Červen 2014

O toleranci a rovnoprávnosti

16. června 2014 v 15:39 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Několikrát jsem o sobě řekla / napsala, že jsem optimista a idealista. To, o čem chci psát dnes, s tím dost souvisí. Obecně se v dnešní době dost rozmáhá boj menšin. Ať už jste černý, gay, muslim nebo žena, snažíte se urvat si místečko v našem navenek tolerantním, ve skutečnosti však stále ještě tápajícím světě. Chápu, že to v mnohém není jednoduché. Ale mám pocit, že se to zvrhává v boj o pozornost a o moc, místo abyste bojovali o rovné šance. Měla bych k tomu pár poznámek.
V první řadě, nic jako rovné šance neexistuje. Můžeme si tvrdit, že vrstvy společnosti jsou propustné a závisí jen na výkonu jednotlivce, kam to dopracuje. To je ale pravda jen z části. Pokud pocházíte ze zázemí, kde vzdělání nic neznamená, protože ho ve vašem okolí nikdo nemá, těždo po něm budete bažit, protože o něm nebudete moc vědět. Nechledě na to, že jako příslušník vyšší třídy máte k dispozici úplně jiné možnosti než ti co jsou závislí na bezplatném školství. Dá se jakž takž říct, že střední třída je nejpropustnější. Dá se z ní propadnout a občas i vyšplhat nahoru. Ale zezdola se na vrchol vyšplháte těžko.
Teď něco k národnostním menšinám. U nás jsou dvě největší Cikáni a Vietnamci. Jaký je mezi nimi rozdíl? Vietnamci mají všechny ty čupr večerky, rychlá Asijská občerstvení, asia markety s levnýma serepetičkama a nemají se špatně. Nevidíte je bojovat za rovnoprávnost. Jejich děti chodí do škol, vyhrávají češtinářské olympiády a vůbec, zapojují se docela schopně do chodu západní společnosti. Zlé jazyky mohou tvrdit, že "asiati berou práci ostatním (podobně jako ukrajinci a další přistěhovalci bůhvíodkud" ale jednou jsem četla krásnou větu - pokud vám práci "sebere" člověk, který nemluví vaším jazykem a nemá žádnou kvalifikaci, tak stojíte za pěkný houby. Druhá menšina jeko kočovný národ se dodneška potýká s problémy. Pro mnohé z nás se slovo cikán stalo synonymem pro příživníka. K tomu chci říct jedno - je mi fuk, jako máš barvu, pokud makáš. Pokud budu jednou někde ředitel a budu mít dva zájemce o práci a jeden bude cikán, vezmu toho kdo bude schopnější. Apropos, "příživničí" dneska i dost bílých, takže tak. Průšvih je, že se cítí diskriminováni. Podle mě to ale doopravdy není kvůli barvě pleti, ale kvůli přístupu k životu tady.
Cítím se být velkou sympatizantkou s bojovníky za práva homosexuálů, transvestitů a transsexuálů. Doufám, že jednou přijde den, kdy na vás nikdo nebude koukat skrz prsty jen proto, že máte rádi něco jiného (já taky nejím houby a nikdo mě za to nesoudí). Ale neskutečně mě serou ty Queer Prides. Doopravdy je tohle váš cíl? Já myslela, že chcete rovnoprávnost. Chcete se vodit po městě za ruce a políbit drahou polovičku bez toho, aby vás někdo zmlátil. A ne prezentovat se, jako růžová vlna přehnané gestikulace, kostýmů a frází. Nedávno jsme měli debatu ve škole a náš přednášející vyjádřil lítost nad tím, že zatím se mu z řad studentů žádný gay nepřihlásil aby mluvil v jeho předmětu (principy multikulturní tolerance). Proč by měl? Věřím tomu, že většina z vás chce žít život stejný jako my ostatní, bez přetvářek. Ale s tím, že intimita zůstává stejně jako u heteráků za zavřenými dveřmi! A povídat o tom, jak vám to dávali na střední sežrat? To tady ale zažívá každý druhý. Já byla docela chytrá a taky si mě vychutnali. Prosím, nebuďte queer pride, buďte lidé. Snažte se získat rovnoprávnost ale ne výhody.
Totéž platí pro skupinu, kterou jsem si nechala na konec. Ach ty ženy, u nich mě to mrzí asi nejvíc. Bojovaly jsme za volební právo a právo studovat, pracovat, cestovat a nebýt ve všem závislé na mužích. Mnohé z žen si ale vůbec neuvědomily cenu, kterou jsme za to musely zaplatit. Vzdaly jsme se života v domácnosti, který by znamenal naprostou oddanost dětem i muži, který by nás zaopatřoval. Za jeho peníze bychom byly každý den krásné a díky vymoženostem internetu bychom se mohly vzdělávat doma. Samozřejmě to dost idealizuji, ale tohle jsme daly v sázku, celkem nekomplikovaný život zasvěcený rodině. A výsledek? Nemáme právo pracovat, v tuhle chvíli většině z nás nic jiného nezbývá, pokud chceme uživit rodinu. Ale původní povinnosti spojené s domácností a dětmi nám zůstaly. Pokud dnes chceme být oddané muži kterého milujeme, zvelebování domova a dětem, je to daleko komplikovanější, než dříve. Nehledě na to, že v České republice jsou stále největší rozdíly mezi platy žen a mužů na stejných pozicích v celé Evropě. Je v pořádku chtít stejné hodnocení. Pochybné jsou ale způsoby, jakých toho chcete dosáhnout. Kvóty pro ženy? To není rovnoprávnost, to je zvýhodňování. Pokud jste ambiciózní a fakt dobrá, dostanete se na vrchol sama. A nikdo vám nebrání mít pak firmu, kam žádného chlapa nepustíte. Jasně, je možné, že jako ženu vás to bude stát více úsilí, než by stálo muže, ale jde to. Ženy na vysokých pozicích jsou. A povinná rodičovská pro muže (oba dva nápady vypustila z úst naše ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová - Tominová - ach, jak je to svobodomyslné, že si nechala vlastní jméno!)? Prostě proč? Máme v Čechách snad nejvýhodnější podmínky pro rodičovskou dovolenou. Můžeme ji mít fakt dlouhou a dostáváme za ni peníze, což v mnoha zemích není. Navíc je možné si vybrat, zda na ni půjde matka nebo otec nebo se prostřídají. Tak proč by se měla dělit povinně? Já vím, že vy, ctěné feministky tomu neuvěříte, ale jsou ženy, které chtějí být u každého nového pokroku svého potomka. A dělit se o dovolenou nechtějí. Tak proč je k tomu chcete donutit? Myslím, že mnoho těch, které se dnes hlásí k feminismu, nechtějí ani tak rovnoprávnost. Chtějí se pomstít mužům za léta útlaku. Chtějí výhodami získat moc nad "mužským" světem a vrátit jim to. Je mi líto, že jste asi narazily na špatnýho chlapa. Protože když potkáte toho správnýho, tak se většina konfliktů (až na ten platový samozřejmě) dá řešit dohodou. Nepotřebuju se nad někoho povyšovat nebo někomu dělat služku. Jsem v rovnocenném vztahu, aspoň tolik můžu ovlivnit. A tedy nepotřebuji získávat výhody na úkor někoho jiného.
Zamyslete se nad tím. Protože tu pořád ještě platí, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Dost z vás se tím neřídí. Kdyby totiž ano, byli bychom všichni o moc šťastnější.

Neznám tě, nekřič na mě!

14. června 2014 v 8:43 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Tuhle jsme se na kolech vraceli z výletu a ke konci cesty je katovej kopec dolů a hned za ním nahoru, takže když se člověk pořádně rozjede, tak se dostane nahoru bez námahy. Trochu problém je, že uprostřed je křižovatka, taková malá, málokdy tam natrefíte na auto, ale prostě jí musíte profrčet rychle, což je trochu riskantní. no a dole v té křižovatce stojí auto, otevřené dveře na obou stranách, čumák do křižovatky a řidič se vesele s někým vybavuje. Tak si to svištím dolů a když už jsem v půlce kopečka vzhůru, ozve se za mnou "jsi mohla bejt mrtvá, ani se nerozhlídnout!"
Tak za prvé, pane řidiči nebo kdo vlastně jste, vy jste stál v křižovatce dost nešikovně, tak mi nevykládejte, co já dělám špatně a zameťte si před vlastním prahem. Za druhé, ty zmetku, netykej mi! Neznáš mě a není mi 13. Ani 15. Ale 23. A na to, že je mi přes 20 vypadám. Je mi fuk, kolik je tobě, ale jsem holka, což znamená, že tykání nabízím já. A je mi fuk, jestli jste si v mé závratné rychlosti myslel, že jsem nějaký spratek, nejsem. Což platí i pro vás ostatní, co jste o něco starší než já a máte pocit že mi můžete tykat. Je pravda, že starší paní mi tykání může nabídnout ale - v tom to je, dokud ho nenabídne, tak ať mi netyká. Úplně nejlepší je, když mi takhle nějaká panička "tykne" v antikvariátu a když jí najdu knížku, kterou sháněla, tak k tomu přidá "Děkuju, hodná!". Sorry, to je jako kdyby mi bylo 5 a přinesla jsem babičce ze sklepa okurky. Nebo jako kdybych byla pes. Vážně, nedělejte to. Nejsem hodná.
A poslední a nejdůležitější - nekřič na mě! Po pravdě, nemám zrovna valné mínění o lidech, co pokřikují na ulici. Ještě to chápu u kamarádů v náladě co na sebe halekají, ale co je vám křiklounům do cizích lidí?! Je mi jasné, že vás naštve, když vám člověk vběhne do přechodu (ač je chyba na vaší straně, pokud někdo u přechodu stojí, tak ho musíte pustit, je na to zákon), ale co je vám do toho, jestli někdo jezdí na kole po chodníku, kouří na lavičce před školou, nenechá vás sednout v autobuse (protože je tam ještě spousta jiných volných míst!) nebo nosí brutálně krátkou sukni? Nic! Vám to možná trhá žíly, ale co takhle si ten názor nechat pro sebe? Protože pokřikováním na veřejnosti neuděláte nic. Jen ze sebe idiota. Protože tak to je. Pokud máte potřebu vykřikovat něco na cizí lidi na ulici, automaticky předpokládám, že jste debil. Takže pane řidiči stojící v křižovatce, myslete si o mě co chcete, klidně to pak rozhořčeně vykládejte manželce, ale nekřičte na mě. Já jsme vesměs zodpovědná ke všem ostatním, většinou i k sobě a taky jsem na vás nezařvala "drž hubu" nebo "trhni si" protože hej, tohle slušný lidi nedělaj. Díky.