Listopad 2012

Země česká, domov můj

8. listopadu 2012 v 13:05 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Naše krásná republika, naše pravda a láska dospěla do fáze, kdy chybí jen kousek od toho, aby někdo nakráčel do plné poslanecké sněmovny a odpálil se tam.

"All in my head"

3. listopadu 2012 v 17:42 | Alpa |  O mně?
Denní snění je celkem běžná věc. Prostě se zaberete do vlastní hlavy a tvoříte. A pak vás z toho něco vyruší. No jo, ale co se pak stane, když odfiltrujete to rušení, například špunty do uší?
Totiž, to bylo tak - v půl páté jsem se vzbudila a chtěla jsem ještě spát, jenže je to taková hloupá doba. Navíc kočka začíná řádit, takže jsem bez šance. Dala jsem si tedy heřmánkový čaj a ony špunty a co se nestalo...
Byl to velký prostor. Jako obrovská aula, koncertní sál nebo tak něco - ve skutečnosti šlo o vnitřek mojí lebky, s hezkým zaobleným stropem. A tam přiběhla malá postavička. Trochu jako loutka před dokončením. Jen obličej měla - ten můj, jinak nic, žádné druhotné znaky, jen ruce a nohy zavěšené na trupu. Vběhla doprostřed sálu a vykřikla. Jůů, to je ale bezva akustika. Křikla ještě jednou a pak se tomu zasmála. A pak tam začali přicházet další. Většina z nich měla můj obličej, někteří byli, jiní ošklivější, ale všechno jsem to byla já, byl tam i chlap s mým obličejem, byla tam jedna, co se najednou nafoukla, zaplnila celý sál a hrozilo, že všechny ostatní umačká. Přišla k ní ta první loutka a propíchla ji špendlíkem. Druhá postavička splaskla a zůstala jen trochu tlustá. Loutka se jí zeptala:" Proč to pořád děláš?" A boubelka odpověděla: " Moje velikost záleží jen na tom, jak ona vidí sama sebe, takže se takhle každou chvíli zvětšuju." Loutka potřásla hlavičkou a řekla: "No, hlavně, že už tohle nedělá tady náfuka, to bychom se sem už doopravdy nevešli všichni." A ukáže směrem k holčičce s culíčky, nafouknutými tvářičkami a velmi nerudným výrazem. Pak loutka začala se sčítáním. Byli tam všichni. Zosobnění všech mých povahových rysů, všech postojů, obav, snů... A ty postavičky se pak začaly o něčem dohadovat, překřikovaly se, až mě z toho rozbolela hlava. V duchu jsem je okřikla. Mou lebkou se ale ozval mohutný hlas, zvučnější než všechny ostatní: "Tak už dost! Chce se mi spát!" A má hlava utichla.
Podtrženo sečteno, občas má fantazie překvapí i mě samotnou.
Mimochodem, "All in my head" je písnička od Kosheen. Ne že by se k tématu vyloženě hodila, ale je pěkná a název mi přišel příhodný.

Cesty za (s) kulturou

2. listopadu 2012 v 13:00 | Alpa |  O mně?
Každodenní dojíždění do školy je trochu úmorné. Kor dvakrát v týdnu, kdy jezdím jen kvůli dvěma seminářům, strávím víc času ve vlaku než ve škole samotné. Hodina tam, hodina zpátky, ráno kolikrát v půl sedmé, zpátky občas i v devět večer. Pak už člověk zvládne jen dobelhat se do postele. Na druhou stranu, poslední dva týdny mne trochu zviklaly. Vypadá to, že i cesta vlakem skýtá překvapení.
O učiteli kytary, kterého jsem potkala posledně, jsem už psala zde. Dneska ráno na ve vlaku, který jede až do "Lince" (poraďte mi jak to skloňovat, když v originále je to Linz, v češtině Linec...achjo) jsem zase potkala dva výletníky vracející se z měsíční výpravy v Rusku. Chlapíci, něco přes třicet (zhruba, neumím moc odhadovat věk) si vzali na měsíc dovolenou a z toho asi 15 dní strávili v podstatě ve vlaku. Z Černého Dubu přes Prahu, do Moskvy, Irkutsku až do Vladivostoku a zase zpátky. Nějakých 23 tisíc kilometrů po železnici. A já měla o zábavu postaráno. Zúčastnila jsem se totiž cestopisné přednášky. Nejprve jsem vstoupila do kupé uprostřed debaty cestovatelů s paní cestující do Veselí. A zaslechla jsem o jejich cestě. No a nedalo mi to, vyptala jsem se. Tak, prej je to tak...
1) Celý měsíc je stál 45 000 Kč na osobu. Z toho polovinu peněz spolkla cesta vlakem. A když chcete cestovat takhle, levněji to prý ani nejde.
2) V Rusku je veliký rozdíl mezi třídami ve vlaku. Dvojnásobek vás bude stát vlastní kupíčko na šestidenní cestě do Vladivostoku. A v té nižší to vypadá trochu jako v našich osobácích. Jeden celkově propojený vagón, kde, cituji: "Všichni pijou společně, spí společně, smrdí společně..."
3) Naše iluze, že Rusové jsou hrozní ožralové je dneska mylná. Samosebou, umí se řádně opít. Ale za posledních pět let stoupla cena vodky na čtyřnásobek a lidi už si jí tam nemůžou dovolit tolik. Navíc už se jim tam to pití docela hlídá. Takže národe český, skutečně jsme to my, kdo jsou největší alkoholici světa.
4) Když už jsme u toho pití, na ruské vodce najdete kolky nikoliv na víčku ale po straně lahve, hned vedle etikety.
5) Ruská vlaková nádraží jsou "Sodoma Gomora". Nevyplatí se tam cestovat na blind. Podle slov obou cestovatelů je takovou typicky českou vlastností nerezervovat jízdenky a pak někam přijet a očekávat, že se všichni přetrhnou aby je dostali do vlaku. Prý ne, přátelé. Taky můžete dva dny sedět na nádraží a nikam nejet, protože tam jsou prostě vlaky pořád nacpaný. Vaše šance dostat místo jsou o něco vyšší pokud cestujete sami nebo maximálně ve dvou lidech. Ale proč, když jde všechno vyřešit doma, v teple a online, mít lístek na celou trasu a nemuset se pak nervovat.
6) Jakmile u vás místní uvidí alkohol, budou dost možná požadovat, abyste ho vrhli do placu. A když tak neučiníte, no, můžete se dočkat výmluvného gesta naznačujícího podříznutí. Takže alkohol, i ten koupený tam, pečlivě schovávejte.
7) Co se jazyka týče, stejně jako hodně dalších národů, nebudou s vámi mluvit anglicky, pokud nebudou muset. A s ruštinou taky vždycky nemusíte pochodit. Protože země je to veliká a to že rozumíte obyvatelům Moskvy ještě neznamená, že budete vědět, co po vás chtějí na pobřeží Pacifiku.
8) A poslední, důležitá rada. Když máte pocit, že jakákoliv odpověď by vás mohla dostat do úzkých, prostě zavrťte hlavou a řekněte "Nepaněmáju." Ve většině případů to zabere.

Nechystám se do Ruska. A už vůbec ne vlakem. Mým snem je Kuba a Irsko. Každopádně je zajímavé mít cestopisnou přednášku na cestě. Byť jen do školy.