Květen 2013

Na balkóně

30. května 2013 v 20:27 | Alpa |  O mně?
Zmínila jsem před pár dny, že v rámci svých nepřestávajících bojů s váhou jsem zkusila i několikrát upravit svůj jídelníček. Posledním, zase nepříliš úspěšným pokusem byla dělená dieta. Vydržela jsem to týden, pak přišla střevní chřipka (nejdelší jakou jsem měla) a po ní jsem byla ráda, že můžu vůbec něco sníst, takže kytičkové a zvířátkové dny (ano, tak tomu někteří dělení dietáři opravdu říkají, no, skoro jsem si z toho ublinkla) šly takříkajíc do kopru. Ale přišlo pseudoléto a to mám vždycky chuť na zeleninu. A letos pokračuji ve svých pokusech nějakou si vypěstovat.
Nejsem zrovna zahrádkář. Vlastně jsem jako malá umořila i svou sbírku kaktusů (jednu chvíli mě ti zelení ježci bavili, pak zase ne, tak jsem je nechala uschnout - trvá to fakt dlouho!). Kytkám moc nerozumím - pokud se nepočítá sem tam nějaké to býlí na louce, které roste samo - a dlouhou dobu mě to ani moc nezajímalo. Teď ve stínu paneláků, daleko od zahrádky u rodičů, se mi zastesklo po zeleni. Loni jsem si na balkóně tedy "vypěstovala" (neptejte se jak, sama nevím, prostě se to rozhodlo nechcípnout tak to nechcíplo) vlastní cherry rajčátka, bazalku, pažitku a pelargonie. Letos jsem vynechala rajčata a tu blbou kytku, místo toho se za mým oknem daří salátu a kedlubnám, a až se mi trochu na zahrádce u našich zberchá česnek, půjde do truhlíku taky.
S chřestem je to průšvih. Pokaždé, když jsem ho zkusila koupit a něco udělat, byl hořký a vůbec pěkně odporný (většinou to bylo špatně koupeným chřestem, párkrát také mým kulinářským uměním, to uznávám). Tak jsem přemýšlela, že když se té zelenině u mě tak pěkně daří, že bych to zkusila vypěstovat, třeba to bude lepší. No, po přečtení toho, co všechno pro ten košťál musím udělat a i tak můžu sklízet pořádně až za tři roky, jsem se rozhodla, že se bez něj budu asi muset obejít. Tři roky jsou na mě příliš dlouhý závazek, co se zeleniny týče.
Místo chřestu budu dělat plněné lilky se sýrem. A žádná chřestová sezóna mě nezastraší.

Jsme flákači

30. května 2013 v 20:06 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Tenhle týden jsem si koupila Respekt, popravdě jen kvůli článku o tom, zda jsou české děti čím dál tím hloupější. Ukázalo se, že se týká především maturit z matematiky, ale to nevadí. Já si ovšem myslím, že hloupější jsme.Tedy, potenciál máme pořád stejný. Jenomže když můžeme mít veškeré vědění světa na dosah ruky, nabízí se otázka proč bychom měli vůbec něco dělat? Jsme pohodlnější, máme minimum vnější ale i vnitřní motivace a pak to dopadá tak, že si na vysoké škole přijdu jako v kurníku.
Podívejte, já jsem mistr prokrastinátorů! Jsem člověk, co se učí jen když musí a až tehdy, kdy už mu doopravdy hoří za patami. A do toho sleduju Battlestar Galacticu. Ale "ocamcaď pocamcaď". Z mé generace jsem jedna z mála, kterou asi naučili trochu přemýšlet. Ne jen se biflovat (v tom lepším případě) nebo jen stahovat (v tom horším). Tak třeba, referát. Neodevzdává se to, takže nikdo nebude větu od věty kontrolovat, kde jste to stáhli. Ale děcka, prosím vás, přečtěte si to předtím aspoň! To čemu vy říkáte referát bych já ani s přimhouřenýma očima neřekla předčítání. Zadrháváte se, neděláte mezery mezi větami či odstavci, snažíte se to mít co nejrychleji za sebou a skrz ty dva papíry které jste si někde vycucali (z wikipedie ne, tam je to moc dlouhý přece) vám prosvítají modře označené odkazy. Když se vás někdo na něco zeptá, nevíte, přesto že to přečtete v následující větě, nebo hůř, přečetli jste to v té předchozí. Tak hele. Já to sice vezmu někde online, ale - zkonfrontuju alespoň dva zdroje. Proškrtám si to po svém a pravidelně mám radši víc materiálu než míň - můj referát na Konec Indiánů v USA měl šest stran. Neodevzdala bych ho ani za nic, protože ten text byl absolutně k ničemu. Jenže já ho nečetla. Opírala jsem se o něj. Nepamatuju si data ani jména, ale vím k***a o čem mluvím! Stojím tam dvacet minut a odcházím s dobrým pocitem, přesto, že vy jste mě neposlouchali, já doteď vím o čem jsem mluvila.
A teď si všichni okolo zase stěžujou, že poznámky z lingvistiky jsou nesrozumitelný a kostrbatý. Když jste si je nepsali sami, smůla. Ale vzhledem k tomu že se podle všeho učíte z těch samých poznámek co já, tedy těch co byly ke stažení, nabízí se otázka "Co je to s váma lidi, co na tom nechápete???" Podobná věc vyvstala v mojí hlavě i po nedávném testu z filozofie, po kterém padaly stížnosti pro změnu na položené otázky. Byly jen trochu komplikovaně napsané, ale nebylo to maďarsky...! Jenom nesmíte být líní trochu myslet.
Abych zase nekřivdila jen svým spolužákům, vina padá i na vaši hlavu, páni magistři, doktoři i profesoři. Doba, kdy učitel byl člověk, ke kterému každý choval úctu už minula. A taky za to můžete. Váš přístup je sám o sobě velmi demotivující. Půlka z vás neumí zapnout počítač, mnozí profesoři porušují to co se nám snaží vštípit - nečtěte ty referáty, připravujte se pořádně, kdo to bude mít stažené, toho vyhodím apod. Přitom jeden mechanicky odříkává věty z prezentace a ještě při tom kuňká, další má prezentace, jejichž obsah se dá pohodlně najít na Wikipedii, poslední zase vykládá věci, které nemají hlavu ani patu... Ani vy se nesnažíte. Když máme google, nemůžete se snažit uhrát to pouze na množství vědomostí. Musíte nás zaujmout. Musíte se nám přiblížit. Musíte nás motivovat. Tak. A já se jdu zase učit tu lingvistiku.

Válka se zrcadly

28. května 2013 v 11:31 | Alpa |  O mně?
Po celou dobu dospívání jsem každý den ráno vstala a jedna z prvních věcí, co jsem ráno viděla byla máma, sebekriticky se prohlížející v zrcadle. Máma kterou skoro pokaždé pokládají za mou sestru. A já celé dospívání strávila ujišťováním téhle dámy, že nemá velký nos, že není moc tlustá, že jí to sluší a že v tom nevypadá moc staře. Jenže když vy musíte tohle potvrzovat někomu, komu byste ani v nejmenším netipli tři děti a 43 let, podepíše se to na vás. Když ona zpochybňuje svoji atraktivitu, co mám pak říkat já? V tomhle ohledu jsem tedy sebevědomí moc nepobrala. Zmínila jsem, že moje máma při výšce asi 165 centimetrů váží asi 55 kilo, zatímco já mám při stejné výšce o dvanáct kilo víc?
Musela jsem potvrzovat někomu takovému jeho krásu, přičemž jsem čím dál víc pochybovala o té své. Ještě pořád se nemám ráda taková jaká jsem. A úplně mi v tom nepomáhá fakt, že nejen moje matka, ale i obě moje sestry, jsou hezčí i hubenější než já.
Několikrát jsem zkoušela cvičit - pravidelně mi vydrželo akorát večerní protahování, jednu chvíli jsem tancovala, dělala jógu, aerobik,... Přesto se nedá říct, že bych se nehýbala. Hodně chodím pěšky a jezdím na kole (lýtka ani stehna už asi nikdy nezhubnou, všechny svaly mají pěkně vyrýsovaný), nedostatkem pohybu to tak docela nebude. Můj největší problém je ale jídlo. Nedá se říct, že bych se přežírala. Ale mám slabost pro půlnoční svačinky. Párkrát jsem zkoušela dietu. Ne nějakou zásadní, spíš mírné úpravy jídelníčku, snaha o zpravidelnění stravy... To všechno se ale vždycky dá na ústup, jakmile dostanu krámy a jediné, co moje tělo v tu chvíli chce, je zalézt do postele s nanukáčem.
Díky svému příteli mám alespoň někdy světlé chvilky. Aspoň někdy si libuji nad vypracovanýma nohama. A nad tím, že mám pěknou výplň do triček. Většinu času ale pořád strávím před zrcadlem zkoušením toho, při jakém úhlu předklonu hlavy mi naskočí druhá brada, nebo kolikátý měsíc by mi lidé tipli, kdybych chodila pořád s vyšpuleným pupkem. Ale největší splíny mám vždycky doma, kde kolem mě běhá šest hubených nožek...
Takže bych tímto chtěla vzkázat své mamince a všem maminkám, které mají tyhle tendence, ať toho nechají. Protože z jejich dcer pak vyrostou ženy, které budou dělat to samé, věčně nespokojené s tím, jak vypadají. A když nejsme spokojeny samy se sebou, jak máme pak řešit cokoliv dalšího...?

O ženách

23. května 2013 v 13:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Před nějakými sto lety se zvedly první ženy na protest proti svojí roli. A postupem času se jim povedlo mnohé. Mám volební právo (takže můžu nadávat na současného prezidenta, kterého jsem nevolila), mohu studovat (takže můžu i řešit dilema, zda se mám učit, číst si nebo psát na blog), mohu vycestovat, pracovat, můžu si vzít koho chci a když už s ním být nechci, můžu se dát rozvést... Fajn, můžu toho spoustu. Super, díky dámy. Ale mohly byste trochu brzdit.
Je hezký, že spousta z vás chce budovat kariéru, rozletět se do světa a tak vůbec. Jenže já a mnohé další o to nestojíme. Jasně že chci mít práci. Ale taky se chci plně zhostit role ženy v domácnosti, manželky a matky. A to teď nemůžu. Protože nejen že mohu pracovat, já dokonce musím pracovat. Pokud si nevezmu Marka Zuckerberga nebo tak někoho. Ale chápu, člověk nemůže mít všechno. Ale co teď ten humbuk kolem mateřské co? Možná že jsou 3 roky rodičovské dovolené dost... Ale mít jen mateřskou 6 týdnů je zase dost málo. A ještě ta věc "chcete být s dětmi doma? Tak si to plaťte ze svého." Nebo "Bylo by dobré zavést, že rodičovská dovolená se bude muset rozdělit mezi ženu a muže, bude to fér." (zdroj Ona Dnes) Promiňte, jako cože?
Jsem žena se vším všudy a jsem na to hrdá. A fakt, že bych já měla udržovat v chodu domácnost mi nepřijde jako utlačování nebo urážka. Je to tak jak to bylo vždycky, je to přirozené a v pořádku, funguje to tak v přírodě, tak proč tomu pořád bráníte? Je čím dál těžší splňovat svoji úlohu, když musíme dělit svůj čas mezi práci a rodinu. A co teprve až si doopravdy pořídím dítě a nebudu u toho, až začne mluvit a chodit, protože mi to stát nedovolí. Nebo nezaplatí - rozumějte, nejsem "pobírač" státních dávek. Ale děti jsou naše budoucnost. A děti by měly být se svou matkou aspoň dokud se nepostaví na vlastní nohy (co takhle nechat nám rodičovskou aspoň rok a půl, co?). A kdyby mi někdo přišel, že si mám dovolenou rozdělit s mužem? Tak to ne. Já mám taky svá práva. Já budu ta, co si projde devíti měsíci nošení čím dál většího nákladu, ke konci už se bude kolébat jako tučňák, já budu muset projít porodem a já budu muset šest týdnů srůstat. Tak proč by tu odměnu měl dostat ten druhý?
Trochu jsem se rozohnila. Já totiž nechápu roli ženy a matky jako něco co musím. Je to moje privilegium. Budu s vámi hlasovat pro to, aby zde bylo víc jeslí a školek, abyste vy, které chcete kariéru, mohly svá dítka přenechat v péči profesionálů. Ale nechte nám aspoň tohle. Nám které se na to těší, až budou moct být s dětmi doma.

Koho sis zvolil, toho máš...

21. května 2013 v 14:00 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Venkovský balík na hradě! Viróza zlidověla! Zeman odmítá podepsat profesuru! Co to jako je? Ano, taky na mě podobné věty vyskakují jak z médií, tak i ve vlastní hlavě. Něco ve mě chce protestovat, svrhnout toho ožralého pažravce z jeho pomyslného trůnu. Ale má to háček. My ho zvolili. My, lid, nikoliv naši zástupci v poslanecké sněmovně. My jsme ho tam chtěli... A tak ho máme.
Co se týče mě, volila jsem jeho oponenta od začátku. Prostě proto. Proto, že to je inteligentní člověk s rozumnými, ač někdy lehce konzervativními názory, protože by se hezky vyjímal na portrétech ve školách. Neuráželo mě to jeho spaní, naopak, byla to malá známka lidskosti (vždyť kolik z vás NIKDY ale opravdu NIKDY neusnulo na odporně nudné přednášce? a spousta vládních jednání trvá déle než hodinu a půl...). Ale hlavně, věděla jsem že jako hlava státu, jako jeho zástupce v mezinárodních vztazích nám neudělá ostudu. unavovaly mě výkřiky všech okolo, proč někoho nevolit, ještě ke všemu tak hloupé (vždyť mu není rozumět, vždyť pořád spí, jeho žena nemluví česky a její otec byl nácek,...) panebože, jako by tohle všechno znamenalo, že ten člověk nemůže být dobrý státník! Na důvodech jako: vždyť je pořád opilý, je to hloupý nevycválaný člověk, který v jednom kuse uráží všechny okolo, každou otázku "na tělo" bere jako útok, na těch už bych viděla něco podezřelého, ale tím se nebudu zaobírat. Myslela jsem si, že Schwarzenberg by byl dobrá volba, nikoli jen menší zlo ale skutečně dobrá volba.
Ale lid český si to nemyslel.
A teď se zase vznáší vlna odporu. Nemyslete si, že mě to nejitří stejně, jako vás. Je to až nechutné, jak se naše velká a zarudlá hlava státu kymácí nad korunovačními klenoty. A nepodepsat profesuru svému kritikovi, chápu, že je to trochu nepříjemné, ale lehce to zavání komunistickými manýry - ty se mi nelíbíš, tak nebudeš mít titul.
Jsem zticha nikoliv proto, že bych si myslela, že se nedá nic dělat. Ale bylo to rozhodnutí lidu, a jaký lid, takový prezident. Tak a je to venku. Přesně tohle si o vás myslím. Tedy ne o všech z vás, někteří jste volili se mnou, jiní nevolili vůbec, protože si z kandidátů nemohli vybrat (což plně respektuji) a další šli volit Zemana v dobré víře, že se úkolu zhostí se vší parádou (ale v tom dobrém slova smyslu) nebo z jiných důvodů, které jsem ochotná tolerovat. Jenže co si budeme říkat, průměrný volič je sotva středoškolsky vzdělaný prďola, co vysedává po večerech v hospodě, v cizině pak aplikuje pravidlo "když budu mluvit dost pomalu a dost nahlas, všichni mi přeci musí rozumět!". Je to člověk, co věří všemu, co se napíše v Blesku a stejně tak slyší na sliby, že všichni se budou mít báječně a nebudou pro to muset hrábnout. Prezident je jen odrazem národa, který ho zvolil. Národe český, měl by ses tedy nad sebou trochu zamyslet dříve, než začneš hanit činy svého prezidenta...

"Mračna se stahují nad českou zemí,
co s námi bude - přátelé, povězte mi..."