Červenec 2013

Festivalová atmosféra

24. července 2013 v 10:00 | Alpa |  O mně?
Letos jsme se s přítelem rozhodli ušetřit na dovolenou k moři (na začátku září), takže na Rock for People se nejelo. Dokonce ani na jiný festival. Ale nakonec se nám povedlo přes kamaráda dostat na poslední den Mighty Sounds. Oba jsme sice museli druhý den do práce, takže jsme odcházeli brzy, ale i tak.
I přes to, že nesnáším davy lidí (hlavně proto, že všichni chodíte děsně pomalu, vážně!), na festivale to tak nějak překypuje dobrou náladou, že nejde se na vás zlobit. Pro mě prázdniny rovná se festival. Odteď už víme, že i kdyby moře nebylo, tak ho nesmíme vynechat. Protože tam se můžeme uvolnit. A taky zaplatit přemrštěnou cenu za pivo i jídlo, ale což. Ve chvíli, kdy uvidíte kluka, co skáče po plastové lahvi, váš milý v tu chvíli vykřikne: "Tys ji zabil, já to viděl, tys ji zabil!" a kluk nasadí vyděšený výraz a odpoví "Já nechtěl, já to nevěděl, udělám jí resuscitaci" a skutečně začne dělat masáž srdce PET flašce, je to vlastně hrozně super. Protože neděle byla krátká, tak jsme sbírali zážitky - chvíli u muziky, chvíli u obchůdků, v divadle i cigaretové Party Village - a také trofeje. Konečný stav říká, že nám po včerejšku přibylo toto: tři vratné Mighty Sounds kelímky (jasně že ty s tím bezva logem) - naše dva jsme vrátili a ty další tři...no řekněme, pokud jste někde kelímek nechali, pak si vna něj vzpomněli, vrátili se a ten už tam nebyl, tak se omlouváme...nebo ne -, jeden létající talíř, dvě trika se sucháčovými písmenky (zrovna sedím v práci s nápisem "Dnes vykupujeme knihy až ve 13:00 a vymýšlím si něco vtipného na až pojedu domů), samolepky z Growshopu, fotka z LM stanu, placka z Amnesty International (v jejich stánku jsme podepsali petice za propuštění vězňů v Severní Koree, propuštění Pussy Riot a práva žen v Egyptě, a nechali se vyfotit pro kampaň, aby i náš účes povolili nosit v Severní Koree), kovovou krabičku na cigarety... A půl tuctu nápadů na moje další výrobní činnosti. Takže všichni mí kamarádi budou zase k Vánocům dostávat s láskou dělané pitomosti...Díky ti Mighty people...

Krize zažehnána

22. července 2013 v 9:46 | Alpa |  O mně?
Úspěšně jsem dokončila prvák (jupí!) a oslavila 22. narozeniny. A pak to šlo trochu do kopru. Prostě jsem byla na milého příjemná jak p**a. Za to mohlo několik faktorů.
Za prvé, je mi 22. Jemu 28. Což sice nutně neznamená, že bychom se měli rozcházet v požadavcích, ale... Takhle, já jsem si nikdy nemalovala budoucnost jako moje spolužačky - nejdřív škola, pak cestování, pak kariéra a dítě možná jestli až mi bude pětatřicet. Ne, já jsem domácí typ. Takže jsem se tak nějak postupně přestěhovala k milému a dělám přesně to, co se od ženy očekává a baví mě to. Nakupuju, vařím, plánuji, uklízím (to naštěstí ne pořád, protože milý je vcelku pořádkumilný tvor) a vůbec vytvářím to takzvané teplo domova. Jenže s prázdninami přišla na Facebook (čím dál víc tu věc nemám ráda) spousta fotek mých kamarádů, kteří zrovna tráví prázdniny u moře / v Německu na work kempu/ v Norsku na jazykovém kurzu/ v New Yorku prostě jen tak. A já jsem si říkala, jestli o něco nepřicházím. Ne že bych chtěla do New Yorku (na mně je to moc přecpané) nebo do Německa (umím si říct akorát o pivo) nebo být v Norsku (i když asi bych se tam podívat jednou chtěla), ale spíš prostě jestli bych ve svých dvaadvaceti neměla být prostě někde jinde.
Za druhé, jsem samotář. A po roce, kdy bydlíte s někým v 1+1 (což je moc hezké, protože k sobě nemáte daleko), to začne na vás dopadat. Kor o prázdninách, kdy asi jediná doba, kdy se nevidíte je ta, kterou trávíte v práci (kterou já si můžu plánovat tak, abych byla v práci tehdy, když je i on), takže není moc dní, kdy si kecnu k počítači, načnu brambůrky a/ nebo víno a koukám na Battlestar Galacticu celý odpoledne/ večer a nikdo na mě nemluví.
A v neposlední řadě měl na mou náladu vliv i výlet do Chotovin. Ve zkratce, jeli jsme na prase, chytli slinu, pili dlouho a kolem páté hodiny ranní se kolem mě (tu noc už po xté) motal jeden týpek, zkoušel to na mě a ve chvíli, kdy mi dal ruce kolem ramen, já odvětila ať na mě nesahá a on na to: " Co mi uděláš?", jsem to nevydržela a praštila jsem ho. A pak se to trochu semlelo, někdo mi vynadal, já se rozbrečela a opilý milý se za mě chtěl prát i přes to, že já se předtím došla omluvit (se slovy "zasloužil sis tu ránu, ale to neznamená, že jsem ti ji měla dát") a my dva se pak příšerně pohádali. Asi nejvíc za celou dobu. Křičela jsem, že mi nevěří a chová se dětinsky a podobně, on zase že ho vynechávám a tak. A přesto, že už je to asi tři týdny, tak mi to pořád leželo v hlavě.
A řešení? Zase dvojí. Za prvé, promluvila jsem si přímo s ním. Všechno jsem mu vysvětlila. A on řekl, že mi klidně dá prostor, který potřebuju a že mě nechce ztratit.
A pak, došla jsem si promluvit s jedním svým kamarádem. Takhle, já jich mám teda víc, ale většinou jsou to holky, co podváděj svý chlapy, chtěj mít děti a vážnej vztah až tak ke třicítce (toho vážného vztahu, který mají nyní si zrovna dvakrát neváží) a nebo moje máma. Takže po vytřídění mi zbývá jediný kamarád, který na vztahy věří.
Nakonec všechno dobře dopadlo. Když jsme se včera vraceli domů a prozpěvovali úryvky písniček tak že na sebe úplně báječně navazovaly, věděla jsem, že ho miluju....