Duben 2012

22.4. - 29.4. 2012

29. dubna 2012 v 18:00 | Alpa |  Pět plus jedna
1) Doopravdy si posouvám hranice co se týče tolerování otravných lidí v kině. V neděli jsem dokonce vydržela půl hodiny s úsměvem na rtech vysvětlovat jednomu pánovi, proč nemůže do sálu, když už je plno.
2) Probudím se včera. Ptákovina, docela slušná. Ale hodně mě pobavila. Byť se mi jako fanynce sci-fi otvírala kudla v kapse vzhledem k naprostému ignorování časových paradoxů a časoprostorového kontinua.
3) Já kráva pitomá si odřela v pátek koleno na kole. A ještě kdyby to bylo v nějaký rychlosti ne nebezpečným úseku, ale já šnečím tempem vjížděla na chodník a smeklo se mi kolo. Ále, našla jsem výbornej velkoobchod s nápoji (no, nazývejme věci pravými jmény - je to velkej sklad s levným chlastem) a vydržela dvojitou dávku septonexu.
4) Kamarád z kapely leží na JIPce s plicní embolií. Byl to pro mě šok, takže jsem mu večer volala. Humor ho neopustil, slíbila jsem, že až ho budu moct navštívit, propašuju mu tam pivo. A když jsem zavěsila, věděla jsem, že by mi z těch našich muzikantů on chyběl nejvíc. Je to správnej chlap a já jsem ráda, že je v pořádku.
5) Byl to trochu otravný večer. Pár, který nás pozval na grilovačku byl v jednom v kuse v sobě a bylo to krajně nepříjemné. Ale pak na odchodu jsme si s milým lehli do trávy, dívali se na město a pak dlouho zírali na oblohu. Dokonce pro nás spadla hvězda...

+1) Proč je tak blízko od lásky k nenávisti, že občas rozdíl mezi nimi není vidět?

Nechme historii aby...

29. dubna 2012 v 10:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Jsem člověk, který se se svou minulostí těžko smiřuje. Ne že by byla nějak převratně divoká, ale nemůžu se přestat zabýát tím, co bylo, přehodnocovat svá rozhodnutí. tvrdím, že se nemůžeme jen tak odstřihnout od minulosti, protože spolu s přítomností a budoucností tvoří celé naše já. Nebyli bychom kompletní. Na druhou stranu, dokud se s ní nevyrovnáme, nemůžeme naplno prožívat to tady a teď.
Hodně mi v tom pomohl seriál Battlestar Galactica, konkrétně tedy jedna věta: "Nechme historii, ať posoudí naše činy." Dneska si lámeme hlavu nad tím, co bylo dobré a co špatné, ale za dvacet let to může být naopak. "What's done is done." - Co se stalo, stalo se. To co jsme udělali už nezměníme. Tak nechme budoucí generace ať rozhodnou, zda to bylo špatně či správně.

15.4. - 22.4. 2012

22. dubna 2012 v 18:58 | Alpa |  Pět plus jedna
1) Čtyři slunce. Prapodivný film s ještě podivnější rolí Karla Rodena ale určitě stojí za shlédnutí.
2) Bonbony, co nám vždycky kupovala babička, žvýkačky Pedro a úžasné smývaelné tetování s vílou :D
3) Gattaca, švédský stůl a lahev jablečného punče. Príma večer.
4) Po dlouhé době jsem zase vytáhla boxerské rukavice, pustila si CDčko The Boxer od Keleho a chvíli ventilovala. Po deseti minutách mě z toho sice začaly pekelně bolet klouby ale jinak super.
5) Koncert mých dvou přátel. Který krom příjemného hudebního zážitku přinesl i touhu zahrát si zase na flétnu.

+1) Proč se vodka v nose zdá jako to nejhorší co vás může na večírku potkat?



Seal

21. dubna 2012 v 11:00 | Alpa |  Hudba
Je spousta hudby, co mě dojímá a mrazí mě z ní zádech. All In My Head od Kosheen, Ol' 55 od Toma Waitse, Sound of Silence od Simona a Garfunkela, Amerika od Lucie, téměř celý Fantom Opery, a mohla bych pokračovat... Prostě muzika, které si cením natolik, že se mi nemůže ohrát. Ale existuje jen jediná skladba od jednoho interpreta, která mě kdy dokázala rozplakat. Myslím samotná skladba. Kolikrát už jsem plakala u hudby, prostě protože jsem byla v tom rozpoložení. Taková ta chvíle, kdy je vám mizerně, někdo vás nechal, tak tam prdnete The Calling a jejich Wherever You Will Go nebo Don't Cry od Guns n' Roses a hned brečíte jako želva. Jó, tam jsem taky byla. Ale tohle je jiné, tohle byl pláč z dojetí nad tou krásou, když to tak řeknu.
Seal je jméno, co by vám mělo něco říkat. I kdyby ne co se hudby týče, tak minimálně jako jméno toho zjizveného černého chlapíka, co si vzal Heidi Klum, Jednu z největších koček v módních časopisech. Jeho hudba už mě dostává dlouho. Měli jsme doma jen jediné CD, tak jsem ho sjížděla stále dokola. Spolu s počítačem a připojením na internet přišla další alba. Bavilo mě to, bavilo mě si s ním zpívat. Má spoustu výborných textů. A proč se lidi ptají proč... A vůbec. Seal je má další životní láska. Hned po Lenny Kravitzovi. Mrazí mě z něj v zádech. Ale to nejlepší přišlo teprve před třemi lety. Písničku Kiss From a Rose znám nazpaměť, umím ji zahrát na kytaru a miluji ji, ale nečekala jsem, že mě může ještě něco překvapit. A stalo se. MTV unplugged verze. Strašně mě to dostalo a já se doopravdy rozplakala. Prostě proto, že to bylo vážně strašně dobrý. Pusťe si ji...

8.4. - 15.4. 2012

15. dubna 2012 v 18:00 | Alpa |  Pět plus jedna
1) Udělala jsem taky jednou za čas něco pro svoje zdraví a vyrazila s maminkou na procházku se psy, pusa se nám nezastavila, takže nám ani nedošlo, že už jsme obešli naše kolečko a jsme skoro doma.

2) Loučení s jednou naší kamarádkou. Fajn párty, pěkně jsme se zbořili, nasmáli jsme se. A přijeli domů ve tři ráno.

3) Fakt, že jsem schopná celý večer mluvit plynule anglicky a do toho překládat ostatním přihlížejícím. A po dvou rumech a pár pivech mi ten zábavnej chlapík z New Hamptonu pořád rozumí.

4) Koncert Peshaty. Není to úplně můj šálek kávy, protože když už punk, tak třeba já nevím Sex Pistols, The Ramones, Visací zámek, ale nějak to v tu chvíli sedlo. A ak jsem tančila před pódiem, ostrý lokty a tak a povídala si při tom s fotografy a polovinou kapely. A přijeli jsme domů ve tři ráno.

5) Tentýž den jsem ještě dělala něco pro udržení svého vnitřního dítěte. Kousek od toho koncertu v parku bylo hřiště a na něm velká lanová prolejzačka. Tak jsme si ven propašovali pivka, společnými silami jsme i s pitím vylezli nahoru A náramně si to užívali. A když jsme dopila, vylezla jsem až "na vrchol" a zakřičela na celé sídliště "Proletáři všech zemí, vyližte si prdel" - nádhernej pocit.

+1) Může zavírací špendlík psát i otevřené dopisy?

1.4. - 8.4. 2012

8. dubna 2012 v 18:00 | Alpa |  Pět plus jedna
1) Měsíční halo. Vypadá to magicky až strašidelně. Skoro jako by se na nás řítilo něco obrovského. A asi nejmagičtější na té chvíli bylo to, že kdyby měla být poslední, rozhodně by za to stála.

2) Stát v noci uprostřed křižovatky. Široko daleko žádné auto. Prostě jen tak stát na té silnici a užívat si ten pocit.

3) Když jdete po domě aniž byste si rozsvítili, dostane chodba a kamenné schody hned nový rozměr. Občas člověk zatápe a musí se dotknout stěny. Všechno je tím tak nějak bližší.

4) Voskovky za dvanáct kaček. Už jsem dlouho nemalovala, tak jsem si to náramně užila.

5) Páteční flám. Řádili jsme pak ve městě a celou cestu (asi sedm kiláků) jsme šli domů pěšky. A zpívali.

+1) Jak to mám udělat, aby v té rajské nebyly žmolky? :D

Live fast, die young...

7. dubna 2012 v 14:29 | Alpa |  O mně?
Zjišťuju, že mám poslední dobou strašně málo času sama na sebe. Nechápejte mě špatně, já se nějak zvlášť netrápím. Jde jen o to, že jsem v práci, jdu za milým, něco uvařím, trochu poklidím, večer mám zkoušku nebo jdu zase do práce...Čas od času zajedu domů, abych udělala nějakou práci tak, v pátek nebo v sobotu se potkám s kamarádkou... A to všechno stále dokola, sminimálními prodlevami. A tak dneska, kdy se milý chystá do práce, celej barák je vygruntovanej a já odpočívám po flámu, mi teprve došlo, že jsem vlastně docela unavená z toho všeho. Že občas potřebuju vypnout. Válet se celej večer v posteli, koukat na nějakej nenáročnej film, nalakovat si nehty aby se mi během několika hodin zase sloupaly, jíst něco nezdravýho... V mém harmonogramu už nějak nezbývá čas na tyhle věci. A víte co? Ono je to dobře.
Když tak nad tím přemýšlím, minulý rok, v srpnu a září jsem neměla absolutně co dělat. V podstatě plán každého mého dne vypadal přesně takhle - vstát, ulovit něco k snídani, filmy, filmy, filmy, oběd, filmy, hry, hry, večeře, filmy, spát. A to jsem teprve byla unavená. A apatická a znuděná. A vůbec. Člověk by měl žít naplno. Aby tak jako třeba dneska nepadal nudou ale vysílením. Dobrou.
A ano, mám ráda úžasně roztomilé kočky. Spící. Ty co nespí totiž mají tu vlastnost, že mi okusují prsty u nohou, nebo mi lehají na obličej.

O pavoucích

6. dubna 2012 v 16:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Neznám nikoho, kdo by měl rád pavouky. Fascinace, to je to správné slovo. Fascinuje mě jak se pohybují nehledě na gravitaci, jak spřádají vlákna, která se my zatím nepříliš úspěšně snažíme napodobit... Ano, jsou to pozoruhodná stvoření. Přináší štěstí a chytají mouchy. Ale není to zvířátko, které si pořídíte domů do terária, budete ho vyndavat, hladit, brát na procházky...
V době jarního úklidu na mě doma vždy čeká sklep. Plný pavučin a jejich obyvatel. Není to zrovna nejzábavnější práce, ale pořád lepší, než na dvorku sbírat psí hovínka. Tak vymetám pavučiny, občas mi nějaký pavouček přistane ve vlasech, tak se ošiju, smetu ho a pracuju dál. Nemám s tím nijak zvlášť problém. V těch vlasech nebo na zádech to teda není nic příjemného, ale co. Moje sestry v přítomnosti pavouků propadají v hysterický záchvat, odmítají s nějakým být v jedné místnosti, ostatně jako mnoho žen. Nerada na pavouky sahám, pokud to není nutné. hrozně to lechtá a běhá mi z toho pak trošku mráz po zádech. Takže si beru skleničku a papír a "statečně" tvorečka vyklapnu ven na okenní parapet. V prostorách, ve kterých se vyskytuji a kraluji já, tedy v mém pokoji nebo třeba v práci (tam je v některých místech takových pavučin...!), platí pravidlo "žij a nech žít". Jako třeba tuhle. Šla jsem na záchod a přímo vedle mísy si to na stěně kraluje docela velký pavouk. Tak mu v duchu povídám: "Tak hele, uděláme dohodu. Ty se ani nepohneš, já tě nechám být a za chvíli odejdu. Když se pohneš, vezmu toaleťák a spláchnu tě do záchodu." Pochopil a zůstal klidně na stěně dokud jsem za sebou nezavřela dveře, pak už nevím. A stejně tak rozmlouvám i s těmi v práci. Já ty jejich paučiny prostě vymetat musím, nedá se svítit. Ale nemusím hubit i jejich majitele. Funguji tedy trochu jako Darwinova teorie evoluce. Pokud je pavouk blbej a místo toho, aby se urychleně stáhnul pryč a počkal, až se koště přesune dál, zaslouží si skončit ve smetí.
Tákže neubližujte pavoukům, vám by se taky nelíbilo, kdyby na vás někdo šlápnul, pálil vás, nebo vám trhla nožičky - k tomu si na závěr dovolím jeden starší vtip:
Vědecký výzkum na pavoukovi.
Vědec tleskne a pavouk vyskočí. Vědec mu utrhne nohu, tleskne a pavouk vyskočí. Vědec mu utrhne druhou nohu, tleskne a pavouk vyskočí.Vědec mu utrhne třetí nohu, tleskne a pavouk stěží, ale opět vyskočí. Vědec mu utrhne čtvrtou nohu, tleskne a pavouk se ani nehne.Výsledné poznání: Když pavoukovi utrhnete čtyři nohy, ohluchne.

Změna

6. dubna 2012 v 14:57 | Alpa |  O mně?
A tak, ano, změnila jsem trochu vizáž. Protože už je jaro a modrá je barva, která patří spíš k zimě. Chtěla jsem něco svěžího a potrhlého, něco nového... A protože moje nadšení z téhle postavičky z dětské knížky ještě neopadlo, trochu jsem toho využila. Hmm... Nebudu vyhlašovat anketu, zda se vám víc líbil ten starý. Protože to stejně změním až já budu chtít. A mně se líbí. A upřímně? Aspoň vás to třeba trochu pobaví...

Farma zvířat

4. dubna 2012 v 17:00 | Alpa |  Výmysly
Na Zvířecí, vlastně znovu Panské farmě to nevypadalo dobře. Zvířátka začínala chápat, že prasata se na nich jen přiživují, tvrdí, že všechno vypadá dobře a že se mají lépe, než tomu bylo za vlády pana Jonese, ale přitom všechna zvířata strádají. Prasata vesele obchodují s ostatními farmami, s lidmi a nic jiného než jejich vlastní blahobyt je nezajímá. Schylovalo se k protestům. Ba dokonce k revoluci. V pozadí toho všeho je Benjamin. Zvířata se potají scházejí kdekoliv je to možné a předávají si informace. Odpor má zatím málo stoupenců, ale jejich počet stále rychleji roste. Prasata začínají něco tušit, ale neví, kdo za tím vším vězí. Po tajné poradě se rozhodnou, že zvířata umlčí tím, že jim předhodí něco bezvýznamného. Nějaké právo, které jim dodá pocit lepších časů. Svobodu slova. Je to možná riskantní krok, ale nic se tím nezkazí, míní Napoleon. Naopak, mohlo by nám to odhalit vůdce spiknutí. V nejhorším ji zase zakážeme. Na dvoře se uskutečnilo velké shromáždění. Prasata v čele s Napoleonem, chráněná svými bojovými psy stála uprostřed jako popravčí četa. Ostatní zvířata je mlčky sledovala, čekala, kdo bude potrestán tentokrát. Místo toho však po slavnostním oznámení propukla v jásot. Svoboda projevu, to skutečně znamená krok k lepšímu! Mohou si říkat co chtějí, dokonce psát co chtějí! Tedy za předpokladu, že umí psát.
Na plánované povstání se rychle zapomnělo. Myši, které v hnutí odporu fungovaly jako spojka, začaly nyní vydávat své vlastní noviny. Plátek, který obsahoval všechny novinky na farmě. tak jak byly. Nepřikrášlené. Každý den je roznášely po celé farmě a zvířátka to s chutí četla. Ta která číst neuměla se pravidelně scházela ve stodole, kde buď Benjamin nebo jedna z koz předčítali nahlas pro všechny. Myšlenka vlastního plátku se zalíbila ovcím. Psát a číst uměla jen jedna z nich, a to ještě bídně, takže kdo povede noviny, bylo jasné. Bezduchá slova a hesla ovcí se tedy dostala na papír, spolu s naprosto zkreslenými informacemi o životě na farmě. Jenže tento plátek byl daleko snažší na pochopení, proto se dostal do podvědomí daleko rychleji a četlo jej mnohem více zvířat. Myši přemýšlely, jak získat více čtenářů, založily tedy novou rubriku, kde své úvahy publikoval vždy někdo z moudrých obyvatel farmy. Ovce proti tomuto zaútočily karikaturami právě oněch chytrých zvířat, i těch ostatních a znovu tím přetáhly čtenáře na svou stranu. Myši se proto rozhodly k radikálnějšímu kroku. Dodávat zprávy z ostatních farem. A vůbec ze světa. Tím přebily všechno, co ovce mohly nabídnout. Ostatní zvířátka totiž žádné zprávy zvenčí nedostávala. Byla unesená tím, jak to funguje na jiných farmách. Někdy znechucená, ale většinou nepříjemně překvapená. Ukázalo se totiž, že věci na jejich farmě nejsou tak dobré, jak se mohlo zdát. Na farmách vedených lidmi se měla zvířata daleko lépe. Nadšení ovšem přitáhlo pozornost prasat. A to co si přečetla, se jim vskutku nelíbilo. Veřejně tedy prohlásila, že myší plátek je plný konspiračních teorií, které mají zvířata poštvat proti sobě a zničit jejich nádherně fungující společnost. Mnoho čtenářů tím ale neodradila. Proto nechala sledovat myši, které přinášely zprávy na farmu, odchytila je a Napoleonova stráž je roztrhala na kusy. Ještě chvíli se objevovali další dobrovolníci, kteří i přes toto riziko byli ochotní podávat zprávy z venčí. Těch však stále ubývalo, až v myších novinách prakticky nikdo nezbyl a bylo nutné jejich provoz ukončit. Několik myší bylo ale tímto krokem natolik rozhořčeno, že ve stodole pořádaly veřejná čtení a promluvy, kde informovaly zvířata o útlaku. Myší povstalci byli veřejně popraveni a zvířátka začínala chápat, že to s tou svobodou slova nebude jen tak. Plátek ovcí si vzal pod diktát sám Napoleon a předával v něm lidem informace o tom, jak všude jinde je špatně, jen na farmě je dobře. Původní hnutí odporu ztratilo mnoho členů, dalo by se říct, že prakticky neexistovalo. Ale byli tací, jako Benjamin, kteří potají dál psali své články a dostávali je mezi zvířata. Kočky psaly hesla odporu na zdi stodoly a domů. Ta byla vždy urychleně odstraněna. Ale brzy se obejvila znovu na jiném místě. Napoleon zuřil a tak dal svými psy hlídat celý statek a tím tento vandalismus ukončil. A co hůř, Benjamin byl chycen při předčítání několika starších zpráv Myších novin. V tu chvíli všechny nepokoje ustaly. Zvířata čekala, co se bude dít. Napoleon znovu svolal poradu a prohlásil, že dostali hlavu celého povstání. Přesto by bylo riskantní Benjamina popravit. Protože to by mohlo všechny zvířata popudit natolik, že by došlo ke vzpouře. Zároveň ale vůdce nemohli pustit. Rozhodli se, že mu tedy zřídí ubytování v jedné komoře. Dávali mu malé příděly jídla a Napoleon zvířatům oznámil, že Benjamin díky svým zásluhám a moudrosti dostal nové a lepší ubikace, aby dožil svá léta v přepychu a pohodlí. Na důkaz zvířatům Benjamina čas od času ukázali.
Svoboda slova nebyla nikdy oficiálně zrušena, ale všechna zvířata věděla, co se stane, pokud se budou vyjadřovat na veřejnosti příliš radikálně. A prasata? Dosáhla svého - dostala za mříže vůdce povstání a stále dávala davu falešné informace o blahobytu na farmě.

Inspirováno knihou Farma zvířat od George Orwella.

25.3. - 1.4. 2012

1. dubna 2012 v 18:00 | Alpa |  Pět plus jedna
1) Modrý tygr. Film Modrý tygr, kniha Modrý tygr a flipbook Modrý tygr. Až vyrostu a genetičtí inženýři vyšlechtí modrého tygra dorůstajícího velikosti labradora, jednoho si pořídím místo hlídacího psa.

2) Dvě a půl hodiny sborového zpěvu se zdály neúnosné, přesto, díky oběti mého milého (má to u mě!) se to dalo snést. Místy to bylo vlastně docela zábavné.

3) Cítila jsem se provinile, že jsem nehodila pár drobných chlapíkovi, co hrál na ulici na flétnu (muzikantům do toho klobouku či futrálu vždycky přihodím, ale tentokrát mi to došlo až když jsem byla za ním), tak jsem o pár desítek metrů dál přispěla do kasičky Pomozte dětem a koupila dva srdíčkové klipy.

4) Bára Hrzánová vypadá jako indiánka. A hrozně úžasně mluví. Tento týden hned dvakrát, na jedn benefiční akci, na které jsme zpívali a pak doma na záznamu Hrdého Budžese.

5) Po dvou měsících konečně zase ryby k obědu, mňam, pstroužci na smetaně s brambůrkami, mana nebeská :D

+1) Proč se mi pokaždé v tašce zamotají sluchátka, i když v ní jsou sotva pět minut a s tou taškou nikdo nemanipuluje??