Říjen 2012

Ze šuplíku

31. října 2012 v 16:00 | Alpa |  Výmysly
Tak jsem se trochu chtěla pochlubit, čím se bavím, když zrovna nepíšu nebo nestuduji... Takže v galerii najdete novou složku s výtvory. Doma v šuplíku (i když, tam už vlastně ne) mi leží spousta věcí, které jsem třeba viděla na designbloku a nebo mě prostě napadly a chtěla jsem zjistit, jestli je zvládnu udělat. A teď nevím moc co s nimi. Postupně nafotím a přidám i další, pokaždé vás o nových fotkách zpravím, kdyby někoho nááhodou něco zajímalo, tak mi pište zprávu nebo komentář...:)

Deprese

31. října 2012 v 15:30 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
"Deprese je jako koupání ve vaně. Čím déle se v tom člověk plácá, tím víc má rozmočený prsty."

Pojízdné koncerty

29. října 2012 v 11:06 | Alpa |  O mně?
Už jsem se účastnila mnoha hudebních vystoupení. Jako účinkující či jako divák, ve velkých sálech, divadlech, kulturácích, na venkovních scénách, festivalech i v hospodách.
Dneska jsem ale zažila představení trochu jinak. Dobíhala jsem vlak domů na poslední chvíli a jelikož je to pražák a jezdí v něm spousta lidí, nemělo cenu už hledat prázdné kupé. První vagon úplně bez šance, v posledním kupé toho druhého jeden jediný člověk. Pokud mám možnost, nesedám si do kupé, když v něm nesedí žena, ale nechtělo se mi riskovat, že budu stát. Nebo sedět vedle nějaké opravdu tlusté paní, co si na cestu připravila čtyři řízky. A navíc, tenhle chlapík měl vytaženou...kytaru.
Nejdřív jsem myslela, že nástroj pouze ladí a jakmile se rozjedeme, tak kytaru zase uklidí. Nikoliv. Teprve pak začal hrát. A já si svůj soukromý koncert náramně užívala. Chvíli keltská kytara, pak trochu jazzu a bossa novy... Chvílema přestával hrát aby přeladil struny - i to mě fascinovalo, pořádně kytaru naladit mi nikdy nešlo, navíc zvládám jen základní akordy. Můj hudební zážitek zmařil až příchod průvodčího někde za Ševětínem. Pak ale koncert přešel v besedu. Ukázalo se, že mladý pán je učitel v hudební škole v Táboře. A mimo jiné se již účastnil koncertu mojí kapely (!). Pak jsme tedy vedli diskuzi o muzice obecně, o učení a podobně. A vlastně mi bylo trochu líto, že vystupuji dřív. Hrálo mu to vážně pěkně.
A navíc je to hezké, když vám živá muzika zpříjemní hodinu života, po kterou stejně nemáte nic moc na práci.

"To"

24. října 2012 v 15:03 | Alpa |  O mně?
Je na čase, abych vám vyprávěla příběh o jednom mém kamarádovi. Znáte ten typ. Pěknej chlap (tak normálně), hrozně milej, chytrej, zábavnej, hodnej... Tak přesně to byl on. Znali jsme se přes letní tábory a od jisté doby jsme pravidelně chodili na pivo/ víno/ kafe a řešili první poslední. Chodili jsme spolu do tanečních, dělala jsem mu parťáka na maturáku a podobně. Pravdou ale je, že mě nikdy nenapadlo, abych ten vztah posouvala dál. A taky jsem moc dobře věděla, že on by rád. Snažila jsem se toho faktu nezneužívat. Až jednou jsem se vzpamatovávala z jednoho fakt špatnýho vztahu a věděla jsem že je zrovna poblíž, tak jsem mu zavolala a o pár minut později už jsem mu brečela na rameni. A tehdy došlo na první a taky poslední polibek. Byla jsem opilá a nešťastná a hrozně jsem si to druhý den vyčítala. Nějakou dobu jsem se neozvala.
A pak přišlo fakt pitomý období mýho života, kdy to byly mizerný vztahy a chlapi pořád dokola a já už z toho byla unavená a zoufalá. Chtěla jsem jen strávit pár dní s někým kdo na mě bude pro změnu taky hodnej. A komu jsem nezavolala. Tak jsme odjeli na dva dny s kamarádem k mému strýci a tětě na Šumavu. Trochu se flákat, trochu si zalézt v lanovém parku...A celé ty dva dny jsem řešila dilema. Jestli bych vlastně neměla být s tímhle chlapem. Je ideální materiál pro budoucnost a má mě doopravdy rád. Jenže taky jsem věděla, že je celou dobu něco špatně. Že takhle to být nemá. Chci říct, nevěřím na lásku na první pohled ale mělo by tam být "něco".
Dovolím si vsuvku. "Něco" nebo "To" je nepopsatelné. Nedá se to definovat, nedá se to získat. Můžete vedle sebe postavit dva muže se stejnými vlastnostmi a jeden "to" mít bude a druhý ne. Zkrátka je to něco, co rozlišuje přátelství a lásku. Jsou to ti motýlci v břiše nebo jen pocit, že tohle je správně. U každého se projevuje reakce na "to" jinak. A pro informaci, každý má svoje "něco". Ale to není s každým kompatibilní.
Zpátky k příběhu. Spali jsme ve stejné místnosti, náramně jsme se bavili, pili, kouřili, smáli se... Ale "to" tam nebylo. A já jsem si hrozně nadávala. Že do nějakýho hajzla, co se mnou zachází jako s nickou, tak do toho se zamiluju hned ale tohle je chlap kterýho bych měla milovat, tak proč nemůžu? Dokonce jsem se chtěla "přemoct". Abych konečně prožila vztah ve kterém si nebudu připadat zneužívaná. Poslední kapkou ale byla cesta domů, kdy jsem ho pozorovala při řízení a shledala jsem, že řídí úplně jak můj otec. A to byl konec. Věděla jsem že tohle nepůjde. Zase jsem o sobě nějakou dobu nedala vědět. A o měsíc později jsem poznala svého milého.
Ten příběh má i konec. S kamarádem jsme si to nedávno vyříkali. Přiznala jsem se i k tomu, že jsem tu budoucnost s ním nikdy neviděla a věděla jsem, že on by mě chtěl a nechala jsem ho v tom. Omluvila jsem se za to. Trochu ho to rozhodilo, ale jednak už to bylo pasé a druhak by to asi vážně nebylo k tomu.
Pánové, takových dívek je ale víc. Nejsem první ani poslední co takhle vodila kamaráda za nos. Má to několik důvodů. Ano, trochu vás využíváme v době když jsme bez chlapa. Protože potřebujeme občas obejmout, poradit, potřebujeme mužský pohled na svět. A vy, naši kamarádi, jste vždy tak ochotní. A navíc, nechceme o vás přijít. Jste pro nás příliš důležití na to, abychom riskovaly, že vám tu naději vezmeme a ztratíme vás. Tak na to nezapomeňte. A my bychom si vás na háku zase neměly držet moc dlouho.

Narušitelé

24. října 2012 v 9:36 | Alpa |  O mně?
Přátelé, má anonymita byla zrušena. Tenhle blog původně vznikl proto, že byla móda mít blog a dávat na něj různé ptákoviny. Posléze na téměř tři roky utichl, aby byl vzkříšen loni v dubnu, tentokrá trochu jako deník, trochu k rekapitulaci aktivit, trochu kvůli pokládání otázek a prezentování výmyslů. Prostě můj osobní prostor na síti, kde mě lidé (možná bych spíš měla říct uživatelé) soudí podle toho, co píši a ne podle toho, jak se jmenuji nebo jak vypadám. Pravda, úplnou anonymitu jsem neměla asi nikdy. Donedávna existovali tři lidé, jimž jsem povolila přístup k tomuto blogu. Prostě proto, že bylo fajn mít k tomu občas feedback od někoho, koho znám a vážím si ho.
A dostáváme se k jádru věci. Pametujete si na článek o bakteriích? No, sestry ho našly. Nebudu tu zdlouhavě vysvětlovat, jak k tomu došlo a jaká byla jejich reakce (pravděpodobně ne moc kladná), protože by to bylo zbytečné. Věc se má prostě tak, že mám teď dvě nové čtenářky. A po pravdě řečeno, nejsem z toho docela nadšená. Protože jejich zpětná vazba byla důvod, proč jsem si je smazala z fejsbuku. Protože kdykoliv jsem si napsala něco osobního do statusu, hned se to řešilo u večeře. Takže jsem je odstranila z přátel a facebook ke svým výlevům přestala používat.
Teď tedy vyvstala otázka, mám se přestěhovat?
Nejdřív jsem byla přesvědčená, že to udělám. Došla jsem tak daleko, že už jsem si registrovala novou adresu a vůbec. Ale vyvstalo několik důvodů proti. Za prvé, už tu mám své čtenáře (pominu-li své přátele, mám návštěvnost zhruba 20 lidí denně! :)). Už jsem s tímhle jménem fakt dlouho, líbí se mi a každé další by bylo jen "náhražka".
A za třetí. Je mi jedenadvacet. Už to nejsou jen vejšplechty naivní a depresivní puberťačky. Občas napíšu i něco fakt zásadního! A i když to zásadní není, tak se snažím to psát trochu s lehkostí. Vypsat se z toho, ale přímo nikoho neurazit (jasně, občas se nezadaří).
Takže jsem si jen změnila vzhled. Pravda, to s tím nemá nic společného. Jen jsem na to chtěla poukázat.
Takže konečné rozhodnutí je zůstat. Protože kdo to chce číst, přečte si to. Komu se to líbí, přijde znova. A komu se to nelíbí, ať mi klobouk políbí. Tedy, nikoho nenutím, aby to četl. Tak ať nikdo nenutí mě abych cenzurovala články, když nejsou ničím závadné...

Lost memories

21. října 2012 v 17:59 | Alpa |  O mně?
Jsem žena nového věku. Co znamená nového věku? Totiž, že přijdu do kontaktu s počítačem až na výjimky každý den. Co potřebuji, to umím a s tím, co neumím, mi ochotně poradí strejda Google. Základy znám. A co znamená to, že jsem žena? To, že samozřejmě nemám zapotřebí zálohovat. (omlouvám se všem feministkám a ženám, co ovládají počítač na profi úrovni, ale obecně to vcelku platí). No a tuhle se to vymstilo.
Samozřejmě jsem jeho odchod očekávala. Po pravdě mě překvapovalo, že stále ještě fungoval. Ale čas a nepřítomnost vypalovačky tak nějak bránily kopírování dat jinam. Pořád jsem to odkládala a odkládala, až už nebylo co. Můj externí harddisk před měsícem udělal "pfft" (nebo tak něco, prostě se to v něm přestalo točit) a konec srandy. Samozřejmě že jsme ho svěřili odborníkovi, tj. kamarádovi, který za opravování cizích disků a počítačů dostává peníze, který ho rozmontoval a slíbil, že se z toho pokusí dostat co nejvíc dat. Snaha byla. Po čtyřech týdnech konečně vím výsledky. Z 500 GB dat se uchovalo, počkejte si... 18 souborů. 18 SOUBORŮ.
Jako, moje seriály a filmy a hudba a materiály do školy, vem to čert, všechno to visí na síti a stáhnout to můžu, kdy budu chtít. A u poloviny z toho ani chtít nebudu, protože jsem to viděla. To s čím se vyrovnávám opravdu těžko, byla zhruba jedna desetina obsahu, fotky za posledních sedm let. Popravdě jsem asi hodinu vůbec nic neřekla, když jsem se to dověděla. Sedm let. Od mých úplně prvních pokusů s kompaktem přes první zrcadlovku, rybí oko, barevné filtry až po nějaké doopravdy pěkné kousky. A hlavně důležité momenty. A teď je to všechno fuč. Narozeninové oslavy, lyžařské výcviky, školní výlety a exkurze, rodinné dovolené... Sedm let vzpomínek. Oplakala jsem to. Naštvaná na sebe a své "nezálohování", na pomíjivost techniky... Pevně rozhodnutá, že odteď budu dělat výběry a hezky po staru je vyvolávat - tedy, ne v temné komoře ale hezky u nějakého boxu na vyvolávání digitálních fotografií, pochopitelně.
Abych nebyla úplně negativní - mám doma asi dvacet Cdček, které ještě nějaké fotky obsahují (většinou tak do roku 2009), takže to ještě projdu a zjistím co zbylo. A s tím vyvoláváním... Stejně jsem to chtěla udělat už dávno. Protože byť je vyvolávání podstatně nákladnější, přeci jen fyzicky listovat fotoalbem má něco do sebe...

Alpa v konzumní společnosti

18. října 2012 v 17:28 | Alpa |  O mně?
Proseminář ke studiu společenských věd. Nic neříkající předmět, pod kterým jsem si představila jen hrůzy metodologického semináře, tedy katalogy knihoven, citace, a způsoby, jak psát bakalářskou práci. Jupí.
No, částečně jsem se trefila... Ale na první seminář nakráčí chlapík, co vypadá jako mladší doktor House s brýlemi a pouští nám tohle video:

A celou hodinu jsme pak diskutovali. A dostali vlastně první povinnou četbu a to No Logo od Naomi Klein.
U mnoha mých spolužáků se tako knížka setkala s nepochopením, já jsem ale u vytržení. Za prvé jsem neuvěřitelně vděčná, že mi ji někdo dal do ruky. A že to byla škola. Protože o konzumní společnosti by nás měli na vysokých školách informovat. Všechny. A my jsme teď ve věku, kdy by nás to mělo zajímat. Kdy bychom měli chtít něco změnit kvůli své vlastní budoucnosti.
A pak, kniha sama je, no, přinejmenším zneklidňující. U mě už první dvě kapitoly vyvolaly lehkou paranoiu. Najednou jsem viděla reklamu všude kolem sebe, všude důkazy o pohlcení konzumem.
Musím sice přiznat, že podle všeho na tom ještě nejsme tak zle, jako v Americe. Ve školních jídelnách nesídlí Subway a McDonald, naše vědecké programy nesponzoruje Coca Cola a nemáme tu "školy Channel One". Zatím. Ale konzumujeme. Nakupujeme a nakupujeme věci, co vlastně nepotřebujeme. A i u toho, co v podstatě potřebujeme, se necháváme ovlivnit značkou, která by měla být zárukou kvality. Ale tohle všechno je spíš na vašem uvážení. Vy sami nejlíp víte, co potřebujete. A jestli vás tahle problematika zajímá nebo ne. Každopádně mě ještě napadá poslední a snad nejdůležitější otázka.
Vyrostla jsem ve světě, jehož nedílnou součástí je reklama. Reklama uprostřed filmů i pohádek, reklama na plakátech, v novinách, na oblečení a botách, zdech, letácích, výrobcích, sportovních stadionech, koncertních halách, hudebních festivalech i jejich performerech, dokonce i tetovaná na lidech. A tak se ptám: Jak z toho ven?
Umíme vůbec žít nekonzumně a bez reklamy? A jak to máme udělat, když naše generace už neví, jaké to bylo předtím?

A zas volby...

16. října 2012 v 11:35 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Od doby, co chodím volit (což není zrovna dlouho, ale i tak) mě vždycky po zvěřejnění výsledků trápí jedna věc. Totiž, zajímám se v rámci možností o politické dění, chci aby se tu něco změnilo, nejsem radikální a nečekám zázraky. A chodím volit ne proto, že to považuji za svou povinnost, ale proto, že jestli se něco změní, chci na tom mít svůj podíl. A jestli ne, chci mít právo nadávat. A už jsme se dostali k jádru věci.
Po volbách se vždycky rozjedou vášnivé debaty, lidi začnou nadávat, tentokrát je to konkrétně: "Jakto, že vyhráli socani?", "Jsou všichni češi natvdrlí?", "Stydím se za svou zemi!", popřípadě ukazují, že koalice KSČM A ČSSD už tu byla a nebylo to fajn. Ale jak se říká, po bitvě je každý generál.
Pravda je totiž taková, že ti, co nadávají nejvíc, k těm volbám vůbec nepřijdou. Letos jsem dokonce seděla v komisi, vím, koho mám na okrsku a vím, kdo se nedostavil. A je to dost mladejch lidí, těch, kteří by měli chtít něco změnit, něco pro to dělat!
Víte, že se spousta z nás už ve dvaceti promění v ty staré dědky u piva, kteří si berou do huby něco, o čem hovno vědí? Já říkám: Nebyli jste volit? Neremcejte. Nemáte na to právo. Nemůžete si stěžovat, že to nedopadlo, jak jste si přáli, když vy jste ani nezvedli prdel z gauče, abyste přispěli k té změně!
Nestydím se za náš názor proto, že jsme zvolili socany a třešničky (přestože se mi to ani trochu nelíbí), protože ty volby byly v pořádku. Stydím se za to, že k těm volbám nechodíte a pak remcáte.
Aneb jak zpívá Tomáš: "... Léta už tajím svoji příslušnost, k zemi co vyměnila hrubost, za slušnost..."
"Přes to všechno, co lid v tom kraji zažíval, probíhaj všechny nepokoje v pajzlu u piva a stále věří na rytíře z Blaníku, než přijdou, zvolil národ vyčkávací taktiku. Tak si tu pomalu každý svůj život hnije, z úcty k tradici ruka ruku myje, upřímně řečeno trochu teskno mi je,že nám stačí DEMO-Demokracie."

Bakterie s lidskýma hlavama

7. října 2012 v 20:11 | Alpa |  O mně?
Doma jsem tak jednou za čtrnáct dní, jinak zůstávám ve druhém a momentálně důležitějším domově u přítele. Každopádně pokaždé tam minimálně jednou slyším tuhle větu "Ty tu přece už nebydlíš, tak co máš co kecat." nebo nějakou její obměnu. Ano, byla jsem obdařena, jako mnoho dalších šťastlivců, mladším sourozencem v pubertálním věku. Ovšem málokdo to má stereo.
Vím, je to ohraná písnička, stěžovat si na sestru - v mém případě dvě sedmnáctileté obludky - ale člověk trochu očekával, že to s věkem bude lepší. Já měla v sedmnácti po pubertě. Výkyvy nálad už jsem měla jen před menstruací. Pravda, zase jsem se pak ve dvaceti nechala vyhodit ze školy a nikomu to neřekla, ale taky už jsem nikomu nepila krev.
Jde o to, že jedu domů a počítám s tím, že si trošku odpočinu, udělám nějakou práci pro tátu a do školy... A místo toho... Ráno nesmím až do oběda mluvit nahlas (tj. normální volume), protože sestřičky vyspávají po flámu - taky jsem chodila kalit a vracela se ve dvě, ve tři, v šest ráno. Ale krom po maturáku, kdy mi to bylo odpuštěno, jsem druhý den dopoledne vždycky pracovala. A když náhodou ne, tak mi to bylo jedno, jestli tam někdo mluví. No a od chvíle, kdy milostivě vstanou a přijdou k obědu, už jsou v sobě. Řvou na sebe minimálně jednou do hodiny, většinou kvůli tomu, kdo má být teď u počítače a kdo má uklízet, případně kdo má být u toho o trošku rychlejšího počítače a kdo u toho o trošku pomalejšího. Případně jsou to takově směsice ód na téma "Kde je můj lak na nehty", "Kams' mi dala punčocháče" nebo "Ale to ty mně přece dlužíš stovku!". Pochopitelně, když zkusím naznačit, že by to, co dělají, mohly dělat o něco tišeji (po desáté už na ně prostě křiknu "Buďte už zticha!"), je mi doporučeno, abych šla jinam, když mi to vadí. Stejnou odpověď dostanu i při žádosti, aby hudba, co mi rozvibrovává skleničku na stole, mohla být aspoň o polovinu ztlumena, abych slyšela, co mi hraje ve sluchátkách. A člověk má ke konci víkendu místo uvolněné nálady a kusu udělané práce pocit, že se mu rozskočí hlava, každou větu musí číst třikrát, aby ji vůbec vstřebal a na závěr ještě seřve někoho, na koho se ve skutečnosti ukrutně těší.
Ale sprcha je velký léčitel. Asi čtvrt hodiny jsem si pouštěla vodu na záda a představovala si, jak všechny bakterie s povrchu mého těla odplouvají, všechny se topí a pak přepadávají do odpadu. A všechny mají hlavičku jedné nebo druhé sestry...