Srpen 2012

I bloggerka může mít dovolenou

20. srpna 2012 v 8:23 | Alpa |  O mně?
Ne nestihla jsem pravidelnou rubriku. A ne, nebudu tu minulou zpětně dopisovat. Protože víte co, taky si můžu dát pauzu. Strávila jsem přes týden mimo počítač a bylo to bezva. A vůbec mě netankoval nějaký faebook, youtube nebo dokonce blog. Zajímalo mě jen kolik dneska ujedeme, jetli to bude tak zatraceně do kopce jako včera a taky kde je nejbližší hospoda. Výhledy, panorámata, pivo, kopce a horko, zase pivo a tak pořád dokola. Takže možná napíšu něco o dovče, možná i pravidelný dnešní článek ale víc po mně nechtějte.

29.7. - 5.8. 2012 aneb do prdele, jakto, že už je čtvrtek?

9. srpna 2012 v 11:06 | Alpa |  Pět plus jedna
Nějak mi utíkají dny moc rychle...

1) Druhý týden strávený u přítele, doma už nevědí, jak vypadám.

2) Sraz s bývalým flétnovým souborem. Páni, to se nám to pomlouvalo!

3) Zjištění, že jsem sice nezhubla, ale mám teď díky kolu zatraceně pevnej zadek.

4) Štrůdl z letních jablek a první pokus o švestkové knedlíky.

5) Dva filmy o kouzelnících: Iluzionista a Dokonalý trik.

+1) To že ve stáří se už člověk nemůže moc hýbat chápu, ale proč i vy mladí chodíte jen co noha nohu mine a zabíráte spoustu místa na chodníku??

Bůh má jméno Murphy

9. srpna 2012 v 11:00 | Alpa |  O mně?
Nejsem věřící. Respektive jsem ale jen do určité míry, věřím v hybnou sílu vesmíru a v mimozemšťany, bla bla bla...To už jsem všechno říkala. Ale svým způsobem je tu i osoba, se kterou diskutuji, když je to třeba. Říkám mu Murphy. Víte, většina věřících se svému Bohu zpovídá, kaje se, žádá ho o radu,... Já se na svého obracím jen tehdy, když se něco posere. Jednoduše potřebuju mít komu vynadat, postěžovat si. Na jméno Murphy jsem přišla teprve nedávno. Prostě kvůli Murphyho zákonům.
Na tomhle světě jen máloco funguje tak spolehlivě jako zákony schválnosti. A přesvědčuji se o tom dnes a denně. Kupříkladu pokud upínám veškerou svou pozornost k jedné situaci (kupříkladu se hrozně těším na dovolenou), tak skoro vždycky něco neklapne. Nebo včera, prohlásila jsem, že se s přítelem vlastně vůbec nehádáme. A jelikož pýcha předchází pád, ještě než skončil den jsme se ale příšerně pohádali (kvůli malichernosti, jak to tak bývá, ale je to malichernost, za kterou si stojím, sakra!). Nebo jen obyčejné, že chleba spadne na zem vždycky namazanou stranou.
A tak to prostě je. A proto jsem došla k závěru, že Murphy je Bůh. Protože kdo jiný by tyhle věci vymýšlel? Myslím, že ten chlapík se nahoře náramně baví právě vymýšlením nových hloupých pravidel. Ale i tak si s ním o tom ráda povídám. V angličtině. Ty Murphy, tys mi dneska dal zase za uši, co?

Alenka v říši dospělých

8. srpna 2012 v 18:35 | Alpa |  O mně?
Celý život jsem se vyskytovala mezi svými vrstevníky (rodiče a jejich přátele nepočítám a spoluvedoucí na letním táboře taky ne). A jediné jejich problémy byly: Za co a kam se půjde tenhle týden chlastat a Jak napíšou čtvrtletku z matiky; později pak: Za co se bude tenhle měsíc chlastat, půjdeme bydlet na byt nebo na kolej, jak napíšu zkoušky, u těch cílevědomějších případně Nevíte někdo o brigádě?... Tohle jsou věci, co řeší lidi v jedenadvaceti (tedy, většina lidí). A najednou jsem mezi lidmi kteří jsou o pár let starší. Na akcích se to nepozná, posilnění alkoholem řeší všichni totéž. Ale pak někde u kávy místo školy řeší práci, to že budou mít novou hypotéku, vybírají dlaždičky do koupelny, shánějí řemeslníky...A najednou mám pocit, že na to nejsem připravená. Najednou vidím ten pětiletý věkový rozdíl. Vidím i to, že můj milý tam spadá taky...Mluví se mnou o věcech, jako je auto na splátky, nová kuchyně, bydlení...
Připadám si jak Alenka v říši divů, Pippi Dlouhá Punčocha ve škole nebo tak nějak. A hrozn ráda bych tvrdila, že nikdy nevyrostu že tyhle starosti dospělých se mě nikdy týkat nebudou... Ale jednou, jednou to prostě nebude možné. Jednou i já budu muset dospět a řešit vlastní hypotéku. Vlastní bydlení, práci... Jednou. Teď budu řešit školu, ještě nějakou dobu.

Můj milášku!

7. srpna 2012 v 15:00 | Alpa |  Výmysly
Mám psa. Je to dalmatin a říkám mu Flek. Mám ho už patnáct let. Denně s ním trávím co nejvíce času. Je velice poslušný, umí snad všechny povely, co se dají psa naučit. Je čistotný, ale pro jistotu ho každý den umyji, vykartáčuji a navoním, přeci jen, chci aby reprezentoval. Vybírám ty nejlepší obojky a zimní i letní oblečky, značkové pochopitelně, k tomu ho posílám pravidelně na pedikůru, ondulaci srsti a nalepovací řasy. Musím s ním často chodit k veterináři, pro jistotu. Stojí to hodně peněz, ale naštěstí jich máme dost. A teď už si na sebe vydělá sám. Už má na poličce několik trofejí a stužek z různých výstav a soutěží. Každé ráno a večer mu dávám nejlepší krmivo na trhu a průběžně přes den doplňuji vodu Evian - jinou už nepije. Jeho schopnosti již dosáhly maxima, teď je udržuji každodenním cvičením pozornosti a dovedností. Samozřejmě, že si najdeme čas i na hraní. Nejraději aportuje. Vstávám kvůli němu v šest ráno, než jdu do školy. Pak hned jak dorazím domů, odhodím tašku do kouta a hned jsem zas u něj. Teprve má večeře mě od něj odtrhne, a i tu si občas přinesu k němu. Pak zůstávám v jeho blízkosti do pozdních hodin, dokud se mi víčka nezačnou klížit. Kdybych občas nepotřeboval spát, nikdy bych neodešel. Dokonce i ze školy k němu občas utíkám. Je to práce na plný úvazek, takový pes šampion. Musím mu čistit pelíšek a chodit ho pravidelně venčit. Ale dělám to rád. Jen občas mě z toho nepatrně bolí zápěstí, toho klikání je tolik... Navíc ten počítač už není to co býval, občas se zasekne, párkrát se dokonce zaviroval a já svého pejska několik hodin neviděl. Jednou mi málem utekl a jednou málem umřel na nějaký virus. Chci být pořád s ním, je totiž můj, jenom můj, můj milášek!

Anebo pohádka o virtuálních zvířátkách a o lásce k našim počítačům.

Oddělené popelníky

5. srpna 2012 v 11:00 | Alpa |  O mně?
Minulý týden se to tak nějak prostě sešlo. Milý se rozhodl omezit kouření, rozplánoval si celý den po dvou hodinách a vždycky dvacet minut před očekávanou cigaretounervózně poklepával prsty do stolu a byl nepříjemnej. Já k tomu měla krámy, takže fakt bezva. Takže jsme se co dvě hodiny chytli. Teda, ne nějak významně, ale nejsme na to zvyklí. Dotáhli jsme to jednu chvíli tak daleko, že jsme seděli každý u svého počítače, vedle sebe každý svůj popelník a nevšímali jsme si jeden druhého. Nakonec jsem připravila večeři a on hrál Mafii či co. A mně se s ním vůbec nechtělo jíst. Takže jsem si vedle zapálila se slovy, že půjdu večeřet až já budu chtít. A on udělal totéž v kuchyni. Vůbec jsme se nechtěli spolu bavit. A jak jsem tak stála v okně a koukala na stmívající se krajinu, došlo mi, že jsou to jen malichernosti. Vždycky mi to dojde u okna. Koukat se ven, mít před sebou všechno, kam oko dohlédne, dýchat svět... Najednou vím, že oproti tomu, co řešíte vy venku jsou moje krámy a přítelova nikotinová odvykačka úplné nic. Takže jsem típla o parapet a šla jsem do kuchyně. A jakože to nedělám skoro nikdy, tentokrát ano - udělala jsem ten vstřícný krok. A omluvila se. A pak poznamenala, že přestávat kouřit zrovna tenhle týden je pěkně pitomej nápad, protože když to takhle půjde dál, tak se pozabíjíme. A výsledek? Týden pominul a my jsme pořád oba živí a zdraví.

Whatever Works

4. srpna 2012 v 15:00 | Alpa |  Filmy, Seriály
Woodyho Allena považuji obecně za geniálního režiséra (byť dost podivného herce). Nepřišla jsem nikdy na chuť Annie Hall, zato z těch nových filmů mě bavily všechny (Match Point, Sólokapr, Vicky Christina Barcelona, Půlnoc v Paříži,...). Whatever Works (komentář o filmu si přečtěte na csfd.cz prosím, stejně bych to jen parafrázovala). Hlavní postavou je fyzikální génius (smrdí to trochu Big Bang Theory) v důchodu. Chlápek, který svou moudrost předává zvláštním způsobem. Je protivný až hrůza a výsledkem je to, že se polovinu filmu divák popadá za břicho. Prostě proto, že to Allen umí. A zápletka? Zkuste vštípit něco ze strunové teorie jižanské blondýně. Kdepak mládeži, genialita se nedá naučit, tu musí člověk mít. Když se o to totiž pokusíte, výsledkem budou humorné výstupy slečny, která odříkává frázičky, které zaslechla a ani za mák netuší, o čem mluví. A ono to s tou genialitou nebude zas tak horké. Všichni s vysokým IQ jsou pošuci. No promiňte, ale který rozumný normální dospělý si u mytí rukou zpívá dvakrát "Happy Birthday to you", aby smyl všechny mikroby?
Ale to už prozrazuji příliš. Podívejte se sami na tento Allenův počin s typickými monology s divákem.


Kolejní časy

3. srpna 2012 v 21:40 | Alpa |  O mně?
Většinu prázdnin trávím u přítele v bytě, prostě proto, že doma mě nepotřebují a mně se chce. A jelikož je milý v práci kolikrát i večer, musím se zabavit sama. Filmy, vaření, seriály, jídlo, pití, čtení...Tak různě. Ale víte jak to v takových panelákových bytech chodí. Tenké stěny, tenké stropy... Připomíná mi to tu krátkou dobu, co jsem strávila na koleji. Člověk úplně přesně věděl, co se děje pod ním, nad ním a občas i o dva pokoje vedle. Vědělo se kdo měl zrovna ten den štěstí (to vrzání postele je vcelku k smíchu a ruší ze spaní) a kdo zase smůlu (zvracení na toaletě se rozléhá mnohdy i dál než jen přes jednu stěnu). Byla to zábava poslouchat, když člověk zrovna neměl co dělat, nemohl spát nebo se musel učit a vůbec se mu nechtělo.
Z dnešního večerního holení nohou mě vyrušil hluk z bytu nad námi. Někdo evidentně řezal nějaký nábytek vejpůl a do toho vraždil dvě ženy (!) najednou. Teda, buď tam byly dvě holky a nebo byl chlapík ještě před pubertou. Nebo si při tom zpívá fistulí, vímjá. Dvě minuty a konec. Dvě minuty pauza a zase. Zase dvě ženské. Potřetí už druhý hlas zní jako chlap, konečně. Zajímavé. Dvouminutová čísla a holka křičí jak v béčkovém pornofilmu. V takovém tom, co není sexy, nýbrž k smíchu. Dneska asi nebudu počítat ovečky ale hekání. Třeba se jim tu postel nakonec povede rozpůlit.

Dnes je to rok

1. srpna 2012 v 14:00 | Alpa |  O mně?
Nebo tak nějak. Nejsem si totiž jistá datem, rozhodla jsem se tedy pro dnešní. Ono to možná bylo i dřív ale to je jedno. Jizvičky od popálení cigaretou už nejsou moc vidět, jen když mi trochu zhnědne kůže a to se moc nestává, ani v létě. Je to rok od doby, co jsem si naposledy ublížila (říkám naposledy, protože jsem to během dospívání zvládla ještě dvakrát). Není to nijak významné výročí. Hlavně proto, že jsem se v tom nevyžívala, většinou k tomu došlo po posilnění alkoholem a vzáptí mi došlo, že to byla pitomost. Ale tak či tak jsem si dnes prohlížela svoji ruku. Je zajímavé pozorovat cizí ruce, člověk se dost dozví. Když se díváte pozorně, najdete jizvy po mladických nerozvážnostech, drobná kuchyňská poranění, škrábance od domácích mazlíčků, prstýnky, rozpíchané prsty od šití... O tom vlastně mluvit nechci, ale přesně to se mi honilo hlavou. Pro mě to byl ventil. Jednorázový ventil. Neomlouvám to. Nebylo to správně. Ale občas člověk není dost silný, aby se něčemu postavil čelem. Já taky ne. Dokonce ani teď ne. Ale ušla jsem od té doby kus cesty. Pravda, hodně mi pomohlo i to, že jsem nešla sama. Ale to si povíme v září, při jiném výročí.
Chci říct, že pokud vás to posune někam dál, udělejte to. Ať je to (téměř) cokoliv. Pokud by ás to ale mělo zarazit na místě a celou situaci ještě zhoršit, no... Odpovíte si sami.