Březen 2014

Změna prostředí

28. března 2014 v 15:22 | Alpa |  O mně?
Nedávno jsme se s přítelem shodli na to, že nám tenhle byt začíná být dost malý (vzhledem k tomu že já jsem prakticky chodící šatník, knihovna a švadlenka) a začínáme se tedy poohlížet po větším. Ještě před necelým měsícem jsem si říkala, že mi tenhle byt vlastně nebude vůbec chybět, ale dneska jsem se pustila do většího úklidu a musela jsem přiznat že to není pravda. Bude mi chybět ten čas schovaný v poličkách a šuplíkách, dokonce i v přihrádkách lednice. Vlastně jsem podnikla takovou vzpomínkovou cestu časem. Co se tu vlastně změnilo od chvíle, kdy jsem se před asi rokem a půl nastěhovala?
Kromě těch běžných a tak trochu otravných věcí, které přijdou s nástupem ženy do domácnosti, jako věčně přeplněný botník, přetékající šatna a koupelna plná ufo předmětů, které muž neumí pojmenovat, určit jejich využití a co víc, občas to pořádně neví ani žena, jsou to i změny k lepšímu (aspoň myslím). Tak třeba. Ehm...
Jo, otevřela jsem dneska lékárnu. Před mým nastěhováním (neboli Př. A. - před Alpou) obsahovala tři věci - lecitin a dvě roličky obvazů a byla součástí šuplíku plného super důležitých písemností z banky, od operátorů a tak podobně. Dnes je připravená na drobné bolístky i větší karamboly i nemoce a to většinou ve variantě klasické i alternativní medicíny (nu co, na některý věci holt líp pomůže konopná mast nebo heřmánkový čaj... nebo konopná buchta, ale to sem nepleťme). Lednice byla řešena v podobně spartánském stylu. V té už sice žádné upomínky nebo vyúčtování nebyly, ovšem taky tam kromě sklenice okurek, balíčku jater (pokud je mi známo vepřových), konzervy pro kočku a energiťáku nebylo nic. Pouze v sezóně přibyl na dva dny nějaký salám nebo šunka. Totéž se dalo říct o spíži, ve které vládl půlbochník chleba a kafe. Já vím, že běžný muž dovede s takovýmto arzenálem docela pohodlně žít (a co si budeme namlouvat, moje část ledničky na koleji neobsahovala více položek), ovšem když nemusí... Víte jak je rád, že je lednička vždycky plná všeho možného, počínaje jogurty, mlékem a mláslem, přes zeleninu až po tofu nebo libové maso, ve spíži (kterou nám stihli zbourat při výměně oken, takže je teď v lavici) se zase běžně vyskytují mouka a těstoviny, cukr, domácí marmelády, luštěniny, najdete zde dokonce rarity v podobě cizrny, kuskusu nebo čínských nudlí. Kuchyně obecně prošla nejzásadnější změnou. Kromě nádobí a náčiní přibyli i elektroničtí pomocníci, bez kterých se hospodyňka, která je líná opékat chleba na pánvi, míchat těsto rukama nebo si na ručním struhadle pokaždé ukrouhne kus prstu, prostě neobejde. Nesmím zapomenout na ložní prádlo a ručníky. A boty, spoustu bot. Ne, to jsem říkala hned na začátku. Ovšem za asi nejzásadnější považuji asi odstranění všech těch nahatých slečen ze dveří na záchodě a Maxim kalendářů z obýváku (povoluje se jeden, ten nejnovější - jednou je to kalendář, tak ať ukazuje správně datum). A co se té nejlepší změny týče - poladili jsme někdy v lednu výzdobu na stěnách v Sin City stylu - naprosto boží...!


Dneska tady prostě chodím, stírám prach, beru věci do rukou a říkám si, tady kdysi bylo nebylo... A je to hezké. Bude mi to chybět. Ale stěhování se ještě chvíli nekoná...

Jediný důvod, proč jsem ještě na Facebooku, je...

8. března 2014 v 19:31 | Alpa |  O mně?
Víte že já vlastně ani nevím? No dobře, dovídám se o různých událostech. Jako jsou maturáky, vernisáže a neziskové projekty mých přátel a známých. Je super, že všechny možné akce mám takhle pohromadě. A taky trochu farmařím, i když už mě to taky přestává bavit. Ale jinak?
Já vím, že už o tom napsal leckdo leccos, ale lidi, to jste se úplně zbláznili? Už jsem si zvykla na klub hrdých maminek, které každou chvíli posílají fotečky svého roztomiloučkého benjamínka jak se koupe, hajinká nebo zrovna blinká, ideálně po deseti od každé činnosti. Už to vlastně ani tolik nevnímám - cože, další fotka Honzíka nebo Gábinky (nebo jak se ty vaše ukřičené potvůrky jmenují) u jídla?! A to se mám z toho jako posadit na prdel?! - vážně, už mě to nesere. Pak tu máme můj oblíbený soubor nechutných citátů. Víte, i když je něco pravda (nebo by měla být), snadno se z toho udělá patos, když k tomu přidáte obrázek západu slunce, labutí, milenců, delfínů, jednorožců nebo nejlépe dva zamilované labutí delforožce líbající se při západu slunce nad mořem. Ach-můj-bože. Vy princezny, co se doopravdy bavíte tím, že sdílíte se světem svá kudrlinkatá moudra, prosím, radši zůstaňte ve svých věžích. Pak taky máme denní anekdotáře. Proti těm vlastně nic moc nemám, až na dny, kdy jim přijdou ultra vtipné ty nejnechutnější vtipy na světě. Pak jsou tu hlasovatelky. Člověk od někoho neslyší, jak je rok dlouhej a když se nakonec ozve, tak je to něco typu: pošli mi plísky hlásek do soutěže, zabere to jen pár minut, vyžádají si všechny osobní informace, musíš se registrovat, což ti vůbec nezabere čas, začnou ti každých pět vteřin posílat reklamní newslettery, ale z toho si nic nedělej, protože uděláš dobrej skutek a já budu mít tvůj hlas (http://www.....), no neváhej! Kámo! To je snad ještě horší, než Řetězový dopisy - ostatně, ty se mi rozmáhají na zdi taky dost často. Ovšem za poslední dobu mě fakticky dostaly dvě novinky.
Za prvé, řetězová hra "exni pivo". Dvě slova: jste cvoci. Dokonce i spousta vás, co by nikdy neposlala tyto tři šťastné hvězdičky 7mi lidem do deseti minut, se nechala hecnout na pivo a pak do podobné situace uvrtala 4 a více dalších, protože to by pak nebyla žádná zábava.
A za druhé, kolegyně, která se teď vytasila s něčím ještě horším, než jsou fotky pokakaných miminek. Fotky z nemocnice. Před operací, před operací, po operaci, všechno pochopitelně v andělíčkovi nebo podobných nemocničních róbách. Vrchol... já nevím čeho, pózérství asi.

Vlastně proto jsem ten účet taky ještě nezrušila- Pořád se dovídám nové věci, můžu si stěžovat na to, co lidi zveřejňují a taky mám kde se chlubit svými outfity, pózami a ksichty. A o to tu jde, néé?


Děti internetového věku

6. března 2014 v 19:39 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Zrovna nedávno jsem v nějaké naprosto zásadní disputaci s přítelem použila argument, že není žádný názor, který by zůstal nevyřčen, jen jsou některé více slyšet. Debatu jsem pochopitelně vyhrála (přestože nevím o čem byla, kdo jak argumentoval a ani jestli jsme došli k nějakému závěru, ale rozhodně jsem musela vyhrát) a za tím tvrzením si stojím.
V dnešní internetové době není tématu, o kterém nikdo nemluví, stejně tak jako není názoru, který by s vámi někdo nesdílel. Jen dá někdy větší práci ty své spřízněné duše najít. Někdy je to práce na hodně dlouho, ale věřte mi, oni tam jsou. Na jednu stranu to může být uklidňující - nejste v tom sami. Ať už řešíte co chcete, máte všelijaké problémy, na světě je někdo, kdo řeší podobné věci. Pocit samoty může být někdy frustrující - ale ten zažívat nemusíte, protože i lidí, co se se svým názorem cítí osamoceně, jsou stovky, ba i tisíce.
Na straně druhé je trochu frustrující, že vlastně nejsme jednotlivci, jsme jen součástí skupin, někdy početných, někdy méně, ale i tak to znamená, že vlastně s tím tvrzením "každý je originál" to nebude zas až tak žhavé - samozřejmě, ta kombinace všech názorů, idejí, postojů, představ i nápadů je svým způsobem originální a jedinečná, ale pořád je to jen kompilace - jako kdybyste ze všech písniček třeba od Metallicy udělali best-offku - každá bude jiná, ale prvky v mnohých z nich se budou opakovat (dobře, možná to nebyl ideální příklad, ale jiný mě nenapadl).
Zkrátka a dobře, my, děti internetového věku, máme ke všem těmhle názorům a jejich kompilacím přístup. Můžeme číst o tématech, která nás zajímají, můžeme se spřáhnout se skupinou, co je nám blízká, pokud umíme s informacemi zacházet, zvládneme je vyfiltrovat, můžeme vlastně všechno.
Takže si pořiďte nějakou kvalitní filtraci (zkuste Bestway) a vyhledávač (Ježíš doporučuje Google). A nezapomeňte, to že se o něčem nediskutuje na facebooku, ještě neznamená, že se o tom nemluví!


Jak je zdravé ženou býti

4. března 2014 v 19:18 | Alpa |  O mně?
Tak jsem si to vyrazila ráno do školy v parádních polobotkách, poněvač už bylo jako jaro. Na nádraží jsem si koupila kafe, ve vlaku něco přečetla a pak mě čekalo deset minut cesty do školy. Tak v půli cesty mi došlo, že to s těma botama nebyl úplně nejlepší nápad, mají trochu užsí špičku a jsou placatější než má noha snese. Ale furt oukej. Jenže jsem věděla, že cestu zpátky budu muset zvládnout poklusem, aby mi neujel vlak. Děsila jsem se té chvíle. Ale jsem hrdinka, zatla jsem zuby. Jenže co čert nechtěl, na perón jsem dorazila tak akorát, abych tomu zatracenýmu vlaku mohla zamávat. Tak jsem kňučela. No dobře, brečela jsem a řádně (před pár lety bych se neodvážila řvát na veřejnosti a už vůbec o tom psát!), částečně vzteky a taky dost bolestí. Neodvážila jsem se podívat v nádražní hale, jak dopadly moje nohy, takže jsem hodinu seděla na té úchvatné a superpohodlné tvrdé kovové sedačce a pak, když přijel další vlak, jsem se odebrala do kupé. Tam jsem teprve odhalila svou vpředu úplně zakrvácenou ponožku pravé nohy. Levá na tom nebyla tak zle, ale bolela dost podobně. Kloubečky na palci a malíčku obou nohou úplně sedřené. Jauauauauau. A tak jsem místo čtení ve vlaku skuhrala a říkala jsem si, proč to my ženy vlastně děláme?
Nedávno jsem se posmívala sestře, která má asi bžilion párů bot, z toho asi sedm plesových, ze kterých nosí... no ani jedny, půjčuje si většinou nějaké od mámy nebo od další sestry (dobře, možná jedny nosí, ale taky jich možná má víc, no já nevím, tak nějak). Protože všechny ty boty vypadají nádherně, ale absolutně se na nich nedá chodit, na některých ani stát. Myslela jsem si, že já jsem oproti ní velmi praktická žena. Půlku času nosím tenisky, nebojím se otevřít pošťákovi nenamalovaná a v teplákách a vůbec, je mi jedno... jedno. Ale na té cestě domů jsem začala trochu zpytovat svědomí a našla svých pár ubližovacích kousků.
Vlastním dva kusy stahovacího prádla. Není to nic příjemnýho, člověk je v tom narvaný jako vorvaň a když si to vezme na večeři, tak se zrovna nenají a když ano, nestojí to za to trápení, co přijde pak, ale ubírá mi to špeky na břiše a bocích, tak holt čas od času trpím. Jsem sice tenisková a co se společenských bot týče, požadavek na pohodlnost je na stejné příčce s krásou, takže moje střevíčky jsou jako bačkůrky. Průšvih je u těch bot mezi tím. Mám kozačky co mě tlačí, polobotky, baleríny a dokonce plátěnky (mají blbě dělanou klenbu), ale nosím je, protože jsou prostě překrásné. Za svou největší botní prohru ovšem považuji Dr. Martense, 8 let staré úchvatné červené botky, které jsem měla, ať nežeru, 15 krát na sobě. Domnívám se, že to krvácení z pat, než se ty boty prochodí a ta kůže není tak tvrdá, je totiž hrozně punk a hardcore a proto si lidi ty boty kupujou. Já je vytáhnu čas od času na maximálně hodinku dvě ven a pak chodím týden s náplastma, no záviďte mi.
Ke zdravému stylu žen patří také korzety, škrtící podprsenky, krémy, po kterých se osypete, šperky, ze kterých vám hnisá ucho a přípravky na hubnutí, které vám rozhodí metabolismus. No nekupte to...

Ani fň

1. března 2014 v 19:02 | Alpa |  O mně?
Já vím, že tohle je už třetí článek na téma, ale prostě mi hrozně sedlo. Jednak ve mě evokuje spoustu starších vzpomínek - třeba když jsem dřív hrávala ve flétnovém souboru, nejlepší skladba v našem repertoáru (tedy aspoň podle mého, naše píčelka byla spíš unešena ze středověkých melodií) se jmenovala Fantasie (nebo tak nějak, každopádně tohle byl pracovní název). Plus, vždycky když se to slovo objeví, vybaví se mi zmrzlina. Nevím už pořádně proč, jestli se tak jmenoval nanuk nebo příchuť, jestli to byl nápis na cukrárně nebo na krabici... Prostě zmrzlina. A pak, s fantazií jsem měla trochu problémy.
Jednak ve formě denního snění - bylo občas složité mě vtáhnout zpátky do světa živých ("Haló, Aničko, vrať se zas na zem, kde pořád lítáš?") a posléze, kdy mi bylo vysvětleno, že to není úplně žádoucí si vymýšlet, tak s potlačováním. A vlastně i sebepotlačováním. Protože snažit se chovat normálně prostě proto, že se to po vás chce, i když vás napadá milion lepších věcí a řešení je vlastně totéž, jako sám sebe zazdít. A je to pěkně vyčerpávající. Dneska je mi 22 a 9 měsíců a dlabu na to. Ačkoliv se musím přiznat, že jsem k tomu nedospěla tak docela sama.
Já nechci tvrdit, jak je důležitý míti Filipa (nebo Davida, Aleše, Honzu nebo jak se ten váš jmenuje), ale jsou lidi (jako třeba já), kterým v sebeuvědomění hrozně pomůže fakt, že je někdo miluje bez podmínek, aniž by se je snažil změnit. Ačkoliv si pořád nejsem úplně jistá v kramflecích, tak už mi málo co trhá žíly. Jsem nad věcí a říkám co mě zrovna napadne, i když jsou to občas hrozný ztřeštěniny. Jako dneska při rozhovoru o tom, že plastika je nesmysl a liposukce vlastně velkej podvod vůči vlastnímu tělu jsem na závěr prohlásila, že jsem si jednu chvíli říkala, že bych se nechala předělat na Mickeyho Rourka, jak byl v Sin City, ale že by mě asi pak nebavilo řešit furt ty náplasti (pro ilustraci dole).


Je to neuvěřitelná svoboda nechat myšlenky volně plout a občas něco plácnout. Protože dneska už vím, že se lidi nesmějou zas tolik mně jako spíš se mnou a to je supr. A víte co je na tom nejzajímavější? Celou pubertu jsem se krotila a snažila se tvářit normálně a všichni si stejnak mysleli, že jsem divná a k tomu zrzavá a s kámošema to nebylo dvakrát slavný. A teď? Divná jsem pořád ale jsem občas ukrutně zábavná (to je prostě tak...) a lidi mě mají rádi. Dobře, taky se obklopuju potrhlýma lidma, má spolužačka, fanynka Terryho Pratchetta si se mnou v ničem nezadá... Tak jako tak mám víc kámošů než dřív a hlavně můžu volně dýchat (mno, to je možná proto, že už dva měsíce nekouřím - nebo proto, že žvejkám érvejs). Takže jestli si taky dost vymýšlíte a máte pocit, že nemáte všech pět pohromadě, tak klídek. To se sice nezmění ale váš přístup k tomu jednou jo a pak to je dost zábava.

Poznámka - je fajn, že jsem se smířila s tím že jsem pošuk. Kéž bych totéž mohla říct o tom, jak vypadám...