Leden 2014

Děti

28. ledna 2014 v 16:00 | Alpa |  O mně?
Člověk tak nějak předpokládá, že jednoho rána půjde po ulici a bude potkávat pubertální výrostky, skoro dospělé, které si ovšem pamatuje, jak mu seděli na klíně. Ovšem, že se vám tohle bude dít už ve dvaadvaceti... Na to prostě připravení nejste.
Pamatuju si ho, když mu bylo tak osm. Každopádně vypadal tak na šest. Nejrozkošnější dítě, jaký jsem viděla. Klouček se snědou pletí a obrovskýma tmavýma očima. Byl to raubíř. Kluk, za kterým se chodilo jako první, když se něco stalo. Kterého jsme každou chvíli nemohli najít, ale vždycky mu všechno prošlo. A mně, mně bylo patnáct a pomáhala jsem organizovat pionýrskou víkendovou akci. Pak se účastnil i dalších akcí, letních táborů. Já jsem pak přestala stíhat (a možná i chtít, těžko říct). Každopádně, naposledy jsem ho viděla tak v jeho jedenácti, možná dvanácti. Moc se nezměnil ani nevyrostl. A tuhle čekám na zastávce na autobus a najednou mě zdraví patnáctiletý puberťák. Zdravím taky a chvíli mi trvá, než mi dojde, o koho se jedná. Kluk má tak o 40 čísel víc (najednou mi není po prsa!), tunel v uchu, obličej trochu delší, ramena a věci... Ale šibalský pohled a ty veliké oči mu zůstaly. Konečně mi došlo, jak to všichni myslí, když říkají o mě se sestrami, že rosteme jak z vody a že nás pamatují takhle (ukazujíc někam k pasu) malinké. Doufala jsem, že mě tohle začne potkávat až u mých dětí. Případně u dětí mých přátel (těm nejstarším jsou čtyři, ještě mám čas). Ale ne teď. Nechci mít ten pocit, že čas utíká a já stárnu. Ještě ne. Ještě nebudu. A i kdyby, ze mně bude jednou učitelka. A budu vypadat hrozně dlouho super, aby se na mě nic nepoznalo, tak.
Každopádně, bylo hezké, že si mě pamatoval a že mě pozdravil. Vsadím se, že je to lamač dívčích srdcí. S takovým kukučem ho musí holky milovat. Skoro lituju, že jsem o sedm let starší a vysazená na blonďáky. Ale jen skoro. Usmívající se

Lidi a jedy

25. ledna 2014 v 14:00 | Alpa |  O mně?
Vždycky se mi líbila anglická věta "What's your poison?". Je to urban slang (nebo aspoň google to tvrdí, já myslím, že jde spíš o žargon z kovbojek), většinou používaný v hospodě, když se vás barman ptá co si dáte k pití. Trefné přirovnání. Jedy. Až na to, že naše společnost vždycky s nějakým bojuje. A nejsem si jistá, že s tím správným.
Nekouřím skoro měsíc a už chápu, proč lidi říkají, že kuřáci smrdí. Pach zahulené knajpy na sobě cítí pochopitelně každý, ale jak může být nepříjemné sedět vedle někoho, co si těsně před nástupem do autobusu jednu fouknul, na to jsem přišla až nedávno. A celých těch patnáct minut jsem si říkala, že by to měli zakázat. Zajímavé, jak rychle v myšlenkách přestane člověk být tolerantní. Když jsem pak nad tím začala přemýšlet, uklidnilo mě, že si to vlastně nemyslím. Ovšem, měly by být restaurace buď nekuřácké se zahrádkou (mě jako kuřákovi taky nevadilo chodit ven!) a nic nemám ani proti odděleným prostorám pro kuřáky a nekuřáky. Přijde mi to fér. Každý má právo zvolit si svůj "jed" a neměl by kvůli tomu být hned vyloučen ze společnosti. Celá léta byl tabák naprosto přirozenou součástí života a najednou s ním bojujeme, přirovnáváme ho ke zhoubné síle kokainu nebo dokonce HIV... Ale přitom ten pravý ďábel je pořád společensky přijatelný, kompletně legální a všem dostupný. Mluvím o alkoholu. Copak nejsou dostatečně vidět ta čísla každý rok? Množství řízení pod vlivem, spousty mrtvých, z toho desítky dětí, opilých a zabitých za volantem. Otravy alkoholem, to že se vás dneska už nikdo neptá na občanku. To že pod vlivem je člověk najednou větší hrdina a má tendenci řešit věci násilím. A přesto stále lobujeme za zákaz tabáku. který člověka uklidňuje a hubne se po tom a to kvůli existenci pasivního kouření. Ale to, že neexistuje pasivní intoxikace alkoholem ještě neznamená, že by neměla jeho konzumace být omezena. Neříkám zakázat, ani na jedno. Ale sebrat dětem z rukou. A zavést větší osvětu. Vždyť reklamy na alkohol běží v televizi mezi pohádkami! Ke všemu se ještě snažíme zabránit legalizaci jedu, jehož léčivé účinky značně převažují ty negativní (v Uruguay už to pochopili). Z důvodu já vlastně nevím jakého. Asi abychom nebyli moc v pohodě. Takže radši pijte za volantem, opilí bijte ženy a děti a choďte na procházky v álejích, kde je nablito...

Prostě proto!

24. ledna 2014 v 15:00 | Alpa |  O mně?
Zkouškové za mnou. Víceméně. Ještě nevím všechny výsledky ale co, přede mnou je skoro měsíc skoro volna. Když jsem měla zrovna ten nejhorší týden, rozhodla jsem se, že jestli mi to všechno projde, tak svůj měsíc prázdnin strávím děláním něčeho praštěnýho. Šitím, vyráběním, uklízením. A až už nebudu mít co dělat, tak si zapletu copánky. Prostě proto, že můžu. Nakonec jsem to nevydržela a zapletla jsem je už teď. Takže chodím do práce, lidi mi chválí hlavu a ani já si ji nemohu vynachválit, je to téměř bezúdržbový účes. Ale hlavně z něj mám radost, protože je to něco dlouhodobějšího, co jsem udělala výhradně pro sebe bez nějakého dalšího, hlubšího a bohulibějšího důvodu.
Já vím, že to zní hrozně, ale není. Kdysi jsem psala článek o drobných radostech a stojím si za ním. A není to jen o těch malých. Občas je dobré udělat si nějakou větší. Vždycky v zimě bývám trochu přecitlivělá (kor teď, když tři týdny! nekouřím), tak taky dělám věci. Nedávno jsem objevila pro mne poměrně neznámou věc - nakupování. Za poslední půlrok to byl můj první makeup (myslím takovou tu béžovou věc v tubě, kterou když se člověk namaže, tak pak nemá tolik flekatej obličej z toho, jak vstává v pět ráno), asi šest různých věcí na sebe, asi čtyři knížky a gumičky. Kromě toho si pak ráda najdu čas na čtení. Nebo třeba na vaření - taky zázrak, je to dokonale zenová záležitost.
Kdy jste naposledy udělali něco prostě proto a pro sebe? Budete mnohem šťastnější, fakt.

Nedoporučují se činnosti, které by nějakým způsobem omezovali někoho jiného. To už tak hezké a zenové není.

All you need is...

21. ledna 2014 v 15:26 | Alpa |  O mně?
Mohla bych vám, jakožto už poměrně dlouho a šťastně zadaná, vyprávět o tom, jaká je láska úžasná, povznášející, o kompromisech, občas bolestivá a plná bůhvíčeho, ale to neudělám. Jednak proto, že si to můžete přečíst všude možně a i tak, dokud to neprožijete, žádný popis vám nepomůže. Ani vám nebudu radit, jak se vypořádat s neopětovanou láskou, jak mít ideální vztah nebo tak něco, protože upřímně, stejně si nenecháte poradit. Radši vám povím o jiné a pravděpodobně nejdelší lásce svého života. O hudbě.
V naší sboro/kapele to poslední dobou není úplně tak jak by mělo. Teda, ono je to pořád stejně jako vždycky, akorát mě vždycky touhle dobou dochází trpělivost. Jde o to, že nikoho z nich bych si nevybrala za kamaráda. Hned to vysvětlím. Potkali jsme se na letním táboře, kde mě oslovili, abych se nepřipojila k projektu. Všichni starší. Postupem času se přidáváním a odcházením členů (většinou sopranistek - to není nadávka) utvořila současná sestava. No a když vás přiberou v šestnácti, tak hrozně vzhlížíte k jejich lehce bohémskému stylu, k tomu, jak vás postupně zasvěcují do dospělácké zábavy, muziky a podobně. Jenže, dneska je mi tolik, co jim tehdy. Některým je třicet a mají děti, dalším táhne na čtyřicet... A nic se nezměnilo. Pořád žijí bohémským životem - což mě upřímně dost pije krev, protože já mám vlastní život, vlastní zájmy (i další kupodivu!) a tak mi dost hatí plány, když se v týdnu třikrát přesouvá zkouška, na tu nikdo nepřijde včas, půlka se z ní prokrafe a já přijedu domů úplně vyšťavená v půl dvanácté (zkouška začíná v sedm, upozorňuju), abych pak v pět ráno vstávala do školy. Navíc, někteří členové mají pořád pocit, že potřebuju průvodce svým životem. Zajímavé je ovšem, že mi radí dost prolhaná skvadra, která má co dělat aby si uspořádala svůj vlastní život. Je smutné, že lidi, které jsem ve svých šestnácti považovala za tak dospělé a intelektuální, se ukázali jako docela zakomplexovaní, a mající dojem, že žijí lépe než já a že já mrhám časem tím, že poslouchám i jinou muziku než jazz nebo acapella. A už se k tomu dostáváme - já hudbu miluju. Bezpodmínečně a bezmezně. Hudbu, podotýkám, sem neřadím takové výstřelky jako je řezník, pitbul nebo jiná srandovní jména z nejrůznějších žánrů. Miluju hudbu tak moc, že trpím to, že se z každé druhé zkoušky vracím nejen vyčerpaná ale i nešťastná z lidí, kteří mě tam obklopují. Nemůžu přestat zpívat, zničilo by mě to víc, než mě ničí ty zkoušky. Prostě to neudělám. I když každou zimu je to horší než jindy v roce a já jsem fakt na prášky (obrazně řečeno).

Vlastně jsem lhala. Tohle je o tom, jak umí být láska naplňující a bolestivá zároveň...

Hunger games

15. ledna 2014 v 10:08 | Alpa |  Ke čtení...
Ano, viděla jsem i film. A to dvakrát. A moc se mi líbil. Tak jsem se vrhla i na knížku a musím přiznat, že jsem se o vánočních prázdninách vykašlala na školu a přečetla jsem celou trilogii. A pak pro zapamatování znovu. Totally worth it! Jakkoliv by film dobrý, vyvolával úplně jiný dojem. Z knihy úplně čiší nejistota hlavní hrdinky - ta, kterou prožívá každá holka v pubertě, i ta která neřeší šaty, kluky, vlasy a boty, ale koho má zabít a co bude rodina jíst, a každou chvíli někoho litujete, ji, její rodinu, jednoho kluka, druhýho kluka, holčičku z arény, tvůrce her, párek králíků, co střelila Katniss k večeři,... Po přečtení jsem tedy začala mít problém s představitelkou hlavní role - moc bílá, moc málo pohublá a nevím, má v obličeji něco co mi k tý postavě vadí. Popravdě, moje vize vypadá spíš jako snědá Ellen Page, ale to je jen věc názoru.
Vůbec se nestydím, že čtu knížky pro mládež (popravdě, je to lepší nápad, než číst jako oddychovky knížky pro ženy, viz zde) a tahle je fakt silná. Má všechno co potřebuju - je trochu morbidní, trochu psycho, je v ní napětí, naděje, postapokalyptická společnost a láska - které tam není tolik, že by zalila cukrkandlem celou knížku, je spíš jen takovým tématem čas od času se vynořujícím zpoza hlavní melodie. Jděte do toho. Já už očekávám svůj přívěsek s reprodrozdem.

Jak na Nový rok...

7. ledna 2014 v 13:53 | Alpa |  O mně?
Máte občas pocit, že vám někdo/něco dává nějaké znamení? Povím vám, co se mi stalo letos na nový rok. Ale abych vysvětlila celou situaci, musím se vrátit ke dni předtím. Udělala jsem mraky jednohubech a pečených listových šneků, uklidila byt abychom se nevraceli do bordelu, sbalila alkohol, jídlo i kostýmy a vyrazila s milým na Slilvestrovskou strašidelnou párty. Přijeli jsme brzy, tak jsme se trochu posilnili houbou a pak jsem s pomocí téhle milé dámy na milého obličeji vytvořila cosi, co připomínalo lepru (aspoň bych řekla, vypadalo to dost Kruegerovsky a věrohodně, zejména ze vzdálenosti větší než půl metru). Spolu s rukavicí, svetrem a kloboukem a s ohledem na to, že většina ostatních převlek odflákla, se z něj stal nejlepší strašák večera. Můj kostým ztvárňující Hitchcockovy ptáky nikdo tak docela nepochopil. Ale to jim nemůžu mít za zlé. Každopádně, při čekání na půlnoc hostitelé usnuli, zatímco my ostatní jsme byli nuceni poslouchat hudební výběr jednoho pankáče - můj pohár trpělivosti přetekl u třetí "skladby" od Řezníka. Před půlnocí se vyráželo na náves, abychom měli pěkný výhled na ohňostroj (musím se pochválit, myslím, povedly se mi slušný fotky ohňostroje jako bokeh).


Zbývalo asi osm minut do půlnoci, když jsme dorazili na místo, tak jsem si zapálila. Po půlnoci se všichni objímali, lemtali šampaňské a já následně obvolávala pár kamarádek, rodiče a sestřičky (shledala jsem, že všichni byli ožralejší než já). Kousek u domu jsem zjistila, že jsem někde vytrousila cigára. Milý se se mnou vracel, nikde jsme je nenašli, tak jsme šli zpátky. Cestou jsem říkala, že je buď někdo vzal a nebo se mi někdo snaží naznačit, že mám přestat.
Zatím nekouřím týden.


Může se člověk jen "spirovat"?

4. ledna 2014 v 12:10 | Alpa |  O mně?
Počet článků za loňský rok na mém blogu naznačuje, že mi inspirace nebyla dána. Opak je ale pravdou. Pouze jsem ji využívala jinde.
Tedy, měla jsem i naprosto fenomenální nápady na psaní, ale jak to tak bývá, ty důležité věci zapomínám, protože mě napadnou ve chvíli, kdy je nemám kam a čím zapsat. Takže smolíček, nic moc si nepřečtete. A zbytek jsem zužitkovávala jinde. Pravidelně mi je inspirací naše stará půda. Vyvolá vzpomínky, ty se transformují a tadá, už hledám indiánský batůžek online. A vzhledem k tomu, že nenacházím žádný, který by mé představě vyhovoval, trávím celý další týden tím, že si ho v ruce ušiju. Je trhlý a veselý, dost velký, uvnitř má kapsičku a poutko na klíče a prostě je můj. To je on.


Kromě šití se nechávám nejčastěji inspirovat v kuchyni. Říkám inspirovat, protože už nějakou chvíli vařím a doba, kdy jsem úzkostlivě dbala na to, co mi píšou v receptu, už je za mnou. Moje výtvory tedy odpovídají zejména obsahu ledničky ("hmm, cizrna, rajčata, co potřebujou rychle zpracovat a dva kuřecí řízky, co s tím uděláme?") a mým chuťovým pohárkům. Z jednoho z mých experimentů také vznikla výborná čočková polévka, vhodná jako vyprošťovák po večírku, se spoustou papriky, česneku a chilli, která má nyní své čestné místo na našem jídelníčku. Já vím, že pravidelné kuchařky nad mými počiny mávnou rukou, ale já jsem v kuchyni se svými dvěma roky praxe stále nováček a na spoustu věcí teprve přicházím, nedávno to bylo třeba poznání, že pokud chcete mít obě půlky kokosu neporušené, nepižlejte to obyčejným nožem - ty tři prsty, které jsem si zranila, než jsem to vzdala (upozorňuji, že na kokosu zůstala po mém snažení asi milimetrová rýha) se hojily docela dlouho.
Na druhu stranu, byť já postrádám inspiraci v literární oblastí, stále jsem inspirací pro někoho jiného. Jsem romantik a když si někdo dá tu práci a napíše vám básničku, která na vás čeká ráno vedle snídaně... No, má to své kouzlo být inspirativní...

50 odstínů nudy

2. ledna 2014 v 10:01 | Alpa |  Ke čtení...
Tak dlouho jsem kolem toho chodila v knihkupectvích, narážela na neuvěřitelné recenze a poslouchala protichůdné názory jednotlivých spolužaček (těch které to četly a byly nadšené a těch co to nečetly a předem odsuzovaly), až jsem si řekla dost! a přečetla jsem první dva díly. Na ten třetí už jsem fakt neměla žaludek.
Pro ty z vás, dámy, které řešíte podobný problém (tedy zda si zjistíte, o čem ta kniha je doopravdy samy, nebo se necháte ukonejšit mnoha kritikami) a uvažujete o tom, že si knihu na vlastní kůži otestujete, mám jedno ujištění - všechno co jste si v těch hanlivých recenzích přečetly, je pravda. Tady můžete klidně přestat číst, ale pozor, pokoušela jsem se při čtení o nezaujatý přístup, takže se třeba dovíte důvody proč to vyzkoušet.
Za prvé, Christian doopravdy POŘÁD říká bejby, brouká, přede a vrní, slečna Anastasie se mu udělá na povel (doslova) a rozpadne se na tisíc kousků, což nabízí zábavné erotické scény, u kterých nevíte jestli se máte smát nebo zvracet. Hlavní hrdina skýtá neuvěřitelné možnosti. Díky svému neomezenému kapitálu žádný nápad, který autorka dostane, není neuskutečnitelný, Dorian (pardon, Christinan) na to má. Dorian Gray byl zřejmě předlohou pro tohohle namyšleného floutka. A ačkoliv mně samotné přijde kontrola do jisté míry vzrušující, tomuhle pitomci bych jednu natáhla už asi po prvních padesáti stránkách (nebo 50 odstínech?). Jenomže "Ana" to neudělala, proč? S hlavní hrdinkou je taky něco v nepořádku - hlavně na několika stránkách si autorka odporuje v popise - tak je to holka odvedle nebo výjimečná krasavice? A mimo to, že se sebou nechá jednat jako s pitomcem i přes to, že má vysokoškolský titul (vím, že to dneska moc neznamená ale stejně), trpí poruchou příjmu potravy. Teda není to tam napsaný takhle na férovku. Ale vzhledem k tomu, že prakticky nic nežere (o tom se tam píše), bych řekla, že nepředstavuje zrovna ideální příklad pro svou cílovou skupinu (kterou jsou zřejmě dívky mezi dvaceti a třiceti). Navíc je hrdinka kráva. Sorry, ale láska je jedna věc, důstojnost věc druhá. A to druhý byste si měli zachovat, láska neláska. Takže když s ní ten chláp jedná jako s hloupou malu holkou a ona jen tiše pípne, začne rudnout nebo něco podobnýho, no, máte jednak pocit že si takový jednání zjevně zaslouží a jednak se za ní stydíte.
Ještě k cílové skupině, musím autorce přiznat, že to byl geniální tah. Z dívčích románů už jsme vyrostly a k harlekýnkám dospějeme nejdřív tak v pětatřiceti, tak paní Jamesová krásně zaplnila mezeru na trhu. Ale ani jedna ze zmíněných kategorií neříká nic lichotivého o ženské populaci. Ano, máme rády pohádky. Hrály jsme si na princezny a mnohé z nás očekávají prince na bílém koni, zejména když nám ten skutečný "princ" pořád přidělává problémy... Ale jsme doopravdy hloupé? Zasloužíme si, aby naše pohádky byly psány tak nízkým a stupidním jazykem, jako těch 300 stran šedi? Nakoukla jsem i do originálu - jazyk na houby, a člověk, co to překládal do češtiny tomu nasadil korunu. Trochu se za nás stydím.
Ale abych neodrazovala úplně, tady je pár důvodů proč to přečíst. Jak už jsem zmínila, erotické scény jsou zábavné (pokud pominete fakt, že mají být sexy), začnete malým skautíkem, co má pokaždé po ruce gumu, pokračujte přes řeči jako "chci tě v sobě" "chutnáš fantasticky" "teď tě ošukám", následně dojde k nějakému vrnění a po "udělej se pro mě, Ano" to všechno skončí. Nehledě na to, že toto schéma můžete namontovat na každou erotickou scénu. Když pomineme tohle, dá se to docela číst. Kdyby postavy vůbec nemluvily (při každé druhé větě, kterou jedna z hlavních postav vysloví se totiž chytáte za hlavu a napadá vás "jak tohle mohl někdo vypustit z úst?!), bylo by to do jisté míry i vzrušující. Doporučuji otevřít knihu na dovolené, přečíst, pak nechat někde na pláži a už ji nikdy nikdy neotevřít znovu. Parfém: příběh vraha je taky sexy a daleko líp napsaný.