Květen 2012

Čajovna

31. května 2012 v 16:00 | Alpa |  Výmysly
V obyčejném městě v jedné malé ulici stojí nenápadný domek. S nápisem čajovna nade dveřmi. To město na mapě najdete, ale když v něm budete hledat tohle místo, tak jako by se propadlo do země. Nikdo, koho se zeptáte, nebude vědět, kde je.Není v žádném atlase ani průvodci. Nenajdete ho. To jen když bezcílně bloumáte ulicemi, najednou se objeví před vámi. Já ji našel jen jednou. Bylo to někdy na jaře, trochu jsem tam zabloudil. Zrovna v době, kdy jsem ztrácel směr v životě. Mé dny byly všechny stejné, obyčejné a nudné. Unavovalo mě to, ztrácelo to pro mne smysl. Ženu a děti jsem pár dní neviděl, v práci si vzal dovolenou a ujel od toho všeho, přemýšlet. Nakonec jsem dojel tam. Teď už si ani nejsem jistý, kde to "tam" vlastně bylo. Každopádně v takové situaci a duševním rozpoložení jsem se ocitl před čajovnou. Pokrčil jsem rameny a vzal za kliku. Dveře byly otevřené a já vstoupil do útulně zařízeného obýváku. Dva stolky, u každého dvě kožená křesla. Bílé stěny, barevný perský koberec. Na stěnách několik obrázků a v rozích místností květiny. U jedné ze stěn stojí bar a za ním žena. Vypadá mladě, ale její oči jakoby toho hodně viděly. Usmála se. Pohlédl jsem na tabuli vedle ní, nakteré stálo: Dnešní nabídka: Denní šálek čaje. Moc jsem tomu nerozuměl. Ale žena mi pokynula, tak jsem se posadil do jednoho z křesel. Za chvilku přistoupila ke mně s puntíkovaným hrníčkem. Vzal jsem ho od ní a přičichl k nápoji. Vůně byla příjemná, ale ničím zvláštní. Položil jsem hrnek na stůl a chvíli jen sledoval, jak se z něj kouří. Pak jsem ho znovu zvedl a opatrně se napil. Byl to čaj, jakých už jsem vypil spousty, ale přesto tenhle byl jiný. Jako by se mi ustálily myšlenky a všechno do sebe zapadalo. Cesta se srovnala. A já pochopil, že to jak žiji, není stereotyp. Jen jsem až osud nedocenil význam lidských rituálů. Toho, že v životě potřebujeme, aby se něco stále opakovalo, jinak se nemáme čeho chytit...
Šálek byl prázdný, žena byla pryč a já jako omámený vstal a odešel. Až u auta mi došlo, že jsem vlastně nezaplatil. Otočil jsem se a najednou neměl tušení, kudy jsem sem přišel. Zkusil jsem se zeptat několika lidí, ale nikdo o tom domě nic nevěděl. A tak jsem se vrátil. Domů, k rodině, k práci, ke svým rituálům. V některých jsem našel i zalíbení. A od té doby každé ráno sedávám u okna a piji svůj šálek čaje.

I jumped!

27. května 2012 v 18:15 | Alpa |  O mně?
Tři - dva - jedna - skoč! Ruce za hlavou, propnuté nohy, náklon dopředu, náhlý záchvat paniky, že ztrácím půdu pod nohama... Pak se přidá křik. Ááááá! Volný pád. Kratší, než jsem čekala. Pak zpomalení a zhoupnutí a letím zase nahoru. A pak dolu a zas nahoru. Jak pružinka, trochu se z toho motá hlava. Pak můžu spustit ruce. Pořád křičím. Ne v kuse, jen občas. Křičím si pro sebe, nahoře mě moc neslyší. Ty krávo, no to bylo hustý! To blo hustý, no fakt sis to dala, jo! Uáááá, jupí! A podobně. A pak už se jen tak houpu, chytám spuštěné závaží s karabinou a nechávám se vytáhnout. Skoro nahoře pak soustředím svou adlenalinem a endorfiny napumpovanou mysl na to, abych se nepraštila o most do hlavy. Všechno se to vejde do dvou minut. A je to na celej život.
Přítel mi k narozeninám nadělil skok. Několikrát jsme se o tom bavili, navíc, já po tom toužila už x let a nějak to nikdy neklaplo...A když začal být tajnůstkářský a zároveň natěšený ohledně mého dárku, věděla jsem, že to bude nějaká čertovina. A protože znám jeho a znám sebe, napadlo mě to. Tak jako tak to bylo překvapení. Možná né ten dárek jako takový ale ten zážitek rozhodně. Měla jsem už z dřívějška načteno, teoreticky jsem znala všechna možná rizika, bezpečnostní opatření, statistiky... Ale ten pocit vám nikdo nepopíše. Úplně vás přepadne a naplní. Neuvěřitelná věc je to. Udělali jsme si výlet ke Zvíkovu, podívali se na kluka, co skákal před námi, já si pak vydupala, že budu skákat první. Vyplnit dotazník, navléct do sedáků, instruktáž co s rukama, jak skákat a padat, co potom... Ták a teď levou nohu do zábradlí, pravou přes, já si tě tady přechytím, dobrý, můžem? Tak ruce za hlavu, nic nejede, tak já odpočítávám...
Jo a taková perlička, když mě chlapík utahoval do postroje, ptala jsem se na dvě věci: Jestli jim už někdo někdy couvnul když už stál za tím zábradlím a jestli se tam někdy někdo pozvracel.
Couvnout už jim chtěl, ale oni ho nepustili. A zvracet se přitom nedá. Tak, už jste klidnější? :D
A ne, tohle nejsem já. To je nějakej chlapík, co skákal po nás, s kontaktem do vody. Já se bez té vody obešla. Ale ta fotka je docela povedená.

20.5. - 27.5. 2012

27. května 2012 v 18:00 | Alpa |  Pět plus jedna
1) Dotočila jsem všechny písničky na cédéčko a dodělala plakát, od příštího týdne bude viset ve městě, jupí!
2) Znovu jsem si stáhla Age of Empires, a zase se do toho zažrala. Uvidíme se na podzim, možná, až mě to přestane bavit :D
3) Další tři body budou narozeninové, protože mi halt tenhle týden bylo jednadvacet, tak se to točilo všechno kolem mně, takže výborná páteční oslava s rodinou, grilování, víno, pohodička na zahradě. Príma.
4) Sobota strávená v práci pod širým nebem, šest zaplacených hodin a to za to, že poslouchám muziku, jdu na prohlídku a fotím lidi. A pak trocha mixování a popíjení vína. A dostalo se mi objetí a pusy od 1,5 leté dcerky naší altistky, asi nejroztomilejší dárek.
5) BUNGEE JUMPING! Koho to zajímá, přečte si samostatný článek, koho ne, mám pro něj jen dvě slova: Strašně hustý!

+1) Proč popravy injekční stříkačkou provádí čistou jehlou, když už je to jedno?

Dcera svý mámy

26. května 2012 v 12:00 | Alpa |  O mně?
Dneska je mi jednadvacet. Což je přesně polovina toho, co mojí matce. Tak jsem si říkala, že vyhodnotím, kam jsme se obě dopracovaly, co nás spojuje a v čem se lišíme.
To že je mi polovina toho co jí, znamená pochopitelně to, že je mi tolik co bylo jí, když jsem se narodila. Zatím nejsem tak daleko, že bych teď v dohledné době plánovala děti, každopádně jednou je chci.
Společných věcí máme pár. Obě máme podobný vkus na muže a na oblečení. Pravda, já ulítávám na hipísáckém stylu, ale to prostě proto, že jsem mladá a můžu si to dovolit, aniž by to vypadalo divně. Ale pomineme-li tohle, máme v šatníku spoustu podobných kousků. Obě nesnášíme, když není kuchyň uklizená HNED - tohle zjištění mě trochu vyděsilo. Máme rády podobnou muziku a obě jsme v jednu chvíli chtěly tetování (pouze já jsem to dotáhla do konce). Bavíme se spolu otevřeně o sexu.
A teď ty rozdíly - čili to, co jsem buď podědila po tátovi (který je mimochodem dvakrát tak starý jako já) a nebo získala sama. Narozdíl od mámy mám slušný orientační smysl. Nejsem strašpytel. A nejsem takový blázen do holčičích seriálů, jako je Sex ve městě nebo Ally McBeal (chci říct, viděla jsem je, ale že bych na to musela koukat stále dokola, no nevim). A udržuji si stálý nepořádek ve svém pokoji. Ale hlavně, nežárlím. Tedy... To budu muset trochu objasnit.
Máma je příšerná žárlivka a za vším vidí něco špatnýho - pravda, nedělá kvůli tomu hysterický scény ale baví se o tom jako by se nic nedělo, ale já do ní vidím. Já... Já mám samozřejmě taky oči. a vidím, že něco není úplně v pořádku. Ale neřeším to. Protože nejsem ten typ. Jediné co, tak si prostě dovolím třeba drobnou poznámku. Ale nic víc. Zatím jsem si na uraženou zahrála jednou. A za to mohla moje matka - poněváč mě prostě naočkovala - hučela do mě tak dlouho něco o tom, jestli bych náhodou neměla žárlit, až jsem prostě začala. Fuj, nejsem na to zrovna hrdá, zakládám si na tom, že to beru sportovně - hlavně proto, že mám svoje kamarády, na které nedám dopustit a navíc se sama ráda otočím za hezkým chlapem - nebo hezkou holkou.
Ále to trochu odbočuji. Přeju si všechno nejlepší a aby ten život teď už pořád vypadal takhle. Vesměs nekomplikovaně.

13.5. - 20.5. 2012

20. května 2012 v 18:00 | Alpa |  Pět plus jedna
Páč jsem většinu tohoto týdne proležela v posteli se střevní chřipkou, tak se od toho logicky odvíjí i dnešních "Pět plus jedna". Aspoň z části.
1) Frisco černý rybíz. Zase o něco sladší než ty předchozí. Príma chuť léta.
2) Tři filmy s Johny Deppem, jeden s Evanem McGregorem a Evou Green. A jako bonus Rhys Ifans a jeho Mr. Nice.
3) Udělala jsem další práci na bookletu, napsala pár článků, prostě jsem dohnala resty a mám z toho dobrý pocit.
4) Vzhledem k tomu že první dva dny jsem nebyla schopná vůbec nic sníst, tak jsem docela oplaskla. Pravda, jednu chvíli jsem vypadala jak Samara z Kruhu ale to spravil šampon.
5) Šití, zase jsem měla čas na šití a malování. Nemám sice hotovo, ale uvidíme co z toho vyleze...

+1) Proč bylo zrovna letos na pochod Praha-Prčice hezky, když já nemohla jít??

Filmy nad dvě hodiny?

20. května 2012 v 11:15 | Alpa |  O mně?
Měla jsem teď spoustu času. Spoustu času na dívání. A chuť taky byla. Ale přišla jsem na jednu věc. Pokud má film víc jak dvě hodiny, nějak mě začne unavovat. Nějak mě už na začátku unaví to že je to tak zatraceně dlouhý. Kam se poděly všehny hezký filmy s devadesáti minutama, hmm? To už jsem je snad všechny viděla?
Chci říct, dvě hodiny nebo dokonce blížící se ke třem, to si můžou dovolit velikáni. Filmy, co vás na začátku chytí a na konci vyplivnou. Pán prstenů nebo podobnej formát. Něco bez mrtvejch bodů, ve kterejch si říkáte, tak kolik toho filmu ještě zbývá - tři čtvrtiny, cože??
Prosím tedy pány režiséry, pokud by měl váš film mít hluchá místa, tak ať je raději o půl hodiny kratší. Divák si nepotřebuje uprostřed děje odpočinout, potřebuje v něm udržet.

Nemocná

19. května 2012 v 14:00 | Alpa |  O mně?
Tak mám chřipku, dost krutou, jednu chvíli mi bylo zle jak psovi a potila jsem se jak prase (proč se vlastně přirovnáváme k těm zvířátkům?), teď zabraly prášky, tak mám čas spát - eee psát. Když jsem byla nemocná jako malá, nesnášela jsem to. Člověk nemohl ven a musel bejt furt zalezlej v posteli, nesměl si číst a musel furt pít cibulovej čaj a různý hnusný sirupy a polykat ošklivý prášky. Niic moc. V pubertě existovaly dva druhy toho "být nemocná" - samozřejmě jsem měla spoustu takovejch těch virózek, který trvaly dva dny, teplota nepřekročila 37,5 a čirou náhodou byl v té době e škole test, na kterej jsem se vykašlala. A ty doopravdický skutečný nemoci, ty mě štvaly stejně jako dřív, protože jsem musela ležet furt v posteli, nemohla jsem si číst, jít k počítači nebo koukat na telku a byla jsem furt strašně zpocená a ublemcaná. Dneska je to jinak. Samozřejmě, že mi vadí, že mě bolí celý tělo a nemám sílu vůbec na nic, chuť k jídlu odešla na dovolenou a jsem pořádně zpocená a vypadám fakt "mocinky luxusně", ale tak nějak vím, že to bylo třeba. Že si tělo zavolalo o pomoc, nejen kvůli tomu boji s bakteriemi nebo viry, ale prostě protože ho přepínám. Najednou, někde mezi tím spaním a spaním mám čas sama na sebe. Mám čas přemýšlet. A možnost odpoutat se od toho svýho horečkou rozpálenýho těla a vůbec ničím se nezabývat. Nechat všechno proplouvat kolem. Čas od času se probudit, abych doplnila tekutiny a znovu se zbrotila potem... Je to možná odporné, ale očistné. Jdu si vypít svůj čajík a zase se propadnout do spánku a myslet u toho, co já vím, třeba na letadla.

Hospodská

17. května 2012 v 16:30 | Alpa |  Výmysly
V tý starý hospodě na konci světa dělá Kápo hospodskýho snad tisíc let. Je to místo pro všechny ztracený duše, horníky zavalený v dolech, chlapíky co uhořeli u vrtu, prostě obyčejný tvrdě pracující chlapy. A takový maj sem, do tohohle zatracenýho místa blízko, co by kamenem dohodil. Většina z nich má našetřenou dost velkou sumu na to, aby to Kápovi házelo slušnej profit. A tak tu je, nalejvá jim kořalky a poslouchá pořád ty samý historky. Už je unavenej, jen co je pravda, však oni všichni jsou. Zaseklý mezi životem a smrtí, tady, kde se dá dělat jen jediný, chlastat až do padnutí. Potřebovali by si odpočinout, usnout tím věčným spánkem, jak se říká, tak jako usínaj všichni ti, co se jim poštěstí mít smrtelný lóže. Smrt udušením, zasypáním nebo uhořením není vůbec taková. Proto se tu scházej. Vlastně, říkám scházej, ale nikdy jsem neviděl nikoho z nich vodejít, jen vobčas někdo novej přibyde. Jednou přišel chlápek. Na první pohled byl ňákej divnej, nepatřil mezi nás. Objednal si whisku a neměl čim zaplatit, ale nabídl, že poví příběh. Kápo se zatvářil nedůvěřivě. Nově příchozí opakoval, že poví příběh, kterej ještě nikdo z nich neslyšel. To už znělo zajímavějc - totiž, historky horníků a dělníků, ty jsou všecky stejný. Když začal vyprávět, všichni mu viseli na rtech. A po několika větách všichni usnuli spánkem spravedlivejch. Tajemnej chlap se pousmál, dopil whiskey a odešel z tohohle příběhu. Předtím ale všem v hospodě prošacoval šrajtofle a připravil je o veškerou vatu. Tam kde teď jsou už jí stejně nebudou potřebovat.
A kdo jsem já? jen někdo kdo opustil svý tělo aby duše mohla poletovat po hvězdách, po minulých životech a cizích příbězích. Můžete to taky zkusit. Prostě zavřete oči a přestaňte myslet na tu svou skořápku.

6.5. - 13.5. 2012

14. května 2012 v 15:33 | Alpa |  Pět plus jedna
Tak jsem byla včera přespříliš zaneprázdněná - no dobře, nebudu se vymlouvat, normálně jsem zazdila včerejší pravidelný článek, takže to napravuji dnes.

1) Povedlo se mi nafotit pár docela povedených fotek z lampionového průvodu a ohňostroje, na některý jsem fakt pyšná.
2) Meruňkový ostrov. Průměrný film zanechávající zvláštní ale silný dojem, ale hlavně, ta slovenština se ták krásně poslouchá! Škoda, že už jí dneska spousta mladých Čechů nerozumí...
3) Po třech letech (já ostuda) jsem byla u zubaře - a měla jsem pěknou kliku - čistá jak lilie. Nó, to zrovna ne, ale každopádně žádnej kaz, takže super.
4) Underworld čtyřka. Víte, série underworldů má jednu výhodu (a zároveň nevýhodu) - je to téměř dokonale předvídatelné. Takže je to nenáročný film, s relativně dobře zpracovanými efekty a muzikou. A upřímně, člověk občas víc od filmu dostat neptořebuje.
5) Noví Simpsonovi! 23. série se konečně zase povedla. Na ty nejklasičtější díly to sice nemá, ale za posledních pět várek se tahle zdá zatím nejlepší.

+1) Proč je havran jako psací stůl?

Nikdo není výjimečný

11. května 2012 v 18:27 | Alpa
Nejsem originální, ani výjimečná. Jsem holka, co má ráda od všeho něco. Co se drží původního rozdělení rolí v rodině, baví jí šít a psát, debatovat o politice a filozofii, smát se a pít a jen tak ležet pod hvězdami, jezdit na kole, plavat, zpívat,... A mohla bych pokračovat. Chci říct, že dělám tytéž věci co tisíce lidí dělali přede mnou, dělají teď a budou dělat i po mně. Ale ani mi o originalitu nejde. Když jsem se v mládí rozhodovala co dál dělat, rozhodla jsem se být chameleon - zapadnu téměř bez povšimnutí do co nejvíce kruhů a skupin. Přijde mi to daleko výhodnější - hlavně z hlediska pozice pro pozorování. Nejsem povrchní, ale nerada vyvolávám vlny. Svůj exhibicionismus si vybiju na pódiu a svou touhu po tom mít něco nového a neotřelého zase šitím. Nepotřebuju být jedna jediná na světě. Jednak proto, že by to znamenalo nosit holínky na hlavě, koupat se v ořechové skořápce a jíst výhradně kaviár (a to už byste ani netvrdili že jsem originální, nýbrž blázen), aby toho člověk v dnešní době dosáhl a jednak proto, že být jediný může být pěkně frustrující. Spousta z nás to zná ze školy - Jsi něčím jiný? Nevezmeme tě do party. To není nic pěkného.
Nechci vám tady radit, abyste zase za každou cenu nevyčnívali... Každopádně je to nejjednodušší. Já si myslím, že nejlepší je být tím čím chcete být - i když je to třeba ovoce do jogobely.
A co se originálních značek týče, z toho bych si hlavu taky nedělala - skoro všechno se to stejně vyrábí v rozvojových zemích, akorát na to občas lípnou tři pruhy a jindy fajfku, no...

A na závěr taková kravinka...


L'art de la photographie

11. května 2012 v 15:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Už jsem tu psala o tom, že sama amatérsky fotím. Není to sice ještě tak, jak bych si přála, ale mohlo by být hůř. jde mi ale o to, že fotografie jako druh umění podle mne hodně utrpěla s nástupem moderních technologií. Nemluvím jen o tom, že každý dnes může mít digitální fotoaparát, který udělá všechno za vás. Stačí prostě zmáčknout knoflík. Ale co mě točí, jsou všechny ty grafické programy, Adobe Photoshop kupříkladu. Protože v tu chvíli je úplně jedno, jestli umíte nebo neumíte fotit, stačí vědět, jak zacházet s fotošopem. A to není umění, na to stačí cvik.
Mám doma Zenit a Flexaretu, kdo nevíte co to je, použijte Google, s tím prvním fotím, s tím druhým se učím. A fotografování má daleko větší kouzlo, když mátek dispozici jen 36 obrázků.
Popravdě jsem ale i já podlehla digitální zrcadlovce. Ani ne tak proto, že by to bylo zábavnější, ale je to výrazně levnější. Takže když fotím, fotím minimálně na polomanuál - ostření automaticky ale čas a clona manuálně - a téměř neupravuji. Maximálně přidám nějaký filtr.
Protože fotografie má být o zachycení perfektního okamžiku. Ne o jeho vytvoření v počítači. Fotografie je umění. Není to focení sama sebe v zrcadle, není to blejskání podnapilé mládeže na párty. Je sice hezké fotoaparát vlastnit a moci jím zaznamenávat události, na druhou stranu, i to může mít nějakou úroveň.

Pán Simpsonů: Společenstvo Simpsonů

8. května 2012 v 15:00 | Alpa |  Filmy, Seriály
Žlutá rodinka už se na obrazovkách pohybuje dlouho. A taky už leckde byla. Mnoho jejích členů vyrazilo do ciziny za dobrodružstvím samo (Bart v epizodě 01x11-Kyselé hrozny sladké Francie - kupodivu do Francie, Marge s Homerem na Arubu v epizodě 16x07- Drahé pivínko,...). Kam se ale podívalo všech pět členů?
Států je dohromady 13. A tady jsou:
Austrálie (06x16 - Bart versus Austrálie)
Brazílie (13x15 - Může za to Lisa)
Čína (16x12 - Čínskej nášup)
Francie (15x21 - Nepřátelé státu)
Indie (17x17 - Salam Banghalore)
Irsko (20x14 - Ve jménu dědy)
Itálie (17x08 - Taliján Bob)
Izrael (21x16 - Největší Homer všech dob)
Japonsko (10x23 - Třicet minut v Tokiu)
Kanada (13x11 - Srdci neporučíš)
Peru 20x02 - Ztraceni s GPS - ok, tady vlastně nebyli všichni, ale mysleli si, že jsou, tak se to dá počítat)
Tanzanie (12x17 - Simpsonovi v Africe)
UK (15x04 - Obtěžoval jsem anglickou královnu)

Snad jsem na nic nezapomněla...

29.4. - 6.5. 2012

6. května 2012 v 18:00 | Alpa |  Pět plus jedna
1) Čarodějnice. V kostýmu jsem nejdřív malovala s dětmi a pak po předělání make-upu do stylu vrány na vlastní mejdan. Ohýnek, masíčko (mimochodem, skvěle jsme ho naložili). A jak se říká, v nejlepším jsme přestali, takže večer nebyl ničím zkažený.
2) Divadlo Drahouškové. Rozverná Paulová ("Jsem přece mladá! Sice už dlouho, ale..."), roztržitý kuchař Zedníček a nahý Suchařípa, Co víc si jen přát?
3) Koupili jsme milému do bytu kytičky. A bazalku a balkonová rajčata. Tako doufám, že je brzo nezabijeme.
4) Projít se bosa po zahradě a pak se svalit na deku do stínu a číst si... A ještě to završit šlofíkem v trávě, no prostě bájo.
5) Pivo, cigareta a schovávání před deštěm v dřevěném hradu. A starý hipísák a český John Lennon Ivan Hlas a jeho koncert i v tom psím počasí dokázal zlepšit náladu.

+1) Proč je dnes tak málo lidí schopných mluvit správně česky?

Už tam budeme?

5. května 2012 v 14:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Tuhle jsem jela v autobuse. A najednou slyším jakoby syčení. A pak mlaskání. A pak pár těžko srozumitelných slov. Nervózně se začnu otáčet. Zvuky vydává kluk u dveří. Tak patnáct let. Po chvilce pozorování mi ale dojde, že nic z toho nebylo směřováno mně. Protože kluk střídavě vydává zvuky, tleská a trhá hlavou či rukama. Můj skromný nekvalifikovaný odhad - buď Tourettův syndrom nebo forma autismu. No nic. To mě ale zdaleka nerušilo tolik, jako to, co se mi ozývalo za zády. Holčičí chichotání. Dvě děvčata, zhruba ve stejném věku jako kluk, se mu smály. Na něco se ho ptaly a nedostávaly z něj odpověď, což vyvolávalo další smích.
Jednu věc nechápu. Mně v tu chvíli napadly dvě možné reakce na jeho chování - lítost a nezájem (protože v mnoha lidech lítost nad jejich osudem vyvolává vztek). Smích tam rozhodně nebyl. Možná se nedá říct, že jsem vychovaná, ale rozhodně jsem ohleduplná. Směju se jen lidem, co si za svou hloupost mohou sami.
Totiž, setkala jsem se již se dvěma... No, zřejmě autisty. To slovo sice úplně neodpovídá, ale já nemám ráda spojení "mentálně zaostalý" nebo "postižený" - mám pocit, že je to nekorektní.
Jeden můj spolužák na gymplu (!) byl no... přinejmenším podivín. On sám byl čaroděj denně riskující svůj život v souboji dobra se zlem, měl svého draka a šem nám četl z ruky a mluvil o tom, kým jsme byli v minulých životech a kým bychom se mohli stát. Neměl moc přátel. Ale myslím, že to nebylo kvůli jeho kouzelné říši, ale prostě proto, že když s vámi mluvil, zásadně narušoval váš osobní prostor (prostě stál zatraceně blízko) a taky byl trochu nepříjemně cítit.
A podruhé to bylo na letním táboře. Dostala jsem do oddílu kluka, kterému se všechno muselo vysvětlovat jinak. Ty příhody jsou samozřejmě trochu legrační, ale... Ta zkušenost mi dala hodně. Musela jsem přemýšlet trochu nekonvenčně, "outside the box" - to je vhodnější výraz,a svým způsobem mě to bavilo.
A málem bych zapomněla, k nám do kina chodí v rámci představení pro školy čas od času taky centrum pro děti s tělesným či mentálním postižením. Vedle jednoho kloučka jsem seděla. Jedna scéna divadla ho rozveselila natolik, že v sedadle začal poskakovat, smát se a tleskat. Divadlo se muselo dokonce trochu odmlčet. Mě to dojalo. Tak syrový a nefalšovaný projev lidské radosti... Dost z nás se takhle otevřeně radovat neumí.

Stopařův průvodce po Simpsonových

3. května 2012 v 17:10 | Alpa |  Filmy, Seriály
Tak jsem si říkala, že je tu nějak moc filozofování a málo srandy. A poněváč jsem velký fanoušek Simpsnů - vážně, viděla jsem každý díl nejmíň čtyřikrát (což je strašná spousta kvalitně promrhaného času), rozhodla jsem se, že vám tu udělám takového průvodce. Vím, že všichni umíte používat google a wikipedii - ale myslím, že bude užitečné, když najdete odpovědi na své otázky dříve než po přelouskání x stránek.
Tákže dozvíte se například které díly jsou nejlepší, kolik povolání vystřídal Homer, kolikrát nedostala Lisa jedničku, kde všude Simpsonovi byli, které známé osobnosti se zde objevily, také udělám hitparádu nejlepších songů, které v Simpsonových zazněly (ať už v originále či předělané) nebo výpis epizod, které parodovaly Pulp Fiction a další. Každé tvrzení bude podloženo epizodou, ve které to lze ověřit a v každém článku nebude chybět obrázek či video a také otázka, která vyzkouší, jak dobře Simpsonovi znáte.

Bosa ve městě

3. května 2012 v 15:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Dneska jsem se na ulici zula. Boty co jsem měla byly vlastně docela pohodlné a navíc jsem to domů měla kousek. Byly jiné důvody. Za prvé, vždycky mi v horku natečou nohy a jakákoliv obuv mi vadí. A druhý a mnohem podstatnější důvod - chodit bez bot je další způsob vyjádření svobody.
Kde jsou ty časy, kdy chodil bez bot kdekdo. Jenže vy si dneska všichni řeknete, že budete mít špinavý nohy. Ve městě jsou ostré kamínky a střepy, na loukách zase včely nebo hadi. Jasně. Nebo vás do nekryté paty může kousnout radioaktivní krysa. Ale to je jako život. Cesta životem taky není vždycky hladká a bezbolestná. Někdy se zašpiníte. Občas vám v noze uvízne velký střep. Ale od toho máme všichni doma pinzetu, dezinfekci a náplasti. A pak můžeme vesele pokračovat. Když jde člověk bos, má k Zemi hned blíž. A neznám nic lepšího než ráno vyběhnout bos do trávy a ranní rosou si zmáčet kůži...Zkuste si to.