Srpen 2013

Co jsou to prázdniny?

27. srpna 2013 v 14:48 | Alpa |  O mně?
Tak ráda bych zase byla školou povinná...! Teď místo toho jsem nepovinná a přesto do ní chodím (prvák za mnou, yess!) a o "prázdninách" makám. A vzhledem k tomu, že jedna brigáda v muzeu nedopadla tak jak se očekávalo - nakonec všem brigádníkům zkrouhli počet hodin - přibrala jsem si ještě výpomoc u táty v Antikvariátu. Tím pádem to dopadlo tak, že nepracuju třeba měsíc v kuse nebo tak, jak to obvykle bývá... Ale většina prázdnin vypadala spíš: dva dny v práci, den pauza, den v práci, dva dny pauza a podobně. Což znamená, že nikam nemůžu odjet. A konec srpna nakonec dopadl ze všeho nejlíp. Osm dní v práci (od devíti do šesti plus půlhodina), den pauza, další tři dny v práci plus večer zkouška s kapelou rovná se asi pět hodin spánku mezi cestou domů a do práce. Můžete si říkat co chcete (například mí starší kamarádi tvrdí věci typu: Já když jsem byla v tvým věku, tak jsem byla deset hodin v práci a pak se šlo pařit a ráno na novo) ale to jsou kecy. Prostě pak začnete pít jenom kafe a kolu a moc se těšíte až večer zaboříte ten unavenej ksicht do polštáře. To je přesně to co dělám.
Ale z té lepší stránky. Obě mé brigády, ač ne zrovna úžasně placené, nezahrnují příliš námahy. V muzeu musím jednou za tři hodiny provést pár dychtivých turistů podzemím a ten zbytek času se pak musím zdržovat uvnitř objektu, co kdyby bylo něco třeba. Což znamená, že si tři hodiny ze čtyř čtu. V Antikvariátu je to slabší, tam si čtu jen asi třetinu času, ten zbytek vyndavám lidem věci z výlohy, vysvětluju jim už po stopadesátý že během tátovy dovolené nevykupujeme knížky, že věci z e-shopu si musí objednat, protože většina z nich je ve skladu na druhým konci města (což není tak daleko, asi za čtyřicet minut tam i zpátky, ale mám nárok na pauzu na oběd takže smůla), eviduju knížky, odepisuju pokladnu a podobný zásadní věci. A pak čtu. Za prázdniny přečteno asi dvanáct Zeměploch, Odkaz Ašera Leva od Chaima Potoka ( přečtěte si!), Andělé a démoni od Dana Browna (konečně!) a momentálně mám rozečteného Obchodníka se smrtí od Dr. House (ehm, Hugha Laurieho - rozhodně na to koukněte, hrozně se bavím) a chystám se ještě než půjdu do školy na Parfém: příběh vraha (knížku, film už jsem viděla) a Atlas mraků (kvůli konfrontaci s filmem, který mě moc bavil). Tak. A navíc jedu v sobotu do Bulharska, takže budu sedět u móře s tequilou....

Nikdo to nemá lehké

8. srpna 2013 v 15:12 | Alpa |  O mně?
Často si stěžujeme na veřejnou dopravu, ať už na zpoždění, předražené jízdné, nedostatek nočních spojů nebo nepříjemné vystupování zaměstnanců dopravního podniku. Jenže my po nějakém čase vystoupíme a všechno je pryč. Ale jak to má takový řidič?
Ve městě je teď rozkopané náměstí, takže má každý spoj asi půl hodiny zpoždění. Já měla štěstí a stihla jsem sic zpožděný, zato ale jediný klimatizovaný autobus ve městě, což se v tomhle pařáku náramně hodilo. Jenže jsme se nějak nerozjeli. Místo toho přijeli policajti. Ukázalo se, že to bylo kvůli jedné punkerce, co si předtím od řidiče nenechala vysvětlit, že její pes (staford či co to bylo) má mít košík. Tak to museli řešit měšťáci. Slečna jim vynadala do ku*ev, které řeší takovéhle pí**viny ale svojí práci pořádně nedělají a opustila autobus. Je pravda, že spousta řidičů už psi neřeší (kor pokud máte kokra nebo něco podobnýho), ale je to v jízdním řádu a vůbec. Řidič samozřejmě nebyl v nejlepší náladě, že musel obhajovat pravidla svého pracoviště. Jedeme dál. Na kusu naší trasy je úsek, který je sice ve městě ale s povolenou sedmdesátkou a se dvěma pruhy. A před námi si to kdosi jel uprostřed ve fordu a padesátkou. Tím pádem se nedal předjet. Když se konečně rozhodla ve kterém pruhu pojede, ukázalo se, že paní za volantem vesele s kýmsi hovoří. Můj táta by troubil a nadával. Pan řidič zatnul zuby a udeřil si do palubní desky. O dvě zastávky dál vystupovala paní s kočárkem (snad proto, že to v předu drncalo, nevím) se slovy, že to nahoru vyšlape. Řidič otevřel přední dveře a říká jí, že si může nastoupit dozadu, tam je to lepší, že jí odveze až na další zastávku. S naprosto přívětivým tónem. A paní mu odvětila, že s ním nikam nepojede, že takhle se s lidma zacházet nemá. On se hájil, že staford bez náhubku nemá v autobuse co dělat. A ona na to, že o to nejde, ale že jezdí jako prase a ona se nenechá zabít a odkráčela. Nejel jako prase. Jel úplně normálně, tak jak řidiči prostě jezdí. A dál. za třetí zastávkou od konce je dost úzká ulice, akorát pro jeden autobus. A kousek proti nám vjel z odbočky chlápek ve škodovce a nedošlo mu, že se nevejde až do chvíle kdy stál přímo před autobusem. Tak na sebe chvíli mávali, nakonec škodovkář začal nadávat a couvat. Myslím, že to je dost nepříjemného na jednu jízdu. A on nemůže jen tak vystoupit a říct: "Lidi, chováte se jako hovada, s váma nejedu." Tak na to zkuste myslet.

Pozn. - Samozřejmě, že i pan řidič by se měl naučit asertivnějšímu jednání. Každý kdo kdy pracoval s lidmi zažil pár idiotů. Nejlépe pomáhá usmívat se, opakovat pokyny a v duchu si myslet něco o prdeli.

20 minut

7. srpna 2013 v 18:13 | Alpa |  Výmysly
Přesně tolik měla trvat moje cesta domů. A jak to dopadlo?
00:00:00 - Nastupuji do poloprázdného autobusu a sedám si na sedadlo a v zápětí se dovím, že jsem hulvát, když nepustím starší paní sednout (protože se rozhodla mít zrovna to moje místo).
00:01:47 - Posléze mě zkontroluje revizor a za pět minut ještě jednou, protože já mezitím pustila tu neodbytnou paní sednout a revizor už mě zapomněl, takže znova hledám ten blbej lístek.
00:03:56 - Přesunu se k prostoru pro kočárky, abych se tedy opřela, vjedeme do zastávky, otevřou se dveře a hele, kočárek a pán na vozíčku. Tak couvám a uhybám jí a paní s kočárem mi přejede nohu. Pak se snaží vměstnat vozítko vedle vozíčkáře, načež ho seřve, že jí orčitě svými koly odřel kočárek.
00:06:29 - Po všech těch peripetiích zjišťuji, že jedu v autobuse špatným směrem, takže urychleně vystupuji, přebíhám ulici a stíhám tomu správnému přibližovátku akorát tak zamávat.
00:07:00 - Za pět minut má jet další. Nejede, koukám znovu do jízdního řádu.
00:12:00 - Aha, ony jsou prázdniny, koukáš blbě, ženská. Fajn, jede to za čtvrt hodiny.
01:12:00 - Báječný, už hodinu tady nic neprojelo, zatracená oprava náměstí. Konečně je tady. Nacpaný k prasknutí. Nasoukám se tedy ke dveřím, které se za mnou zaklapnou a odřou mi paty.
01:12:52 - Jsem nalepená na skle a potím se jak blázen a do toho mám podezření, že ten kluk za mnou mi sahá na zadek, jenže se nemám jak přesvědčit.
01:18:03 - Po dvou zastávkách se naštěstí autobus vyprazdňuje a já si sedám na volné dvojsedadlo. Ke mně si ale za chvilku přisedá velmi prostorově výrazná paní, je cítit jako mrtvý mýval, vytáhne svačinu a začne hlasitě žvýkat.
01:23:12 - Další zastávka. Nová várka důchodců, kteří na sebe musí křičet hlasitěji než nevychovaná mládež, protože si všichni zapomněli zapnout naslouchátka.
01:25:07 - Konečně, za chvíli budu vystupovat. Protlačím se kolem paní, která je cítit jako mrtvý mýval se škvarkovou pomazánkou a postupuji ke dveřím. Za mnou se zvedne kluk co měl celou cestu hlavu mezi koleny, zjevně někde dobře nakoupil vrávoravě se posouvá uličkou. Autobus přibrzdí tak, že se neudržím a dám si ramenem o tyč a podlomí se mi nohy. Když se zvednu a chystám se vystoupit, ukáže se, že klukovi to prudké zabrždění zrovna nepřilepšilo, protože mi právě poblinkal záda.
01:26:22 - Jsem na cestě ze zastávky domů, když zjišťuji, že jsem někde v tom zmatku nechala v jednom z autobusů nákup...

* * * * * * * *

pozn. autora: K většině těchto peripetií došlo, ale obvykle se nevyskytovaly ve skupinách. Převážná část mých cest probíhá poklidně.