Srpen 2014

When a man beats a woman

9. srpna 2014 v 9:48 | Alpa |  O nás, o vás i o nich
Tenhle týden jsem byla s kamarádkou na pivu. Vypily jsme každá tři desítky (já velké, ona malé), spoustu jsme toho vyřešily, jenže šly jsme obě rovnou z práce a druhý den jsme vstávaly, takže bylo krátce před desátou, kdy jsme to zabalily. Ale pořád jsme si toho chtěly spoustu říct, tak jsme ještě zastavily nahoře na hrázi pod lampou, kde jsme se pak každá měla vydat jiným směrem. A jak si tak povídáme, kamarádka upozorňuje, že tam někdo uklouzl na schodech. Než konečně zaostřím tam kam ukazuje, vidím, jak se dotyčný hýbe a snaží zvednout a u něj je kdosi se psem a pomáhá mu na nohy. Pokrčím rameny a pomyslím si, že být opilý v úterý před desátou je dost hustý. Povídáme si dál, když najednou odpadlík stojí kousek od nás. První co mě napadá je jestli nepotřebuje připálit, tak přerušuji hovor a ptám se co se děje. Chlápek má evidentně vypito a začíná nám nadávat, že si tady pindáme a nešly jsme mu pomoct. Na to jsem měla sotva náladu, po tom co se musím celý den usmívat na podobně se utrhující zákazníky, tak jsem mu řekla, že nevím co řeší, že je v pořádku, normálně stojí a chodí, tak že by nás mohl nechat být. Nenechal. Tak jsem to zopakovala, že by se měl jít domů vyspat. A on na to, že máme jediný štěstí, že nebije lidi a že nebije ženy. Nestihla jsem říct ani hm, když jsem dostala pěstí pod pravé oko. Kamarádka chytla druhou, naštěstí se stihla aspoň natočit, takže jí ten člověk nerozbil brýle. Pak to mám trochu otřesené, držel nás za vlasy a něco křičel. Naštěstí si vybral úplně debilní místo, nemohlo to trvat ani pár vteřin, když u nás zastavilo auto, z něj začal vystupovat kluk, zeshora z hradeb pak někdo křičel, ať toho ten č***k nechá. Pustil nás a odešel.
Kamarádky táta nás odvezl domů, můj táta volal policii a já měla jeden ze svých hysterických záchvatů. Nejde ani tak o to, že mám zarudlou tvář, měla jsem lehký otřes mozku nebo mi chybí skoro centimetr řas na pravém oku, jak se o ně něčím zachytl. Ne, pořád jsem prostě v šoku. Víte že se tyhle věci dějí ale přijdou vám vzdálené. Možná si dáváte pozor, takže nechodíte nikde samy, nezdržujete se na tmavých místech, kde nikdo nechodí. Nejspíš máte pepřák v kabelce. Já taky. A přesto nás napadl v deset večer ve všední den na frekventovaném místě člověk, jako by se nechumelilo. Nevzpomněla jsem si v tu chvíli vůbec na nic. Jediné co, tak jsem křičela (což je dobré znamení, hlasivky mi fungují i v šoku).
Druhý den jsem šla do práce. Protože vím, že kdybych nešla hned po tom, měla bych s tím pak čím dál větší problém vyjít ven. Protože jsem hrdý Budžes a vytrvám. Ačkoliv na pivo jen tak nepůjdu. A odpoledne jsme to všechno byly uvést s kamarádkou do hlášení na policii. Ne proto, že bychom si naivně myslely, že toho člověka dopadnou a on si za to odpyká trest. Ale proto, že muži, kteří mlátí ženy to nikdy neudělají jen jednou. Teď je to možná jen přestupek, ale pak už nebude. Mají jeho popis, nejspíš je i na kamerách. A až ho dojde nahlásit další holka, už z toho nebude jen hlášení.
Ale hlavně proto, že pořád slýcháme o ženách, které z toho či onoho důvodu napadení (nebo dokonce znásilnění!) hlásit nejdou. Ty pak ale nejen že nemají ani zlomek naděje, že dotyčný bude potrestaný ale hlavně tím umožňují, aby to ten člověk dělal jiným dál. A my nejsme tyhle ženské. Byly jsme otřesené a vyděšené ještě druhý den. A vlastně ještě pořád. Ale šly jsme to nahlásit, což by měla opravdu udělat každá žena. Vy, kdo máte takovou zkušenost, nesnažím se vás soudit, že jste to třeba nahlásit nešly. Taky jsem nechtěla. A necítím se po tom bezpečněji. Ale vím, že to bylo správně. A řasy mi dorostou, modřina se zahojí a duše se s tím taky časem srovná...