta energie co do vás proudí z davu metalového koncertu je dokonale opojná. Celý ten den byl náročný, po generálce už jsem sotva stála na nohou a selhával mi hlas ale ten koncert vlil člověku novou sílu a byl to nezapomenutelný zážitek. A k tomu ten pocit, že mám kapelní pásku v klubu jako je SaSaZu...




+1) Proč ještě existují ženy, co si myslí, že když se nevdají řekněme do dvaadvaceti, tak už si je nikdo nevezme?