Září 2012

Škola základ života

30. září 2012 v 8:48 | Alpa |  O mně?
Mám za sebou první týden na škole a zjistila jsem spoustu zajímavých věcí, některé smutné, jiné prostě pozoruhodné.
Tak za prvé, je to anonymnější. V prváku jsou nás stovky, během přednášek kolem sebe vystřídám skupiny o dvou stech lidech, na seminářích taky nejsem pokaždé s těmi samými lidmi. Takže už mě tolik netrápí, že jsou to pitomci a ignoranti (když jsem tu větu řekla doma, tatínek prohlásil, že když jsem se nechala vylejt ze školy, nemám právo tuhle větu vůbec říkat, tak jsem opáčila, že to nemá žádnou logiku, to že někdo vysokou školu dodělá přeci neznamená, že to není ignorant).
Dál, mám předměty, které mě doopravdy zajímají. Jako studovat jazyk bylo sice fajn, ale né můj šálek kávy. Teď mám doma učebnice psychologie a pedagogiky, Osudy moudrých o dějinách filozofie a čtu si v tom z dlouhé chvíle. Protože je to moc hezké. Protože vím, že jsem byla "předurčena" k učení. Taky mám biologii, což je pro většinu spolužáků zpráva špatná, já mám z první hodiny čtyři stránky výpisků a hrozně mě to nadchlo. Učitelka je to prďácká a mě ten předmět na gymplu bavil, přestože jsem se mu nechtěla věnovat do hloubky. A povinné základy pro pedagogy obsahují vlastně středoškolskou biologii plus kurz první pomoci (který já teda absolvuji už po čtvrté), takže bezva. Pak nám tedy říká samé zajímavé věci. Třeba že novorozeňata mají lebku ještě spojenou měkkým vazivem proto, že při průchodu porodními cestami se musí kosti jaksi "přeložit" přes sebe. Proto se občas stane, že má dítě těsně po tom šišatou hlavu. A tak.
Poslední, nejdůležitější a taky nejsmutnější poznatek. Při hodině pedagogiky jsme se měli představit, říct, kde jsme byli na škole a jestli chceme učit. Nejsem naivní, bylo mi jasné, že polovina lidí je tam jen proto, že se na jinou školu nedostali, nebo jen potřebují titul, aby jim všichni dali pokoj. Ale že nás bude chtít učit jen deset procent... Byli tam tací, co se kariéře pedagoga nebrání, ale neplánují ji. Byli tam dva, co chtějí být policisti a potřebují k tomu titul. A pak dvě slečny prohlásily, že nechtějí učit, ale cestovat. V duchu jsem se smála. Cestovat je sice hezký plán, ale na chleba vám to nevydělá. A cestování samo o sobě taky není zadarmo. Takže hodně štěstí při uplatnění někde, kde vás za to budou platit.

Kulturní kočka

21. září 2012 v 10:00 | Alpa |  O mně?
Jsem kočičí člověk. Líbí se mi jejich nezávislost, jejich způsob jak projevovat vděk a taky to, jak umí být najednou bezdůvodně mrchy. Naší kočce je nějakých sedm let, takže mě potěšilo, že můj přítel si zhruba dva měsíce předtím, než jsme se seznámili, pořídil kotě (jakkoliv je to zvláštní, když chlap bydlí sám s kočkou, je to pochopitelné - měl aspoň dost rozumu, že si s nepravidelnou pracovní dobou nepořídil do bytu psa). Tak jako tak, tehdy mě čekal velký bojový úkol: spřátelit se s paní domu, s kočkou jménem Bouře. Stálo mě to hodně pamlsků a úplatků v podobě mojí paštiky nebo kusu masa, taky hodně škrábanců a kousanců po rukou - ty mám sice pořád, ale tentokrát si za ně aspoň můžu -, ale nakonec kočka pochopila, že se s mou přítomností bude muset smířit. Takže obrátila, a to tím směrem, který nás s milým docela překvapil.
Tak za prvé, začala odmítat maso. Tedy, ne pokaždé, ale občas ho prostě nechce. Přesto že je čerstvé (když si nejsem jistá, jestli maso ještě můžu použít, "zeptám" se kočky a jejího radaru), prostě ho nesežere. Za druhé, místo, aby mi chodila potají olizovat chleba s paštikou, sní mi zeleninovou oblohu. Posledně jsem si k televizi přinesla rajče, kočka přišla a půlku mi zkonfiskovala (tady si dovolím vsuvku - né že bych neměla ráda psy, ale vážně bych je neuměla vycvičit, jsem na svá zvířátka hodná). Taky miluje okurky. Papriku a kukuřici nejí, to už jsme vyzkoušeli. Pak si taky občas dá sýr, ale ne ledajaký, baví jí cottage a jadel.
A poslední věc, kouká s námi na filmy. Moje kočka doma sice taky vždycky přišla, když jsem se rozvalila na gauči u televize, ale stočila se mi na klín a usnula. Bouře přijde, stočí se jednomu z nás na klíně nebo když ležíme na břiše, ustele si na zádech, přední tlapky hezky na ramena a kouká. Nejvíc ji baví Simpsonovi a Jak jsem poznal vaši matku. A moc se jí líbila Stardust.
Tak jako tak, není vůbec žádná hloupá. A i přesto, že teď, když to píšu, mám kvůli ní zalepený jeden prst a tucet škrábanců na ruce, stejně bych nevyměnila kočku za jiné zvířátko. A tuhle už vůbec ne.

Mimikry

16. září 2012 v 18:59 | Alpa |  O mně?
Jak člověk dospívá, mění se věci, které ho baví, mění se jeho chování ve společnosti a tím i celý jeho charakter (jen připomenu, z psychologického hlediska je charakter naučené chování, ale to jste si jistě přečetli v některém dalším článku na blog.cz). Ale to chování se může změnit během vteřiny.
Vždycky mi přišlo zajímavé, jak odsuzujeme přetvářku a přitom není jediného z nás, kdo by ji občas nepoužil. Můj milý je chytrý člověk. Má přehled o tom co se děje, díky čtení má i chvályhodnou slovní zásobu a vůbec, dobře se s ním povídá. Ovšem jen dokud mu nezavolá někdo z jeho starých známých. To se omezí na "Nazdar draku" a vatu jako je "vole", "prostě", "no jako fakt" a podobné vycpávací výrazy. Pak zavěsí telefon a pokračuje v debatě o současné politické situaci/ filozofických názorech Nietzscheho/ o tom, co budeme dneska vařit k večeři a podobně.
Ráda bych řekla že se nepřetvařuji. Ale doma mám skříň plnou důkazů. Třeba potítka a cvokované pásky z doby, kdy jsem si hrála na tvrdou rockerku. A fakt, že jsem vlastně šla na školu, která mi úplně neseděla, jen proto, abych neztratila tvář, tss... A pak taky to, jak mi přijde hloupé dělat laciná romantická gesta (přijde mi hloupé dělat je na veřejnosti, ale jinak...) nebo mě taky nebaví tahle muzika nebo film. A jasně, taky se mi chce jít domů.
Někdo míň a někdo víc, rozhodně se však všichni přizpůsobujeme lidem, se kterými zrovna jsme. Protože tak nás to učili. Protože spolu musíme vycházet. A jestli to znamená něco předstírat, aby bylo líp, tak holt předstírejte. Teda, orgasmus ne, to je fakt nečestné a nesportovní.

Bravo a podobně

10. září 2012 v 15:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Všechny jsme ten časopis měly někdy v ruce. To nepopřete. Dokonce i mezi kluky se najdou čtenáři Bravíčka a jiných dívčích časopisů. Já měla tohle období zhruba ve třinácti. Ale přišla jsem na to, že je to daleko zábavnější, když už se vás to netýká.
Když jsem jezdila jako instruktorka na letní tábor, měli jsme tam děvčat v tomhle věku několik. A my, uvědomělí vedoucí těch dětí ze základních škol jsme samozřejmě trávili polední pauzy jak jinak než s časopisy, které jsme ukořistili od našich svěřenkyň. Nikdy nezapomenu, jak jeden kamarád přehrává dotazy z sex poradny, či jak se to jmenuje. Ani na to, jaké herecké výkony jsme předváděli při čtení fotorománu. Zajímavé ale je, že je to vlastně pořád to samé. Kdysi jsme se sestřenicí našly někde nějaký dívčí časopis z roku jánevím, '95 asi. Totéž. Tytéž problémy, tatáž řešení. Proto mě ale překvapuje, že si ještě ale někdo dává tu práci a píše to i mimo tyto plátky.
"Jak zhubnout", "Jak zapůsobit první den ve škole", "Jak zatočit s pupínky", "Jak sbalit kluka pomocí hypnózy" a podobně, tohle přece už bylo milionkrát omíláno, člověk prostě napsal to, co napsaly stovky lidí dávno před ním, jen to oblékl do nového kabátu, přidal pár nových fotek a slangových výrazů a tadá, nový článek o tom jak zapůsobit na svého idola je tady. Vlastně ty o těch chlapech mi přijdou nejzábavnější. Všechny říkají "Buď přirozená", "Buď sebevědomá", "Buď nenucená" - hlavně ať nezjistí, jaká jsi doopravdy. Fascinuje mě, že jsou slečny, které mají pocit, že jsme těchto rad neobdržely dostatek, a proto se jich vždycky čas od času objeví najednou hrozná spousta na blog.cz i na jiných podobných stránkách. Panebože, nemáte nic lepšího na práci? Pište radši o panenkách. Nebo to dělejte jako já. Zabývejte se filozofickými otázkami, které byly vzneseny před stovkami let, tisíce lidí je studovalo a přemýšlelo nad nimi, tisíce lidí o nich napsalo, ale... Ty aspoň mají hlavu a patu. Občas.

Pro velký úspěch opakujeme aneb zpátky do školy

8. září 2012 v 14:29 | Alpa |  O mně?
Hahá, tak jsem po roce a nějakých drobných byla znova ve škole. Respektive zatím jen na zápise. A přišla jsem na několik výhod, co to má, jít tam po druhé.

V první řadě, já už vím, jak se poprat s tou spoustou papírů, co vyplnit kam do zápisového listu, jak vyřešit potvrzení o studiu, jak zapsat předměty do indexu (je smutné, že to ostatní budoucí studenti neslyšeli tak podrobně jako před dvěma lety já, paní na letošním zápise byla dost zmatená, přeskakovala z jednoho na druhé a spoustu toho vynechala - asi zapomněla, že spousta z budoucích vysokoškoláků ještě nikdy nic takového nevyplňovala), takže se ze mě stal malý guru pro ty co mě slyšeli, ochotně jsem předávala rady dál. A bavilo mě to.
Za druhé, ubytovací stipendium. Chytrá věc, o které se na zápise nemluví. Ale já už to vím. Stejně jako to, kde je nejdůležitější místnost na škole, a to studijní oddělení.
Za třetí, spousta z vysokoškolských panen tam dlouho nezůstane (teď nemluvím o zkouškách, z těch nás pochopitelně můžou vylejt všechny bez rozdílu). Buď proto, že chtěli jinam a ta škola jim nevyšla. Nebo proto, že budou chtít jinam, ale ještě to neví. Stejně jako já tehdy. Tápala jsem, a už když jsem šla na filozofickou fakultu, věděla jsem, že chci jít učit. A hotovo. Jenže v kruzích, kde jsem se pohybovala se říkalo, že pedák chodí studovat jen ti, co se nezmůžou na pořádnou školu. A jako sotva devatenáctileté dítě jsem jim to sežrala, takže abych nevypadala jako lůzr, šla jsem dělat něco, co sice odpovídalo mému snu, ale jen z části. Teprve když jsem to tam nevydržela a dovolím si říct, že jsem za ten rok mimo školu trochu zmoudřela (alespoň v tomto ohledu), došlo mi, že jsem tu sama za sebe. Že jestli se já rozhodnu, že půjdu studovat pedák, tak půjdu. A nikdo mi to nerozmluví. Protože já vím, že je to tak správně. Já jsem dokonce přesvědčená, že je mi souzeno učit.

A tak. A těším se do školy. Tentokrát doopravdy.

Dospělá od patnácti

4. září 2012 v 14:00 | Alpa |  O mně?
V roce, kdy jsem přestala být dítětem a stala se mladistvým jsem ten argument použila prvně. Ale mami, jsem už přece dospělá! Řekněme, že noční návraty bez klíčů či peněženky, kdy jsem v opilosti vzbudila oba rodiče, tomu moc nenasvědčovaly. Tuto větu jsem používala čím dál častěji. Až přišel rok osmnáctý. A paradoxně jsem teprve po něm začala dělat opravdu nedospělé věci. Lhala jsem rodičům, flákala jsem školu, nějak jsem vždycky vybruslila z brigády, protože proč bych měla pracovat? Párkrát jsem se taky pořezala, popálila, prostě tak, protože jsem v tu chvíli byla hrozně zoufalé tápající stvoření. A pak přišel zlatý hřeb programu, kdy jsem se sebrala, odešla z domu, nikomu neřekla kde budu, doma nechala neurčitý vzkaz, že dnes budu spát jinde a zítra se vrátím. A po návratu ze mě vypadlo, že už vlastně tři měsíce nechodím do školy a přesto vesele pořád žiju na účet svých rodičů. A to byla prosím pěkně dvacetiletá Alpa, fyzicky už zajisté dospělá žena, psychicky však nikoliv.
Dneska už alespoň nikomu netvrdím, že už jsem dospělá. Jednak proto, že naši mi život kontrolují jen minimálně. A taky proto, že už žiju sama za sebe. Jasně, občas klopýtnu a potřebuju zvednout. Ale poslední rok mi byl dobrou školou. Vím že muset pravidelně docházet na úřad práce je krajně nepříjemné. Vím taky, že i ten nejmilejší šéf je tak trochu kretén (a troufám si tvrdit, že to platí i v případě, kdy si člověk šéfuje sám). Vím, že všechno se dá vyřešit s úsměvem na rtech (i když to občas trvá dlouho). Spoustu dalších věcí ještě neumím. Ale vést domácnost, chodit pravidelně na úřady a pojišťovny, všemožně shánět práci nebo vycházet s lidmi, i když mi lezou krkem, všechny tyhle dospělácké věci zvládám už s daleko menší nejistotou. Tak jako tak, nemám v plánu vyrůst. Ještě ne.

Vzdávám to aneb prázdninová hitparáda

4. září 2012 v 13:37 | Alpa |  Pět plus jedna
Ok, nějak už mi to nejde psát. Neděle nestíhám a ostatní dny se mi do toho nechce. Možná se k tomu ještě vrátím, možná ne. Každopádně tu mám prázdninovou hitparádu, protože to letos byly fakt dobrý prázdniny, byť jako pracující jsem to neměla úplně jednoduchý.

1) Rock for People 2012 - Nebudu se rozepisovat, je tu celá rubrika, každopádně se domnívám, že to byl naprosto zásadní zážitek. Ukázalo se, že nejsme z cukru, a že i když se všechno zdá být v prdeli, pořád můžeme najít něco pozitivního.






2) Červencový koncert s kapelou - na náměstí pod širým nebem jsme se na měsíc stylově rozločili. Koncert dopadl skvěle, točí tam bezva pivo a ani fotky nedopadly špatně. A protože to bylo pojaté trochu punkověji (i když nemám páru, jak se dá a cappella žánr pojmou byť jen trochu jako punk), na fotce můžete vidět koženou bundu a nemůžete vidět to, že mám na druhé straně hlavy dva červené a dva černé pruhy ve vlasech.



3) Drobné výlety na kolech, pár raclettovacích večerů s přáteli, seznámení s rodiči mého milého, oslava narozenin mého dědy, několik grilování s mou rodinou, to jak jsem učila přítele zacházet se zenitem... Prostě momenty, co stojí za zmínku, ale není k nim fotodokumentace.

4) Dovolená na kolech. Ty bláho. Nějakých 200 km jsme ujeli, vymysleli spoustu nových slov (víte co to je plačwork? To je když je práce tak úmorná, až je vám z toho k pláči. Teprve následně se to zkomolilo na patchwork), dvakrát jsem milému s tím kolem málem třískla do škarpy a odjela prvním autem, co by mi zastavilo (štěstí, že jsme pokaždé byli uprostřed lesa a hledali cestu do civilizace). K snídani káva a o hodinu později už první pivo, pivo k obědnu a dvě piva večer, jedno k jídlu a druhé za odměnu za ujetý úsek. Někdy i třetí a čtvrté.

Nádherná panorámata, vtipné situace, kupříkladu když člověk na kole proplétá mezi davy turistů v Českém Krumlově,
a cíl v podobě Volarských slavností dřeva, azylu u mého strýce spojeného s grilováním, spoustou vína a celým zbytkem famílie. Pak jsme si natrhali litr malin a nechali odvézt věci a pak hurá vláčkem domů.

Technicky by to mělo být číslo jedna, ale beru to postupně. Ale taky proto bude mít víc fotek.


5) Trampský potlach mého dědy. Stříleli jsme z praku, luku, foukačky, házeli oštěpem a hvězdami a vydrtila jsem milého v indiánském tenisu. A hlavně jsem po milionu let, co tam jezdím konečně přídila fotku toho vodojemu, co je poblíž.

Tak si tu zůstaň, my jdem dál

1. září 2012 v 11:28 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Můj děda je tramp. Tělem i duší. Je to člověk, který má sice v šestasedmdesáti už dva roky umělou kyčel, stále ale chodí všude pěšky. Stěžuje si, že už neudělá tolik shybů co předtím, a že už neujde piánko těch třicet kiláků co před umělým kloubem (v mládí to bylo i sedmdesát kilometrů), ale pořád to jde. A já pořád všude říkám, že je mu o deset míň, protože si ani teď nejsem jistá, kolik mu doopravdy je. Ale to je fuk. V tomhle trampském duchu vychoval i syna, mého strýce. A tohle všechno se rozhodli přenést na další generaci. Tedy já a má stejně stará sestřenice jsme velkou část dětství strávily na cestách. Mí rodiče mě vždy předali do dědových rukou a už se šlo. Bylo nám osm nebo devět let, na zádech jsme si samy nesly všechny věci, co jsme na víkend potřebovaly, samozřejmě krom stanu a takových těch dospěláckých záležitostí, co tahám dneska, jako je třeba vařič, kotlík nebo jídlo a šlapalo se za den třeba dvacet. Někdy víc, někdy míň. Cestou nás děda učil názvy rostlin a stromů okolo a strejda zas zacházet s buzolou. Ale my byly děti už trochu víc zvyklé na auta, takže jsme samosebou remcaly. A když bylo venku horko a člověk má v nohách takových patnáct kilometrů... Stávalo se, že jsme prostě sedly do trávy, že dál nejdem, že nás bolí nožičky. Reakce byla pokaždé stejná. "když si teď sednete, tak se vám bude o to hůř vstávat." Na to my většinou odvětily, že už vstávat nechcem. A děda odpověděl:"Tak si tu buďte, my jdeme dál. A ty buřty co mám v ruksaku sníme sami." A jak zareagovaly dvě malé slečny? Remcajíc se zvedly a šly dál.
Dneska na ty časy se sestřenkou rády vzpomínáme. Obě máme k přírodě a pěším výletům velmi kladný vztah. A taky se shodneme na tom, že to, co nám říkali, bylo správně. Protože to, že jsme došly až do cíle vždycky stálo za to. Až jednou budu mít děti, budu jim to dělat taky. "Jen si tu klidně zůstaň, ale já jdu dál..." Protože tak to je. Můžem se zastavit a sednout u cesty, ale život na vás čekat taky nebude...