Ani fň

1. března 2014 v 19:02 | Alpa |  O mně?
Já vím, že tohle je už třetí článek na téma, ale prostě mi hrozně sedlo. Jednak ve mě evokuje spoustu starších vzpomínek - třeba když jsem dřív hrávala ve flétnovém souboru, nejlepší skladba v našem repertoáru (tedy aspoň podle mého, naše píčelka byla spíš unešena ze středověkých melodií) se jmenovala Fantasie (nebo tak nějak, každopádně tohle byl pracovní název). Plus, vždycky když se to slovo objeví, vybaví se mi zmrzlina. Nevím už pořádně proč, jestli se tak jmenoval nanuk nebo příchuť, jestli to byl nápis na cukrárně nebo na krabici... Prostě zmrzlina. A pak, s fantazií jsem měla trochu problémy.
Jednak ve formě denního snění - bylo občas složité mě vtáhnout zpátky do světa živých ("Haló, Aničko, vrať se zas na zem, kde pořád lítáš?") a posléze, kdy mi bylo vysvětleno, že to není úplně žádoucí si vymýšlet, tak s potlačováním. A vlastně i sebepotlačováním. Protože snažit se chovat normálně prostě proto, že se to po vás chce, i když vás napadá milion lepších věcí a řešení je vlastně totéž, jako sám sebe zazdít. A je to pěkně vyčerpávající. Dneska je mi 22 a 9 měsíců a dlabu na to. Ačkoliv se musím přiznat, že jsem k tomu nedospěla tak docela sama.
Já nechci tvrdit, jak je důležitý míti Filipa (nebo Davida, Aleše, Honzu nebo jak se ten váš jmenuje), ale jsou lidi (jako třeba já), kterým v sebeuvědomění hrozně pomůže fakt, že je někdo miluje bez podmínek, aniž by se je snažil změnit. Ačkoliv si pořád nejsem úplně jistá v kramflecích, tak už mi málo co trhá žíly. Jsem nad věcí a říkám co mě zrovna napadne, i když jsou to občas hrozný ztřeštěniny. Jako dneska při rozhovoru o tom, že plastika je nesmysl a liposukce vlastně velkej podvod vůči vlastnímu tělu jsem na závěr prohlásila, že jsem si jednu chvíli říkala, že bych se nechala předělat na Mickeyho Rourka, jak byl v Sin City, ale že by mě asi pak nebavilo řešit furt ty náplasti (pro ilustraci dole).


Je to neuvěřitelná svoboda nechat myšlenky volně plout a občas něco plácnout. Protože dneska už vím, že se lidi nesmějou zas tolik mně jako spíš se mnou a to je supr. A víte co je na tom nejzajímavější? Celou pubertu jsem se krotila a snažila se tvářit normálně a všichni si stejnak mysleli, že jsem divná a k tomu zrzavá a s kámošema to nebylo dvakrát slavný. A teď? Divná jsem pořád ale jsem občas ukrutně zábavná (to je prostě tak...) a lidi mě mají rádi. Dobře, taky se obklopuju potrhlýma lidma, má spolužačka, fanynka Terryho Pratchetta si se mnou v ničem nezadá... Tak jako tak mám víc kámošů než dřív a hlavně můžu volně dýchat (mno, to je možná proto, že už dva měsíce nekouřím - nebo proto, že žvejkám érvejs). Takže jestli si taky dost vymýšlíte a máte pocit, že nemáte všech pět pohromadě, tak klídek. To se sice nezmění ale váš přístup k tomu jednou jo a pak to je dost zábava.

Poznámka - je fajn, že jsem se smířila s tím že jsem pošuk. Kéž bych totéž mohla říct o tom, jak vypadám...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bee Bee | Web | 1. března 2014 v 19:10 | Reagovat

Prosím tě, definuj mi slovo pošuk -_-

2 Alpha Alpha | 1. března 2014 v 22:18 | Reagovat

Zajímavý požadavek... Nevím, prostě se tak cítím dost často...:)

3 fendsterovci fendsterovci | E-mail | Web | 2. března 2014 v 1:50 | Reagovat

Ja som pochopil slovu pošuk :) Pekný článok :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama